[Pohled třetí osoby]

Cestou zpět do pracovny tlačil Arturův Beta Sebastian jeho invalidní vozík a na rtech mu pohrával škádlivý úsměv. Teď, když byli ti dva sami, mohli se svobodně podělit o své myšlenky a názory na současné dění.

A po různých nepředvídaných událostech, které se právě odehrály v posledních několika hodinách, bylo o čem diskutovat.

„Víte, pane. Kolem a kolem, díky tomuto dohodnutému sňatku se vám vlastně podařilo oženit se se zajímavou osobou,“ poznamenal Sebastian.

Arthur zvedl jedno obočí a zaklonil hlavu, aby pohlédl na muže za sebou.

„Zajímavou?“

Beta krátce přikývl. „No, je rozhodně odvážná,“ poukázal. „Zdá se, že je jediná, kdo vás stále obdivuje i poté, co jste předstíral invaliditu.“

Pro Arthura bylo vždy snadné vzpomínat na událost, která měla ovládnout jeho život.

Co svět, s malou výjimkou několika důvěryhodných spojenců, nevěděl, bylo to, že Alfa Arthur Sterling není paralyzovaný. Když k nehodě došlo, měl v tom autě sedět a jet ke svému krejčímu na poslední zkoušku. V té době už však měl na akci zpoždění, a tak požádal svého nebohého řidiče, aby mu ten oblek vyzvedl.

Přestože v autě ani neseděl, zpráva o jeho těžkém zranění se šířila rychlostí blesku.

Netrvalo mu dlouho, než si dal dohromady ošklivou pravdu o celé záležitosti; docela zničující a znepokojivý fakt – ta autonehoda byla předem naplánovaná.

Což v podstatě znamenalo, že se na něj někdo zaměřil. Samozřejmě, Arthur měl seznam svých obvyklých podezřelých. Většina lidí si byla vědoma opatrnosti krále Alfů a jeho zastrašování vůči Arthurově stále rostoucí smečce. Dávalo smysl, že by se pokusil Alfu potlačit takovým způsobem, aby mu zabránil získat další moc.

Byla zde však i možná šance, že hrozba přišla zevnitř samotné Arthurovy rodiny. Něco, co si nedokázal představit, že by měl se svou novou Lunou společného, byl nedostatek rodinné podpory a péče.

Když Arthur zaslechl, jakým hrubým a nehorázným způsobem s Genevieve její rodina mluví, připomnělo mu to jeho vlastní napjatý vztah, který měl se svou nevlastní matkou a nevlastním bratrem. To byl důvod, proč bylo také velmi pravděpodobné, že autonehodu naplánovali i oni.

Na druhou stranu si Arthur za ta léta vytvořil nemalý seznam nepřátel. Byla to opravdu otevřená hádanka, kdo je skutečným viníkem.

Ale v okamžiku, kdy Arthur přišel na to, že nehoda byla naplánovaná, zosnoval svůj vlastní plán – a to přimět svět uvěřit, že ten, kdo za tím vším stojí, uspěl a udělal z něj mrzáka.

Raději je nechat v domnění, že jsem oslaben, než jim ukázat, že jsem je přechytračil.

Takže v posledních několika měsících zasvětil svůj život této nové image, kterou si vytvořil. Zatímco ho nikdo nepodezříval, že by představoval větší hrozbu, Arthur dál pokračoval ve svých vlastních důležitých plánech.

Potřeboval jen čas na řádné vyšetřování, dokud nevyjde najevo pravda. Jakmile bude odhalena ta pravá odpověď, chtěl si je stáhnout do ústraní a potrestat je tak, jak si zaslouží.

Mezitím Arthur také věděl, co se králi Alfů honí hlavou, když se mu neustále snažil dohodit Lunu. Nová Luna znamenala nutnost potýkat se s neustálým rozptylováním a také s možností, že se mu po domě bude potulovat špión.

Věděl, že nemůže králova nabídku otevřeně odmítnout, protože věděl, že by to bylo považováno za projev neúcty. A rozhodně pro něj nebyl správný čas vyzvat krále Alfů o jeho současnou pozici.

Ano, v budoucnu bude čas si to řádně naplánovat...

Právě teď bylo hlavní věcí, o kterou se musel starat, nová Luna, kterou mu král Alfů tak příhodně dohodil. Dokonce i po svém intenzivním výslechu si Arthur stále nebyl jistý, jak Genevieve vnímat. Obával se možnosti, že by mohla být špiónkou a potenciálně zničit všechny plány, které měl, ještě dřív, než se něco udělá.

Proto také záměrně odehnal první dvě Luny, které mu byly přiděleny. Bylo snazší nechat je odmítnout králův návrh, než aby to udělal on sám.

Brzy však zjistil, že Genevieve je jiná. Arthur nemohl vystát způsob, jakým s ní její rodina zacházela, a to dokonce v den její vlastní svatby. Nechtěl se do toho míchat. Konec konců, čím zoufalejší by Genevieve z toho manželství byla, tím pravděpodobnější by bylo, že to vzdá.

Jenže ona to nevzdala.

A aby to zašlo ještě dál, Genevieve vystoupila a dokonce Arthura bránila – žena, o které nic nevěděl a ani ona neznala jeho, byla ochotná stát při něm proti své vlastní rodině.

Nečekal, že Genevieve bude tak odhodlaná si ho vzít, a ten polibek...

Přestože to Arthur jen nerad přiznával, ten polibek měl nečekaně v sobě jistou chemii. Skoro si přál, aby využil příležitosti, přitáhl si ji blíž a prodloužil ho.

„Vy si ji přece nebudete chtít nechat, že ne?“ zeptal se Sebastian.

Jeho otázka vytrhla Arthura z jeho vlastních myšlenek. „Samozřejmě že ne. Chtěl jsem jí jen pomoct. Nečekal jsem, že to způsobí takový zmatek.“

Beta pokrčil rameny, vyhybavě. „Asi ano. Její smečka je celkem k ničemu. Konec konců, vaše bývalá přítelkyně byla...“

„Na velikosti smečky nezáleží,“ řekl Arthur, když dorazili do pracovny.

Vstal, čímž zarazil Sebastiana v řeči, a odstrčil invalidní vozík stranou.

„Řekni sluhům, ať za půl hodiny připraví vodu na koupel, a pak ať za mnou přijde Genevieve do mé ložnice.“

[Pohled Genevieve]

Jakkoli byly svatební šaty nádherné, byla jsem ráda, že jsem se z nich mohla svléknout a vrátit se ke svému normálnějšímu oblečení. Vklouzla jsem do županu a začala si vybalovat tašku, kterou jsem si předtím sbalila. První věc, kterou se mi podařilo vytáhnout, byl matčin modrý náhrdelník.

Srdce se mi sevřelo bolestí, když jsem přemýšlela, co by si asi pomyslela o svatbě, která se právě odehrála. Sakra, pořád jsem byla strašně otřesená ze svého setkání s Arthurem poté, co všichni odešli.

Na jakou čerstvě provdanou manželku by její manžel mířil zbraní a vyslýchal ji?

Začínala jsem si uvědomovat, jak děsivý Arthur doopravdy je. Budoucnost nebude snadná. Budu muset být před ním ještě obezřetnější a hrát roli obdivovatelky.

Poté, co mě Clara odvedla do mého nového pokoje, byla tak laskavá, že se mnou zůstala a pomohla mi vybalit těch pár věcí, které jsem měla.

„Chci vám poděkovat, že jste Arthura bránila před svou rodinou,“ řekla. „Také mě velmi těší zjištění, že je tu teď paní domu, která mi bude dělat společnost.“

Velká šatna byla sice ještě prázdná, ale toaletní skříňka už byla plná kosmetiky.

Florence byla nedočkavá mi ukázat nějaké krásné oblečení, které byl její tým ochoten vytvořit, z čehož by všechno bylo ušité na míru.

Upřímně řečeno, neměla jsem v lásce okázalé a nepohodlné oblečení; dávala jsem přednost šatům, které jsem si přinesla s sebou.

Po dlouhé době vybírání a debatování o novém šatníku se ve dveřích objevil sluha a řekl, že na mě Arthur čeká v ložnici. Žaludek se mi začal stahovat do uzlů.

Rychle jsem na sebe hodila jednoduché bílé bavlněné šaty a připravila se k odchodu. Zvedla jsem matčin náhrdelník, vklouzla s ním do malé postranní kapsy a vyrazila.

Když jsem došla k Arthurovu pokoji, zaklepala jsem, ale nikdo se neozval. Rozhodla jsem se vzít za kliku a okamžitě jsem zjistila, že dveře do koupelny jsou otevřené.

Tvář mi zrudla v okamžiku, kdy se mi naskytl pohled na Arthura. Zdálo se, že sedí uvnitř a koupe se. Byl úplně nahý, s výjimkou masky, která mu stále zakrývala polovinu obličeje.

Jemně jsem si odkašlala, abych dala najevo svou přítomnost.

Otočil hlavu. „Ah, jsi tady,“ řekl chladně. „Pojď mi pomoct s masáží.“