***

Nevím, co mám cítit, když vidím známé budovy, které vedou k mému domovu, i když to tak vlastně nazvat nemůžu. Chci říct, domov je místo, kde se cítíte v bezpečí a šťastní. Že ano?

Asi bych měla být nadšená, jak se blížíme. Nemáte náhodou cítit bezmeznou radost z toho, že jedete domů a znovu uvidíte členy své rodiny?

Chiara a Liliana v akademii pořád mluvily o tom, jak moc jim chybí rodina.

Já vždycky mluvím jenom o své matce.

Kdybyste si toho náhodou nevšimli, ta akademie byla plná boháčů s majetnými rodiči, kteří už měli svých rozmazlených dětí plné zuby nebo na ně neměli čas.

Chiara a Liliana si většinu času stěžovaly na nedostatek svobody a na to, jak se za zdmi školy cítí jako ve vězení.

Zatímco sleduji, jak se otevírají tlusté, černě lakované dveře z vyztuženého titanu a kolem celého komplexu stojí víc než tucet ozbrojených stráží. Jsem si celkem jistá, že tam byli i tací, které nevidím.

SUV, ve kterém jsem jela, zastavilo před dvěma obrovskými dveřmi. Ne že bych čekala, že na můj příjezd bude někdo čekat. Dobře, možná aspoň moje matka.

Někdo, řidič, mi otevřel dveře, abych mohla vystoupit, a já to udělala. Už držel oba mé kufry.

„Díky, odsud už je vezmu sama,“ řekla jsem a chytila je za madla, přičemž moje ruka zavadila o tu jeho. Rychle je pustil a vrátil se k autu, hádám, že pro moje zbývající věci, hlavně výtvarné potřeby. Už jich moc nezbývalo.

Otočím se a vidím, jak se nade mnou tyčí ta zrůdná budova. Cítila jsem se, jako by mi na má malá ramena právě spadla tisícilibrová tíha. Nebyla jsem tu skoro tři roky.

Moje kamarádky si myslely, že jim akademie vzala svobodu, ale pro mě ne. Pro mě byla akademie svobodou, byla mým douškem čerstvého vzduchu.

A tohle bylo moje vězení. Tohle... Tohle je moje vězení.

„To zvládnu,“ zašeptala jsem pro sebe.

S povzdechem jsem potáhla svá zavazadla k hlavnímu vchodu. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.

„Nemůže to být tak zlé.“

První věc, kterou jsem uviděla, byl obrovský obývací pokoj, který zel prázdnotou. Očekávala jsem to. V prvním patře se nacházela hlavně kuchyň, jídelna, obývací pokoj a několik pokojů pro služebnictvo, po straně bylo velké schodiště, které vedlo do druhého patra. Tam byly převážně umístěny spousty ložnic o velikosti apartmánů, několik pokojů pro hosty a pracovna.

Ve třetím patře byly hlavní ložnice a tucet dalších pokojů, u kterých si nejsem jistá, k čemu vlastně sloužily. Ne že by mi někdy dovolili to tam prozkoumávat.

Všechno tu bylo víceméně stejné jako v době, kdy jsem odjela. Rozhlédla jsem se a pátrala očima po někom, kdo by mi mohl říct, kde je matka.

Nechala jsem tašky na místě a rozhodla se zkusit štěstí v kuchyni. Jakmile vejdu dovnitř, zahlédnu nízkou ženskou postavu, kterou poznávám. Znala jsem ji od narození.

„Paní Roso!“ vykřikla jsem s nadšením.

Prudce se otočila.

„Tori? Ach, moje sladké dítě,“ řekla a utírala si ruce do zástěry.

Rozběhla jsem se k ní, skočila na ni a málem z ní vymačkala duši.

„Kdy ses vrátila?“ zeptala se a objala mě nazpátek.

„Zrovna jsem přijela.“

„Ukaž se mi,“ řekla a odtáhla si mě, aby si mě mohla lépe prohlédnout.

„Podívej, jak jsi mi vyrostla, dítě moje.“

„Ne tak velká jako ty,“ odpovídám hravým tónem.

„Vypadáš dobře, jak bylo ve škole? Tak moc jsi mi chyběla,“ řekla paní Rosa a utírala si zatoulané slzy z tváře.

„Vy mně taky, paní Roso. A škola byla fajn.“

„Jsem tak ráda, že jsi zpátky. Už jsi viděla maminku?“

„Ne, kde je?“

„Měla by být ve druhém patře.“

„Dobře. Co to vaříte? Voní to lahodně, nemáte tušení, jak moc mi chybělo vaše jídlo,“ zakňourala jsem dramaticky.

„Oběd je skoro hotový. Běž teď za matkou,“ pohladila mě po pažích.

„Dobře, paní Roso.“ Řekla jsem a ještě jednou ji objala, než jsem odešla.

Vyšla jsem do schodů. První a druhé patro. Tolik schodů, že by si člověk pomyslel, že tu po tolika letech někam nainstalují výtah.

Ten dům byl opravdu obrovský. Měl západní a východní křídlo. Matka bydlela ve východním křídle už před dvěma lety, jsem si jistá, že to se nezměnilo.

Na východě byl po pravé straně obývací pokoj. Ložnice byly nalevo. Málem jsem obývák minula a zamířila rovnou do matčina pokoje. Když jsem byla mladší, trávila ve svém pokoji hodně času, teď už si ale nejsem tak jistá.

Rozhodla jsem se, že neuškodí se tam podívat, a zamířila jsem k obývacímu pokoji.

Jakmile jsem do místnosti vkročila, na vteřinu jsem ztuhla. Tady je... Moje matka, nešlo si ji s nikým splést, s těmi tmavě hnědými vlasy, úplně stejnými jako ty moje. Tady na pohovce před televizí.

Přinutila jsem se pohnout z místa.

„Mami,“ zašeptala jsem.

Její hlava se prudce otočila a pohled se jí naplnil šokem.

„Tori.“

„Mami,“ řekla jsem a šla k ní, jak vstávala. Rozevřela náruč a já do ní vklouzla.

Jak moc mi chyběla. „Tak moc jsi mi chyběla, mami.“

Odtáhla si mě. „Holčičko moje, ukaž se mi, jak moc jsi vyrostla, už je z tebe žena.“

Cože!

„Neříkej takové divné věci, mami. Pořád jsem tvoje malá holčička.“ Obličej mi zahořel.

„Nech mě tě znovu obejmout. Taky jsi mi chyběla,“ řekla a stáhla si mě zpátky do náruče. Pevně jsem ji tiskla a nasávala její vůni.

„Pojď, holčičko, sedni si a všechno mi pověz, jak bylo ve škole? A tvoje zkoušky, dopadla jsi dobře? Dělal ti někdo potíže? Protože jestli ano, byli by-“

„Páni, mami, brzdi,“ skočila jsem jí do řeči.

„Všechno je v pořádku, slibuju,“ řekla jsem a chytila ji za ruce.

Před lety, když jsem se teprve dostala na akademii, jsem byla tak trochu samotářka.

S Lilianou a Chiarou jsme se tehdy ještě nekamarádily. Řekněme, že pro mě bylo těžké najít si přátele. Při dospívání jsem měla s lidmi zvenčí jen omezený kontakt a v této oblasti jsem stejně neměla moc zkušeností. V navazování přátelství.

A k smrti mě děsilo, že by mi před někým uklouzlo, že naše rodina je součástí mafie.

Zmiňovala jsem se o tom, že některé bohaté děti dokážou být vyloženě zlé?

Pořádně mě šikanovali. Holky, zvlášť ty rozmazlené, mi říkaly, že jsem ošklivá a beztvará.

Kluci na mě měli narážky, a když jsem je byť co nejzdvořileji odmítla, naštvali se a častovali mě zlými nadávkami. Jednou si mě nějaký Marco, byl to vážně blbec, odchytil a zahnal do kouta v knihovně. Byla jsem k smrti vyděšená, ale Liliana a Chiara mě zachránily.

Tehdy to byly jen moje spolubydlící, ale po tom incidentu jsem se jim začala otevírat.

Naučily mě, jak se bránit pomocí slov, protože na to, abych použila pěsti, jsem nebyla dost silná.

„Jsem ráda, Toria,“ řekla matka a svírala mé ruce ve svých.

„Tak jak ses měla, mami?“

„Všechno je v pořádku.“

„A... co ty a otec?“ Tahle otázka mi vrtala hlavou už pěkně dlouho. Když jsem odjížděla, nemluvili spolu, a to kvůli jisté osobě. Mně.

Před rokem, když mě matka přijela navštívit do školy, o tom odmítla mluvit. Dělala si o mě starosti.

„S otcem si nedělej starosti. Proč se nejdeš převléknout, vybalit si a trochu si odpočinout. Zavolám tě, až bude oběd hotový,“ požádala mě maminka.

Mně to vyhovuje. Jsem vyčerpaná.

„Chceš se mě tak brzy zbavit. To je v pořádku,“ řekla jsem s předstíraným podrážděním.

Vstala jsem, políbila ji na tvář a odešla.