Nakonec mi Sebastian přece jen dal den volna. Bylo jasné, že v těle nemám sílu čelit pracovnímu dni s takovou kocovinou a smutkem, který mě obklopoval. A když mi na tělo dopadla horká voda, rozplakala jsem se jako dítě, které ztratilo něco, co se nedá nikdy nahradit.

Upřímně řečeno, nechápu, proč jsem to dělala.

Možná ty slzy pramenily z toho, že jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem promarnila tolik času. Svatba měla být pro něj a pro jeho rodinu významnou událostí, obzvláště pro jeho matku… a tak jsem byla ochotná počkat. Ale jak se ukázalo, záleželo jen na tom, abych byla čistá – i když pro mě bylo těžké ovládat ten žár, který často zaplavoval mé tělo.

A nevím, jak dlouho jsem ve sprše zůstala a nechala vodu mísit se s mými slzami… Ale po sprše jsem si lehla na postel, která nevypadala tak pohodlně jako ta Sebastianova. Možná jsem usnula, nejsem si jistá… Nakonec jsem si všimla, že moje oči zírají do stropu a že venku nadšeně zpívají ptáci.

Alespoň někdo dnes musí být šťastný.

Slyším zvonit telefon, natáhnu se po něm a na obrazovce vidím, že tam jsou desítky zmeškaných hovorů a spousta dalších zpráv. Nevyhnutelně se mi stáhne žaludek, když u Alaricova kontaktu uvidím přezdívku – Moje láska.

Otevřu kontakty a první, co udělám, je, že mu jméno změním na PODVODNÍK… To k Alaricovi sedí mnohem lépe.

Ale můj klid netrvá dlouho, protože brzy se mi na telefonu objeví nová zpráva od PODVODNÍKA a když ji otevřu, všimnu si, že mi volal celou noc a posílal mi zprávy ve velmi krátkých intervalech.

[Prosím, zvedni to…] to se opakovalo nejméně dvanáctkrát.

[Miluji tě…] jsem tam viděla… alespoň patnáctkrát.

Ale rekordem nepochybně je — [Omlouvám se].

Vím, že to nemyslí vážně, ne doopravdy. Jestli Alarica něco mrzí, tak to, že ho při tom chytili. Není možné, aby někdo, kdo tvrdí, že mě miluje, spal s někým jiným… natož s mojí nejlepší kamarádkou…. Která, mimochodem, taky nechala pár zpráv, ale nebudu se obtěžovat, abych se na ně podívala.

Najednou mi začne zvonit telefon. Sleduji, jak hovor vytrvává, dokud se sám přirozeně neukončí.

A na mobilu mi vyskočí nová zpráva od něj, [Mohli bychom si promluvit?]

No, to bude lepší… abychom to mohli ukončit jednou provždy.

Moje prsty jsou při psaní pevné, [Sejdeme se v kavárně v sedm].

Do našeho setkání zbývá ještě pár hodin, a tak hodím telefon stranou se suchýma očima. Moje hruď je nějak klidná a mně už se vůbec nechce plakat.

Pro něj už nebudu ronit další slzy.

V kavárně je ticho, možná proto, že se brzy bude zavírat.

Vybrala jsem si toto místo, protože je v něm určitá útěcha. Během vysoké školy jsme sem mockrát chodili po těžkých zkouškách nebo prostě jen proto, že jsme si chtěli být nablízku. Teď, když tyhle hektické časy skončily, jsme se od sebe také odcizili.

I když to tak na začátku nebylo, Alarica jsem opravdu milovala. Zezačátku jsem jeho návrh přijala, abych utekla před svými city… abych popřela něco, co bylo uvnitř mě – ale opravdu jsem se ho naučila milovat.

Teď, když tu sedíme proti sobě, odděleni malým dřevěným stolkem, vedle velkého okna, které nabízí pohled na rušnou newyorskou ulici, mám pocit, že jsem ho možná nemilovala dostatečně. Koneckonců, v hrudi cítím právě teď takový klid.

V tuhle chvíli bych se měla utápět v slzách, že?

A přesto necítím absolutně nic… kromě bublajícího hněvu.

„Sero…“ Alaricův hlas je pokorný a v jeho výrazu vidím strach; rty má svěšené dolů a oči má lehce zarudlé. Možná plakal. „Proč mě tak ignoruješ…?“

„Proč?“ tvrdě ho přeruším. „Zradil jsi mě, Alaricu. Podvedl jsi mě s mou nejlepší kamarádkou.“

„Můžu to vysvětlit, tak to není –“

„Nech mě hádat, ty ses omylem svlékl donaha a ona na tobě omylem jela?“ Zamračím se, když vidím, že je evidentně v rozpacích.

Alaric se nepohodlně ošije na židli a zvedne ruku k zátylku.

„Vím, že jsem udělal chybu, Sero, ale věř mi… mezi mnou a Victorií nic není…“

„Kromě toho, žes ji šukal.“ Znovu ho přeruším a cítím, jak se mi krev vaří ještě víc.

„Byl to jen sex… Jsem chlap, Sero. Mám své touhy, to je přirozené…“

Ušklíbnu se, překřížím ruce na hrudi a odvrátím zrak – opravdu nemůžu uvěřit tomu, co slyším.

„Tebe miluju, to přece víš.“

„Opravdu?“ Obrátím k němu oči, ostré tak, že by mohly řezat. „Vím to, že jsem si pro tebe schovávala panenství, zatímco ty jsi mě podváděl. Čtyři roky, Alaricu!“

„Zlato, víš, jak je to pro moji rodinu důležité… Tolik tě miluju a chci, abychom měli své poprvé až po svatbě –“

„To je pěkná blbost.“ Ukážu na něj prstem. „To, co říkáš, nedává smysl.“

„Podívej, je to, jako když si své oblíbené jídlo necháš, abys ho snědla až nakonec…“

„Fakt jsi mě právě přirovnal k zatracenýmu jídlu?“ Bouchnu rukou do stolu, čímž přitáhnu pozornost a zvědavé pohledy k našemu rozhovoru.

„Sero, miláčku, nebuď taková, takhle jsem to nemyslel. Jen… chci, abys pochopila, že si tě chci uchovat… Nechtěl jsem zničit to, co mezi námi je…“

„Takže protože se neudržíš v kalhotách, rozhodl ses mě podvádět, místo abys udělal to, co se očekává – třeba spal se svou přítelkyní?“ Zavrtím hlavou. „Respektovala jsem tě. Čekala jsem na tebe, protože jsem si myslela, že je panenství pro tebe něco důležitého –“

„Panenství je pro mě důležité, miláčku…“

„Moje. Moje panenství je pro tebe důležité. Mělo to být naše! Měli jsme ho ztratit společně, na naší svatební cestě! To jsem očekávala, když jsi řekl, že tvoje rodina chce počkat!“

Cítím, jak se mi do očí vracejí slzy a v krku mi roste knedlík. Jsem ve stresu a jsem naštvaná… dokonce cítím, jak se mi napínají svaly v ramenou.

„Jsi pro mě tak drahocenná, můj anděli, věř mi…“

To už stačí. Už ten jeho hlas nemůžu poslouchat.

Vstanu, přičemž sleduji, jak se mu rozšiřují oči a stávají se zoufalými. Snaží se mě chytit za ruku, ale já mu vyškubnu… A vím, že mé oči jsou chladné, že mě v tuhle chvíli nepoznává… Koneckonců, jen abych ho celou tu dobu potěšila, předstírala jsem, že jsem někdo, kým nejsem.

Kvůli němu jsem se držela zpátky – a už jsem unavená to dělat.

Teď si budu dělat, co budu chtít.

„Tím už se nemusíš trápit, Alaricu. Od této chvíle není sebemenší šance, že by ses mě ještě někdy dotkl, ani teď, ani v budoucnu.“

„Sero –“

„A jestli nechápeš, co tím myslím, tak to znamená, že se s tebou rozcházím, Alaricu... Dávám ti zasraný kopačky.“ Věnuji mu sladký úsměv.

Než mě stihne zastavit, rychle odejdu z kavárny a, díky nebesům, se mi podaří nasednout do taxíku dřív, než mě dožene. A zatímco řidič jede na adresu, kterou jsem mu dala, ulicemi New Yorku, poslouchám písničku hrající v rádiu a vychutnávám si ironii jejího textu, který je právě o rozchodech.

Moje hruď je lehčí, ale v žilách mi stále bublá vztek.

Všechno, co chci, je zbavit se tohoto břemene – být volná, být sama sebou.

A než se naděju, už jsem před svou budovou… Ve výtahu.

Na displeji blikne číslo 12 a kovové dveře se konečně otevřou. Jsou tu jen dva byty, Sebastianův a můj. Předsíň spojující naše dveře se najednou zdá menší a prázdná, jako by tu nebyl žádný nábytek, ačkoliv pohovky a všechno ostatní je na svém místě.

Zhluboka se nadechnu a naplním plíce až po okraj.

A přísahala bych, že cítím Sebastianovu vůni… Tu vůni, kterou jsem cítila vpila do kůže na jeho krku. Jen při té vzpomínce mi po zádech přejede mráz.

Můžu si vážně dělat, co chci?

„Hah, Alaricu… Čtyři roky jsi mě nutil strážit si panenství…. Protože sis chtěl vzít pannu, nutil jsi mě být čistou…. A přesto jsi mě celou tu dobu podváděl?“ zamumlám si pro sebe, upřeně hledíc na Sebastianovy dveře. „Vypadá to, že tvůj anděl začíná padat.“

Mé nohy si zřejmě začaly žít vlastním životem, protože místo ke dveřím mého bytu zamíří k těm Sebastianovým – a mé ruce také jednají samy za sebe, když stisknou zvonek.

Netrvá to dlouho a dveře se otevřou, odhalujíc ten neuvěřitelně krásný obličej a mokré blond vlasy… Znovu mě teď doopravdy zahalí jeho vůně.

„Seraphino?“ Podívá se na mě zmateně.

Ale já jen otevřu rty a pomalu řeknu… „Sebastiane, chci, abys mě ošukal.“