Peklo.

Boj s kocovinou je fakt peklo.

S obtížemi otevírám oči a zjišťuji, že je tu příšerné světlo. Zasténám, otočím se na bok a pak zase zpátky, aby mě už nebolela hlava… Ale vtom mě zasáhne uvědomění, najednou je znovu otevřu dokořán, vyskočím a posadím se na posteli, PROTOŽE TOHLE NENÍ MŮJ POKOJ!

Ach, ne.

Přejedu rukou po bílém povlečení, vydám ze sebe další zavrčení a svalím se zpátky na matraci…

Zatraceně.

Se pevně zavřenýma očima si přehrávám scény z minulé noci.

Kupování surovin na koláč.

Cesta k Alaricovi domů.

Nalezení Alarica a Victorie… Nahých.

Utápění žalu v chlastu.

Setkání se Sebastianem Sterlingem.

Argh! Konečně chápu, proč jsem skončila v Sebastianově pokoji… Ale ze všech lidí, které jsem mohla potkat, to musel být zrovna on?

Vylezu z postele a letmo se podívám do zrcadla a všimnu si, že nejenže mám oči rozmazané od černého make-upu, rozcuchané vlasy a tvářím se neuvěřitelně zkoučeně z kocoviny, ale mám na sobě bílou košili, která je mnohem větší než moje tělo a sahá mi do poloviny stehen.

„Skvělé, Seraphino…“ zamumlám nakonec, zcela ignoruji ten chaos, který představuje můj vzhled, a opouštím pokoj, abych našla, kdo ví, nějaké silné kafe… A kdo ví, Sebastian už možná odjel do firmy a já se nebudu muset vypořádat s tímhle obrovským ponížením…

Jo, bylo příliš brzy to říkat.

Zastavím se a zamrznu, protože Sebastian je tam, opřený o kuchyňský ostrůvek, s hrnkem kávy v ruce a odhalenými břišními svaly… velmi odhalenými.

Když se na mně jeho zelené oči zastaví, polyká kávu, což způsobuje, že se mu hýbe ohryzek. Sklopí hrnek a zvedne koutek úst: „Dobré ráno, Sero.“

Vykouzlím nucený úsměv a popojdu blíž k němu, natahuji se přes ostrůvek, abych vzala konvici s kávou a hrnek. Ale kvůli tomuto nevinnému pohybu se mi košile nebezpečně vyhrne a odhalí kousek zadku. A můžu přísahat, že vidím, jak Sebastian zírá na to, jak se natahuji a skoro přilepuji břicho k pultu… Přistihnu jeho oči, jak sjíždějí z mých boků na moje stehna… Ale rychle odvrátí zrak, odkašle si a štědře si lokne hořké kávy.

Z jeho pohledu je mi zvláštně, i když to tak nemyslel.

Když se k ní konečně natáhnu a začnu si kávu nalévat do hrnku, masíruji si spánek, zatímco dovnitř kape správná dávka kofeinu. Dokonce se zkusím znovu naklonit, abych konvici vrátila na místo, ale Sebastian mi ji vezme z rukou a s naprostou lehkostí ji tam vrátí sám.

Překvapeně zamrkám a s upřímným obdivem řeknu: „Jaké to nádherné paže!“

Sebastian se sarkasticky usměje: „Dřu, aby takové byly.“

„Ach, vidím ten účinek…“ Zmáčknu mu sval, všimnu si, jak je pevný, a potutelně se usměju: „Opravdu jsi přibral?“

„Heh, takže si tu vážnou urážku pamatuješ?“ Sebastian zvedne obočí.

„Hej, nebuď takový, to je kompliment!“ Sklouznu rukou k jeho břišním svalům a lehce ho poškrábu na těch osmi kostkách: „Jen tak dál; fandím ti.“

Sebastian si znovu odkašle, zřejmě cítí mrazení vyvolané mými nehty. Pak šibalským hlasem dodá: „Moje tělo se ti líbí, co.“

„Je dobré pro oči, samozřejmě že se mi líbí.“ Na rtech se mi objeví uličnický úsměv, pokrčím rameny a přiblížím hrnek ke rtům. „Chápu, proč máš u žen takový úspěch.“

Poškrábe se na zátylku a já jeho otrávenému výrazu nevěnuji velkou pozornost, když se odvrátím a kráčím k pohovce… Jen poslouchám, jak zhluboka dýchá.

„Mimochodem, to ty jsi mě převlékl?“ zeptám se, padnu na pohovku a usrkávám kávu. „Tvoje košile mi sekne. Měla bych tenhle styl vyzkoušet?“

„Moc vtipné. Pozvracela sis oblečení a celou zblitou bych tě k posteli ani nepustil.“ Ušklíbne se, asi proto, že musel rychle vzít moje oblečení a hodit ho do pračky. „Rádo se stalo, mimochodem.“

„Proč bych ti měla děkovat?“ Podívám se přes rameno za sebe, přes opěradlo pohovky.

„Zavolali tvému nouzovému kontaktu, protože opilou holku radši nechtěli nechat samotnou. Tvým nouzovým kontaktem je firma, ale tvůj otec tu není… Copak jsi zapomněla, že je na služební cestě? Musel jsem jet místo něj…“ Ukáže na mě prstem: „A za to bys mi měla poděkovat.“

„Pracoval jsi tak dlouho? Myslela jsem, že tvé noci jsou vyhrazeny ženám.“

Sebastian se sarkasticky usměje a položí prázdný hrnek na pult: „Myslíš, že bych pro tebe přijel, kdybych byl s nějakou ženou?“

„Myslím, že ano.“ Loknu si kávy a vychutnávám si její silnou chuť, perfektní lék na tu zatracenou kocovinu….

Pak se s trhnutím polekám, když si všimnu, že je Sebastian najednou až příliš blízko, paže má na pohovce kolem mých ramen a murmlem mi do ucha zašeptá: „To je ale drzá holka…“

Po zádech mi přejede mráz a naskočí mi husí kůže.

„Běž se připravit. Musíme do práce.“ Řekne chraplavým hlasem: „A ne, volno ti kvůli tvé kocovině nedám.“

Zamručím, vypiju celou kávu na jeden lok a rychle vstanu, abych se vymanila z jeho blízkosti….

Co je to za pocit... to jemné šimrání v břiše? Když jsem blízko něj, jen to sílí.

„Já odcházím!“ řeknu a rychle opustím byt, protože zůstávat uvnitř je pro mé srdce vážně toxické.

V prázdné chodbě konečně naplním plíce vzduchem na maximum a hned v další chvíli ho vypustím. A drobnými krůčky se brzy ocitnu před dveřmi svého vlastního bytu... Protože samozřejmě nestačí, že je Sebastian nejlepší přítel mého otce a můj šéf – je to navíc i náš soused.

Když jsem konečně u sebe doma, uvědomím si, že u sebe nemám telefon. V hrudi mě zachvátí rostoucí pocit zoufalství... Ale když mi zrak padne na pohovku, vidím, že na ní leží moje kabelka – jsem si jistá, že je to ta, kterou jsem měla včera večer s sebou.

Nejistě dojdu k pohovce a zvednu telefon, který byl skutečně uvnitř ní. Bolí mě hlava a vzpomínky se mi vracejí jako povodeň… Vzpomínám si, že se mě Sebastian snažil nechat doma, ale když odemkl byt a vtáhl mě dovnitř, přimkla jsem se k němu a prosila ho, ať mě vezme k sobě –

Bože.

Tváře mi hoří a já vím, že jsem celá rudá.

Dala jsem mu ruce na košili a cítila jeho teplo, a teď si pamatuju, jak mě držel za pas. Jeho stisk byl tak pevný, silný… Jen při pomyšlení na to mi tělem projede mráz.

Ach jo, vážně bych takhle neměla reagovat na otcova nejlepšího přítele, ale… on je tak sexy…

Najednou se objeví další vzpomínky. Pamatuju si, jak jsem se mu naklonila ke krku, abych vdechla vůni jeho mužné kolínské, a… Ach, ne… Já jsem Sebastianovi olízla krk!

Ze zadní části hrdla mi unikne zahučení a já pevně stisknu víčka k sobě a chytím se za hlavu – SERAPHINO, COS TO UDĚLALA?

Rychle vejdu do koupelny, zamknu se tam a opřu se o dveře. Právě teď se tak zatraceně stydím.

Zhluboka se nadechnu a snažím se na tu katastrofu zapomenout… Ale pak se podívám na svůj žalostný odraz v zrcadle a bezva, vypadám jak úplná troska. Bude lepší si dát sprchu.

Zatímco si pomalu rozepínám jeho košili, vracejí se mi další vzpomínky na mou opilou stránku... A když ji celou rozevřu, nedokážu si pomoct a zatajím dech.

Z odrazu vidím, že mým plánem bylo Alarica opravdu potěšit, jelikož jsem si vybrala své nejlepší sexy spodní prádlo. Krajková bílá podprsenka je tak tenká a průhledná, že skrz ni prosvítají bradavky, a kalhotky také odhalují velkou část mojí pánve a schovávají jen můj klitoris, jako dárek, který čeká na rozbalení.

Potlačím zachichotání, když si představím Sebastianovu reakci, kdyby mě v tomhle viděl…

Nějakým způsobem mě tahle představa vzrušuje, přináší mi šimrání do podbřišku a způsobuje, že můj vchod nepatrně zvlhne.

„Ach ne, tohle je nebezpečné…“ pomyslím si, stisknu stehna k sobě a mám docela divoké myšlenky.