Sledovala jsem ho těsně v patách. „Enzo, poslouchej mě, můžeme zůstat s tebou, nevycházet ven a držet se mimo dohled, tak no tak, nebuď takový.“

„A riskovat naše děti? Včera v noci sídlo napadli-“

„Byla jsem tam, Enzo, nezapomněla jsem,“ vyštěkla jsem na jeho záda.

Stále ke mně otočený zády se zastavil, když jsme došli ke schodům. „Pak víš, proč to musíme udělat.“ Vydal ze sebe unavený povzdec