Sebastian se svým tělem nakloní nad to mé a opře se rukou o zeď vedle mé hlavy. Zvednu zrak a upřeně sleduji jeho tvář.

„Co to děláš?“ naléhám a ptám se pomalu.

Ale on neřekne nic, jen mi vtiskne koleno mezi stehna a donutí je, aby se roztáhla a udělala mu místo. Srdce mi začne tlouct rychleji — bije tak prudce, že mi snad prorazí hruď.

Celý den byl odtažitý. Vím, že ho ten tátův telefonát hluboce