Kdy to všechno začalo? Ach, ano… V ten zatracený okamžik, kdy jsem přijala jeho návrh a stala se jeho přítelkyní. Kdybych věděla, že se to stane, nikdy bych to neudělala.

Další prázdná sklenice na pultu mi zhořkla v žaludku; otupuje mi nervy a zamlžuje mi hlavu.

Kývnu na barmana, aby mi přinesl ještě jedno to – co to vlastně bylo?

Opřená o pult s hlavou složenou v dlaních zavírám oči a dovoluji si znovu prožít ty zatracené scény, které mě přivedly do tohoto rušného baru v centru New Yorku… na místo, které je vždycky plné, bez ohledu na to, jestli je zrovna pondělí. Ale na rozdíl od všech ostatních, kteří se sem přišli bavit, já se jen topím ve zklamání, které mě rozežírá zevnitř.

To všechno kvůli Alaricovi… Mému mizernému příteli.

Vlastně, bývalému příteli…

Mělo to být překvapení… Je tak zaneprázdněný svou prací, jakožto úspěšný manažer, že na sebe v poslední době nemáme vůbec čas. Proto jsem se rozhodla jít k němu domů, uvařit mu jeho oblíbené jídlo a možná mu dát i něco jiného. Koupila jsem všechny ingredience a šťastně vyrazila do jeho bytu… Samozřejmě jsem měla tušit, že je něco špatně, když jsem otočila náhradním klíčem a všimla si, že jeho boty a červené podpatky jsou nedbale pohozené na podlaze.

Alaric je tak… uspořádaný. I když spěchá, nenechává boty takhle.

Ale z těch červených podpatků mi přejel mráz po zádech. Už jsem věděla, co přijde, protože já vysoké podpatky nenosím – a už vůbec ne červené. A v hlavě mi křičel hlas, který mi říkal, ať odtamtud vypadnu, zavřu oči a otočím se zády… Ale kvůli mé tvrdohlavosti si mé nohy začaly žít vlastním životem.

Mé kroky byly tak tiché, že jsem je neslyšela ani já sama. Cítila jsem jen, jak mi zběsile buší srdce a hrozí, že mi vyskočí až do krku. A s každým krokem k pootevřeným dveřím byly zvuky zřetelnější – zvuk polibku, dunivé narážení boků a chraplavé sténání vycházející z hloubi hrdla.

Když jsem stála přede dveřmi, uslyšela jsem hlas svého přítele, který mluvil tónem, jaký jsem u něj nikdy neslyšela… hlasem, z nějž čišela smyslnost. „Jsi tak žhavá, uhn, jezdi na mně, zlato.“

A v tu chvíli se mi stáhl žaludek.

Cítila jsem, jak mě opouští odhodlání, a začala jsem se odvracet… ale pak mi v uších zaznělo ženské sténání… Řekla: „Užíváš si to? Nikdo ti nedělá tak dobře jako já, že ne?“

V tu vteřinu se mi zastavilo srdce, ale nějakým způsobem jsem dokázala rychle otevřít dveře a ten zvuk byl hlasitější než zvuk sexu.

… A uviděla jsem je.

Nahé – úplně nahé.

Okamžitě si mě všimli; jejich tváře se stáhly v extrémním překvapení a zmatku. Ale pořád si pamatuju, jak ta zrzka, nesmírně povědomá zrzka, seděla na mém příteli a jela na něm.

Byla to moje zatracená nejlepší kamarádka.

Můj svět se zhroutil, stejně jako ingredience, které jsem držela v náručí. Ona se přitáhla prostěradlem a on klopýtal o své oblečení a neobratně si natahoval spodní prádlo.

Dokonce si pamatuju, jak řekl: „Sero? Co tady děláš?“

Podíval se na mě a na Victorii s ustaraným výrazem.

Ale já jsem jen párkrát zamrkala a vstřebávala ten výjev se směsicí překvapení, hrůzy a zvědavosti. Věděla jsem, že se mi oči lesknou slzami, protože se mi všechno před očima rozmazávalo. Rozlepila jsem rty, ale nevyšla z nich ani hláska.

Prostě jsem nemohla uvěřit tomu, že za ty čtyři roky, co jsme spolu chodili, jsme spolu nikdy neměli sex. A přesto tam byl… s mou nejlepší kamarádkou.

Možná jsem byla v šoku, protože jsem navzdory jeho protestům beze slova odešla. Moje nohy zase jednaly samy za sebe, a i když mě následoval celým domem, ani jednou jsem se neohlédla.

Dveře, kterými jsem práskla, zněly tak hlasitě, že mi to v hlavě rezonuje ještě teď, když tu stojím odkopnutá v tomhle baru a v těle mám víc alkoholu, než kolik jsem ho zkonzumovala za celých třiadvacet let svého života.

Otevřu oči a všimnu si, že můj drink ještě nedorazil. Zvednu hlavu a podívám se na barmana, který se dívá jiným směrem. Moje oči jeho pohled následují, jako by je přitahoval magnet… A můj zmatený výraz se brzy změní v překvapení a zděšení, protože ke mně kráčí nějaký muž.

Promnu si oči a doufám, že je to jen přelud, iluze způsobená alkoholem.

Není.

Zastaví se přede mnou s vážným výrazem. Jeho překřížené paže napínají bílou košili, která velmi dobře ladí s jeho mírně opálenou kůží a na jeho těle vypadá tak malá, že se pod ní rýsuje každý sval, včetně jeho osmi kostek na břiše.

„Héééj, ty jsi přibral?“ zeptám se huhňavým hlasem.

„Seraphino.“ Jeho hlas zní pevně, tak trochu rozzlobeně.

S námahou odtrhávám oči od jeho vysokého těla, kterého bych si neměla všímat… ach nebesa, opravdu bych si ho neměla všímat.

„Co tady děláte, pane Sterlingu?“ Naklonila jsem se mírně dopředu a málem spadla z barové stoličky. Naštěstí tam stojí a poslouží mi jako zeď a já se o jeho břicho opřu prsy, přičemž cítím, jak tvrdé má tělo… jako skála.

Zvednu oči a vidím, že se na mě taky dívá… přímo do mých hnědých očí. Jeho ruce mi spočívají na ramenou a pevně mě drží, ale jeho dotek je něžný, i když naše těla odtahuje od sebe.

„To bych se měl ptát já vás. Co tady děláte?“ zeptá se, stále tím svým hlubokým tónem, který na mé kůži vyvolává příjemné mrazení.

„No, přišla jsem oslavit, že jsem nezadaná!“ Pokrčím rameny, vymaním se z jeho sevření a opřu se prsy o pult, čímž dám o něco více vyniknout svému výstřihu. „Ten parchant Alaric spal s Victorií, věříte tomu?“

Odfrknu si a v mých huhňavých slovech se mísí vztek a smutek: „Nestačí, že mě podvádí… copak to fakt muselo být s mojí nejlepší kamarádkou?“

Znovu k němu zvednu oči a všimnu si, že jeho pohled je teď jemný: „Proč se na mě tak díváte, pane Sterlingu?“

„Pane Sterlingu? Proč jste tak formální?“ Zvedne ruku k mé hlavě a v neobratném pohlazení mi pocuchá hnědé vlasy. „Teď nejsme v práci.“

„Aha, to je pravda…“ Usměju se na něj. „Pravda…“

„Jsi opilá, Sero. Vezmu tě domů –“

„Ne, já nechci odejít…!“ zamumlám, znovu se k němu nakloním a pevně ho chytím kolem pasu. „Nechci být sama, Sebastiane…“

Ovine mi paže kolem těla a jeho objetí je tak hřejivé, až mi to vhání slzy do očí…

Bože, jeho starostlivý dotek a jemné ruce, které mi přejíždějí po pažích, ve mně opravdu probouzejí různé věci. Možná je to alkoholem nebo tou křehkostí tváří v tvář téhle strašné situaci, ale chci zůstat v jeho náruči – a tak ho sevřu pevněji a otřu se o jeho tělo.

… Připomíná mi to pocity, které jsem už dávno pohřbila.

„Pojď, Sero. Můžeme se podívat na ty přeslazené filmy, které máš ráda.“ Znovu mi vjede rukou do vlasů a odhrne mi je z holých ramen. „Na zhojení zlomeného srdce je to lepší než chlast –“

„Já nemám zlomené srdce, Sebastiane… Jsem rozzuřená!“ Rychle se odtáhnu a pevně se rukama chytím jeho košile. „Šukal moji nejlepší kamarádku, ale se mnou nikdy sex neměl!“

„Seraphino…“ Ztratí řeč, rozhlédne se kolem a všimne si, že můj tón přitahuje pozornost.

„Je to parchant!“ vykřiknu, s obtížemi vstanu ze stoličky a zakopávám o vlastní nohy. „Nenávidím ho!“

Sebastian si zhluboka povzdechne a obtočí mi paži kolem mého drobného těla, přičemž mě snadno podepírá jednou rukou. Druhou vytáhne peněženku, hodí na pult pár stodolarovek a věnuje číšníkovi omluvný úsměv: „Drobné si můžete nechat –“

„Zatraceně!“ vykřiknu, když si znovu vzpomenu na tu nepříjemnou scénu. „Zabiju tě, Alaricu! Otrávím ten zasranej koláč, ty sráči!“

Sebastian mě táhne z baru, zatímco já chrlím k nebesům nadávky, všechny adresované tomu parchantovi Alaricovi. A zrovna když mě začne bolet v krku, zastavím se, rozhlédnu se a všimnu si, že jsme se nějakým způsobem ocitli před Sebastianovým sportovním autem, jeho miminkem – jak mu obvykle říká. Černé auto, které i ve tmě noci oslňuje zrak.

„Můžu řídit?“ Ukážu na auto s obrovským úsměvem.

„Děláš si srandu?“ Překříží si paže na hrudi, čímž opět přitáhne můj zrak…

Co to se mnou vůbec je?

Sebastian… není někdo, na koho bych se měla takhle dívat… Je to nejlepší přítel mého otce!

Ale i tak se přistihnu, že si mírně olizuji rty a prohlížím si jeho tělo, které je prostě hřích. Ty hodiny strávené v posilovně za to rozhodně stojí. A navzdory mé snaze si Sebastian mé reakce všimne a na rtech se mu objeví lehký samolibý úsměv.

Aniž by řekl jediné slovo, otevře dveře auta a ukáže dovnitř: „Jedeme, Seraphino.“

Bez remcání uposlechnu, otočím se k němu a zjistím, že se nade mě naklání a zatahuje za bezpečnostní pás. Moje oči na okamžik vydrží pohled jeho zelených očí a pak je sklopím k jeho rtům.

Do chřípí mi vnikne Sebastianova vůně – jemná mužská kolínská, která v mém těle, v podbřišku, zažehne plamen…

Zavřu nohy, přitisknu kolena k sobě a odvrátím zrak, přičemž naslouchám tichému smíchu, který mi zní v uších.

„Tak jo, jedeme domů, holčičko…“