Kapitola 132 — Nekonečný koloběh.

Stále si pamatuji, když mi maminka řekla úplně stejná slova.

Maminka mi s vyrovnaným úsměvem na rtech a klidným výrazem, který vůbec neodpovídal vážnosti její nemoci, řekla, že má rakovinu. V jejích jasných očích nebyl žádný smutek, na rozdíl od mých, které byly rozmazané slzami, jež jsem vyplakala za nás obě.

Bála jsem se, ale věřila jsem, že chemoterapie a léčba