(Pohled Serafiny)

Zbytek cesty do sídla smečky se nesl ve zlověstném tichu.

Poté, co jsme s otcem dorazili k sídlu smečky, otec rychle vystoupil z vozidla a zamířil do své kanceláře, přičemž mě nechal o samotě. Plaše a opatrně jsem vešla do apartmá bety, ale s úlevou jsem zjistila, že moje matka už je v posteli. Rozhodla jsem se jít rovnou do svého pokoje a zkusit také spát.

Naneštěstí jsem se nakonec celou noc jen převalovala. Výraz v otcově tváři, když mluvil se strážnými, mě nepřestával pronásledovat. Když už jsem usnula, měla jsem noční můry. Zvláštní bylo, že Nyx se zdála být také neklidná, ale kromě toho, že mi krátce popřála všechno nejlepší k narozeninám, když odbila půlnoc, neřekla vůbec nic.

Myslím, že to hlavní, co vyvolávalo mé noční můry a nedalo mi spát, bylo to, jak mě kvůli otci bolelo srdce. Věděla jsem, že mu chci pomoci s jeho bolestí a zmírnit jeho utrpení, ale nebyla jsem si jistá, co bych mohla udělat nebo říct, aby se situace zlepšila. Je to už šest let. Pokud jeho srdce nepomohl zahojit čas, co bych zmohla já? Pravdou je, že nejsem Gwendolyn a nikdy nebudu. Jediná věc, kterou jsem kdy dokázala pro svého otce udělat, bylo snažit se mu nepřekážet v cestě.

Alespoň pro svou matku mohu sloužit jako doslovný boxovací pytel, abych jí pomohla ulevit si od smutku. A pro ostatní ve smečce mohu sloužit jako doslovný i přenesený boxovací pytel. Ale pro svého otce neznamenám nic: otec mě zanedbával a ignoroval zneužívání, které snáším od ostatních, ale nikdy se přímo nepodílel na žádném z těch příkoří.

Možná právě to je jedním z důvodů, proč mě jeho bolest trápí víc než bolest kohokoli jiného. Z mých současných trýznitelů je on ten nejméně strašný a já si občas mohu nalhávat, že neví nebo nesouhlasí s tím, jak moc jsem trpěla.

Vím, že se asi zdá zvláštní, že mě kvůli němu vůbec bolí srdce, vzhledem k tomu, že je to člověk, kterému na mně většinou v podstatě nezáleží. Nicméně pochopte prosím, že v zájmu vlastního zdravého rozumu jsem se rozhodla vzpomínat na hezké chvíle ze svého dětství a upínat se k nim.

Samozřejmě je tu také fakt, že... bez ohledu na to, co ke mně můj otec v současnosti cítí... vždycky jsem byla – a pravděpodobně vždycky budu – tatínkova holčička. Je to zkrátka součást toho, kým jsem.

Od doby, co jsem nosila plínky, jsem ke svému otci vzhlížela a považovala ho za svého superhrdinu. Dokud Gwendolyn nezemřela, nikdy jsem v něm neviděla ani kousek slabosti. Byl mou oporou a mou skálou. Vždycky jsem měla silnou touhu po tom, aby na mě byl pyšný. Vždycky byl tím prvním, za kým jsem běžela, když jsem dostala dobrou známku z testu, nebo když jsem nakreslila obrázek, o kterém jsem si myslela, že by se mu mohl líbit.

A... než Gwendolyn zemřela... byl to on, kdo mi vždycky jako první osušil slzy, když jsem se zranila, nebo mi věnoval uklidňující pochvalu, když jsem byla smutná. I když jsem věděla, že Gwendolyn je jeho oblíbenkyně... i když jsem věděla, že Gwendolyniny úspěchy budou vždycky větší a že on na ni bude vždycky pyšnější... na těch maličkostech mi záleželo. Pro ty chvíle jsem žila.

Povzdech.

V 5:30 ráno jsem se vzdala jakékoli naděje na další spánek. První vzpomínková akce na Gwendolyn byla naplánována až na 11. hodinu dopoledne, takže jsem věděla, že mám ještě trochu času. S touhou tento čas využít a zároveň se vyhnout své matce jsem si dala rychlou sprchu, sbalila si malý batůžek a vydala se z domu ven.

Jak se dalo předvídat, mé kroky mě zavedly k vodopádu, před nímž jsem se před šesti lety poprvé přeměnila. Od Gwendolyniny smrti sem chodím alespoň dvakrát do roka, obvykle v den jejích narozenin a výročí jejího úmrtí. Vodopád mi přináší zvláštní pocit klidu. Jakkoli je krásný, neznám nikoho jiného, kdo by sem chodil. Možná právě proto ho mám tak ráda.

Našla jsem plochý kámen a posadila se. Pak jsem z batůžku vytáhla linkovaný psací blok a pero.

Asi to zní divně, ale nejsem si vždycky jistá, jestli mě Měsíční bohyně slyší, když se k ní modlím potichu v duchu. Takže asi před sedmi lety jsem si začala své modlitby zapisovat. Jakmile je dopíšu, zalepím je, políbím papír a pak tu modlitbu s tichým přáním, aby mi Měsíční bohyně věnovala pozornost, spálím. Nevím, jestli takové modlení skutečně k něčemu je, ale rozhodně se díky němu cítím lépe.

Otřela jsem si z očí pár slz a začala psát.

Drahá Měsíční bohyně,

tak jsem tady, znovu zpátky u smečky. Dnes je to šest let, co Gwendolyn zemřela. Vím, že jsem tě v průběhu těch let prosila o hodně věcí, a ty jsi mi je většinou splnila... ačkoliv ne vždycky tak, jak jsem očekávala.

Sebastian a většina smečky stále věří, že já jsem důvodem, proč Gwendolyn zemřela. Po léta jsem snila o tom, že se všichni dozvědí pravdu o tom, co se tehdy v noci stalo... ale nikdy jsem se neodvážila tě požádat, abys mi to pomohla uskutečnit.

Vlastně jsem s tebou o tom, co se tu noc stalo, nikdy ani nemluvila.

Tuším, že víš, proč jsem se tomu tématu vyhýbala.

Pravdou je, že jsem byla zbabělec. Stále dokola jsem si říkala, že Sebastian šířil nepodložené fámy a že jsem neudělala nic špatného.

Nechtěla jsem čelit možnosti, že možná, jen možná, mají všichni pravdu a Gwendolynina smrt byla mou vinou. Dnes jsem však ochotná pohlédnout pravdě do očí.

Nikdy jsem se neměla modlit za to, abys Gwendolyn zastavila a ona mi už nemohla dál ubližovat. To už si teď uvědomuji.

Prosím, věz, že bych tě nikdy nepožádala, abys ji zastavila, kdybych věděla, že to bude znamenat konec jejího života. Prostě bych se s tím dál nějak vyrovnávala. Prosím, jestli jsi s ní, řekni jí, že je mi to líto.

Přijímám, že to, co se mi dělo od její smrti, byl způsob, jak mě potrestat, a rozumím tomu. Problém je, že nejsem jediná, kdo je trestán.

Nevím, kolikrát ještě dokážu sledovat, jak se můj otec hroutí v slzách, protože mu Gwendolyn tak moc chybí. Můj otec nikdy neudělal nic, čím by si to zasloužil.

Možná jsem nebyla Gwendolyniným největším fanouškem a možná si myslím, že tahle smečka už polovinu času nemá rozum, ale nelze popřít, že Gwendolyn byla milovaná a ceněná.

Pokud existuje způsob, jak vrátit čas, prosím tě, abys mou tehdejší modlitbu ignorovala... nebo si alespoň vzala mě místo Gwendolyn.

Pokud to není možné, prosím tě, abys přijala mou omluvu za má provinění a pomohla vrátit do této smečky klid a štěstí. Prosím, pomoz zejména mému otci a mé rodině najít mír. Prosím, pomoz smečce posunout se k větším a úžasnějším věcem. K čertu, i když ho nemám ráda, prosím tě, abys dokonce i Sebastianovi přivedla novou družku, která ho bude milovat a vážit si ho tak, jak by to Gwendolyn nikdy nedokázala.

Je načase, aby se smečka pohnula kupředu... i kdyby to znamenalo, že to bude beze mě.

Pokud těmto prosbám vyhovíš, udělám vše, co bude v mých silách, abych byla tou nejlepší vlčicí, jakou mohu být. Nyx mi říká, že jsme výjimečné a že máme před sebou jedinečný osud. Jsem ochotná tento osud následovat, ať už chceš, aby nás zavedl kamkoli... ale prosím, nedopusť, aby kvůli mně už někdo další trpěl.

S láskou,

Serafina

Zatímco dopis pečetím, líbám ho a připravuji se ho spálit, Nyx na mě promluví prostřednictvím spojení. „Víš, že v tom dopise zníš trochu bláznivě. Co se stalo s tou silnou lidskou dívkou, se kterou žiji posledních několik let, která ví, že Gwendolynina smrt byla jen a jen Gwendolyninou chybou?“

Povzdechla jsem si. „Je snadné si to nalhávat, když jsem pryč od smečky a nemusím se potýkat s následky. Je mnohem těžší věřit, že jsem bez viny, když všichni kolem mě neustále pláčou a trápí se. Včera v noci jsi mého tátu viděla. Skoro mě to zlomilo. Pořád tolik trpí.“

„To ale neznamená, že je to tvá vina,“ protestuje Nyx.

„Nyx, den předtím, než Gwendolyn zemřela, jsem se modlila k Měsíční bohyni, aby Gwendolyn zastavila a ona mi už nemohla dál ubližovat.“

„Ona ti neubližovala, Serafino. Ona tě mučila. Není nic špatného na tom, že ses modlila, aby to přestalo.“

„Je, pokud to Gwendolyn stálo život.“

„Serafino, nepřiznáváš Měsíční bohyni dostatek kreditu. Jsi chytřejší a silnější než tohle. Musíš přestat s těmi emocionálními výlevy a ---“

Najednou Nyx přestane skrze spojení mluvit. Přechází mi v hlavě sem a tam. Nemám tušení, co se děje, dokud mě do nosu neudeří ohromující vůně vanilky a kávových zrn.

„Druh! Serafino, náš druh je tady! Druh, druh, druh, druh, druh!!!“

Vstanu, opráším si popel z džínů a otočím se. Srdce se mi propadne do kalhot, když poznám vlkodlaka, který stojí asi šedesát metrů ode mě.

To musí být vtip. To se nemůže dít.