[Pohled Genevieve]

Od chvíle, kdy jsem učinila to ukvapené, odvážné rozhodnutí a políbila Arthura, mě pozoroval se složitým výrazem.

Přestože nás kněz prohlásil za muže a ženu a bylo jeho právem políbit a obejmout svou Lunu, Arthur zůstal klidný a nehybný. Cítila jsem se kvůli tomu neuvěřitelně nesvá.

Hospodyně Clara musela vycítit narůstající napětí v místnosti a hbitě přistoupila blíž.

„Vzhledem k Arthurovu fyzickému stavu se po obřadu neuskuteční žádný tanec ani hostina,“ vysvětlila.

Soudě podle vyměněných pohledů mé rodiny se nezdálo, že by je toto oznámení nějak zvlášť odradilo. Byla jsem si celkem jistá, že se stále ještě vzpamatovávají z dřívějšího výstupu Arabelly. Nikdo z nich neměl v úmyslu se tu zdržovat o nic déle, než bylo nutné.

Vlastně v okamžiku, kdy kněz sestoupil z oltáře, rychle zamířili k východu.

Tiše jsem promluvila a řekla Arthurovi, že půjdu vyprovodit své rodiče.

Theodore a Arabella rychle nastoupili na zadní sedadlo limuzíny, zatímco můj otec se zastavil, aby mě propálil pohledem.

„Jsem před Arthurem mnohem ostražitější, než jsem původně předpokládal,“ řekl temně. „Varuji tě, Genevieve. Kvůli tomuto manželství a pro život tvého bratra ho nesmíš nikdy rozhněvat.“

Jinými slovy, nic nepokaz, aby král případně nevzal zpět peněžní odměnu, kterou jim daroval.

„Pokud bude Arthur nespokojený, nejenže ztratíme královu přízeň, ale celá naše smečka by mohla být vyhlazena. Přestože Arthur nemůže stát, jeho schopnost velet a vést svou armádu je nedotčena,“ vysvětloval vážně. „Pamatuj si, že v této smečce musíš našlapovat velmi opatrně, protože Arthurova rodina pochází z velké a mocné smečky.“

Jiní rodiče radí svým dcerám, aby s nimi jejich manželé dobře zacházeli, ale můj otec ukončil své loučení tak mrazivým varováním, až mi to rvalo srdce. Upřímně řečeno, neměla jsem očekávat nic víc. Jakkoli smutně to znělo.

Snažila jsem se potlačit zklamání ve svém hlase, když jsem promluvila. „Dobře. Nezapomeň se postarat o mého bratra.“

S tím si ten muž jen odfrkl a nastoupil do limuzíny společně s Beatrice. Mělo by mi být smutno, že odjíždějí. Ale rychle jsem si uvědomila, že jediní lidé, na kterých mi skutečně záleželo, byli ti, kteří se na obřad vůbec nedostali.

Boční okénko sjelo dolů a odhalilo jedovatě se tvářící Arabellu. Oči měla stále červené a poněkud oteklé od všech těch slz, které předtím vyronila. Její rty se zkroutily do zahořklého úšklebku.

„Nemysli si, že jsi vyhrála. Tvé těžké dny teprve začínají. Celá tahle smečka tebou i tvou rodinou pohrdá. Až si vezmu Theodora, budu milovanou Lunou, zatímco ty nebudeš nic.“

Páni. I po tom vynadání a trestu, který Arthur nařídil, se stále snažila najít způsob, jak se mi dostat pod kůži.

Obrátila jsem oči v sloup a ležérně odpověděla. „Pak doufám, že budeš šťastná, jakmile skončí tvé měsíční domácí vězení.“

Skutečně jsem přemýšlela, jestli si Arabella vůbec uvědomuje realitu, která ji čeká, jakmile do toho s Theodorem praští. Vzhledem k tomu, že jsem to byla já, kdo pomohl Theodorovi obnovit jeho obchodní sítě, zjistila jsem o jeho smečce neúmyslně spoustu věcí.

Například vím, že mnoho zaměstnanců bylo líných. Nemluvě o tom, že stará Luna byla nemocná a Theodorův otec byl známý svou horkokrevností. Arabellina představa o pohádkovém životě měla k realitě pravděpodobně hodně daleko.

Věděla jsem však, že na tom sama nejsem o nic lépe, takže jsem se nechtěla zabývat Arabellinými fantaziemi.

Když jsem se vrátila do domu, překvapilo mě, že na mě Arthur čeká v hlavní hale.

„O čem jsi před chvílí diskutovala se svým otcem?“ zeptal se.

Žaludek se mi stáhl obavami. Sakra, nečekala jsem, že se bude namáhat mě špehovat, když jsem šla vyprovodit rodinu. Většina z toho, co bylo řečeno, se mu pravděpodobně nikdy neměla donést.

Snažila jsem se ten rozhovor zlehčit. „Vlastně o nic nešlo.“ Pokrčila jsem rameny. „Jen mi řekl, abych se ti nepletla do cesty a dala ti prostor, když to budeš potřebovat.“

Během vteřiny jsem ucítila, jak se mi do zad tlačí něco tvrdého. Ohlédla jsem se přes rameno a zjistila, že Arturův Beta mi míří pistolí na páteř. Každý sval v mém těle ztuhl na kámen, když jsem se k němu pomalu otočila čelem.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se roztřeseně.

„Dívej se na mě a odpovídej pečlivě,“ varoval mě. „Ačkoliv Sebastian umí s pistolí zacházet jistě, nikdy to není bez rizika možného náhodného výstřelu.“

Upřela jsem pohled do Arthurových pronikavých modrých očí. Všimla jsem si, že se koutek jeho úst stočil vzhůru do zkoumavého úsměvu, když se ke mně o kousek přiblížil.

Srdce mi bušilo v hrudi, zatímco se přese mě přelil jeho hlas v nelítostném, velitelském tónu.

„Zeptám se tě znovu... O čem jsi diskutovala se svým otcem?“

Snažila jsem se polknout knedlík v krku. „Můj otec chtěl, abych se o tebe starala a nerozčilovala tě. Řekla jsem mu, aby se postaral o mého bratra.“

Byla to úplná lež... Prostě to jen nebyla celá pravda.

Arthur přimhouřil oči, jako by se z mého vágního vysvětlení snažil dešifrovat víc. Opřel se zpátky do křesla, narovnal ramena a překřížil paže na své široké hrudi.

„Proč ses rozhodla si mě vzít?“ zeptal se ostře. „Jsou tvé úmysly vůbec upřímné, nebo tě ovlivnilo přání někoho jiného?“

Zavrtěla jsem hlavou a zvedla ruce, abych uklidnila jeho narůstající hněv.

„Mohu tě ujistit, že to byla má vlastní volba.“

Naklonil hlavu a pokračoval ve výslechu. „Proč by sis dobrovolně brala muže, který pravděpodobně zůstane do konce života invalidou?“

Zbraň jsem teď cítila jaksi ještě blíž a moje úzkost začala stoupat. Poprvé jsem pocítila tísnivou sílu Arthurovy přítomnosti.

Nebylo pochyb o tom, že kdyby Arthur zjistil, že to manželství využívám k záchraně svého bratra, nebyl by potěšen. V mysli se mi rozléhalo otcovo varování.

„Varuji tě, Genevieve. Kvůli tomuto manželství a pro život tvého bratra ho nesmíš nikdy rozhněvat.“

„Vždycky jsem tě obdivovala,“ řekla jsem rychle. „Tvůj způsob vedení a rozvoje tvé smečky je prakticky legendární. Když jsem slyšela o tvém zranění, byla jsem v šoku a hluboce mě to zasáhlo. Když jsem obdržela žádost o sňatek od krále Alfů, ráda jsem ji přijala, protože věřím, že se o tebe dokážu postarat, i když jsi na vozíku.“

I tentokrát byla má slova pravdivá jen z poloviny.

Vždycky jsem si byla do jisté míry vědoma Arthurovy pověsti a respektovala ho za jeho úspěchy. Ale jeho svět se zdál být tak vzdálený od mého a byla velmi vysoká pravděpodobnost, že k němu nikdy nepocítím žádnou romantickou náklonnost.

Arthur si odfrkl. „Obdivovala?“

Rychle jsem přikývla. Cítila jsem, že zbraň je stále namířená přímo na střed mých zad.

„Jak to dokážeš?“ zeptal se posměšně.

Bože. Snažila jsem se marně vydolovat z paměti něco – cokoliv, co bych mohla říct. Vzpomněla jsem si, jak si personál v mé předchozí smečce šeptal o Arthurově laskavosti k lidem na územích, která si podmanil.

„Obdivuji tě, protože nejsi bezhlavý zabiják. Nezabíjíš bezhlavě, ale porážíš jen ty Alfy, kteří si své tituly prokazatelně nezaslouží. Tato konkrétní laskavost je součástí tvé spravedlnosti. Tvá neporazitelnost symbolizuje tento druh síly.“

Zdůrazňovala jsem jeho ctnosti a snažila se ho vykreslit jako ušlechtilou, spravedlivou postavu. Než jsem domluvila, byla jsem téměř bez dechu.

Arturův výraz se nezměnil. Dál na mě zíral, zatímco jsem se snažila vyjádřit svou upřímnost. Po něčem, co připadalo jako celá věčnost, jeho pohled zjemněl, skoro jako by se pobavil.

„Sebastiane.“

S tímto prostým povelem jeho Beta sklonil zbraň a vzduch se konečně mohl vrátit zpět do mých plic.

„Claro, odveď ji s jejími věcmi, ať se převlékne do něčeho vhodnějšího,“ nařídil, zatímco se otáčel k odchodu.

Zhluboka jsem si oddechla a svezla se na nejbližší stěnu.

„A pak ji pošli do mé ložnice,“ dodal.

Srdce mi narazilo do žeber... Zdálo se, že všechno má k úplnému konci ještě hodně daleko.