Sebastianova slova mě nezasáhnou jako úder, ale vezmou mi dech a vženou mi slzy do očí. Trvá mi pár okamžiků, než pochopím, co vlastně říká... že mi říká, abych mu patřila.

Nenaléhá na mě, nehýbe se, a dokonce ani nemrkne... Jen se mi dívá přímo do očí a čeká na odpověď, která se mi vytratila ze špičky jazyka.

Zhluboka se nadechnu a podívám se na naše propletené prsty, na to, jak moje ruka jako by