Byl čtvrteční večer a Vicky protočila panenky nad Emmou, která se vzrušeně chichotala, zatímco se prohlížela v zrcadle za barem. Jakmile se ujistila, že má vlasy a make-up v naprostém pořádku, odhopkala do zadního salonku ‚Rudé dámy‘. ‚Rudá dáma‘ byl nadprůměrný podnik, ačkoli se nacházel v poněkud pochybnější části města. Interiér tvořilo výhradně tmavé dřevo, luxusní látky v sytých barvách a mosazné detaily. Bylo to dokonalé ztělesnění zromantizované představy tajného baru z éry prohibice. A právě tady Vicky pracovala, alespoň prozatím. Většinou to bylo dobré místo k práci. Majitelka Rachel Monroeová dbala na to, aby zákazníci neobtěžovali dívky, které v baru pracovaly. Pokud si to samy nepřály. Platila slušnou hodinovou mzdu a dýška, která si tu člověk většinu večerů vydělal, by se mohla rovnat platu manažera. Uniformy, ačkoliv sexy a poněkud skoupé na látku, nebyly tak hrozné jako v jiných podnicích. Hedvábná halenka s krátkými nařasenými rukávy by vypadala elegantně, nebýt hlubokého výstřihu, který odhaloval z Vickyna dekoltu víc než jakýkoli jiný kousek oblečení, který vlastnila. Malá černá pouzdrová sukně byla sice krátká, ale zakrývala jí zadek – pokud se tedy neohnula v pase. Tenké černé nylonky a černé lodičky to celé spojovaly dohromady. Sexy, ale vkusné. Důvodem, proč si Emma poskakovala směrem k zadnímu salonku, byla pravidelná čtvrteční schůzka, která právě začínala. Skupina mužů, do jednoho zatraceně přitažlivých a nádherných, se tu scházela každý čtvrtek. Šuškalo se o nich, že je to mafie, která se schází na neutrální půdě. Jiní zase tvrdili, že jsou to špioni obchodující s tajemstvími. Ať už to byl kdokoli, dívka, která je obsluhovala, vždycky dostala tučné spropitné. Kvůli čemuž se všechny holky rvaly o to, která z nich bude tou šťastnou. Protože ti muži měli očividně peníze, druhotným cílem dívek bylo ulovit si jednoho z nich jako přítele, nebo rovnou jako sugar daddyho. Vicky nechtěla mít se čtvrtečním klubem nic společného. Nepotřebovala ve svém životě skupinu temných, zádumčivých mužů. A rozhodně se nepotřebovala zaplést do nějakých nelegálních sraček. Vicky byla víc než ochotná přenechat jejich obsluhu Emmě bez boje. Mezitím se Vicky věnovala ostatním zákazníkům. Čtvrtky nepatřily k rušným večerům, u baru sedělo jen pár štamgastů a jeden nebo dva nováčci. Vicky pomáhala Rachel, která stála za barem. Zrovna uklízela čisté sklenice, když Emma vyběhla ven. Po tvářích jí tekly slzy a ničily jí její dokonalý make-up. Vzlykala a Vicky s Rachel k ní obě spěchaly a odvedly ji za bar.

„Co se stalo? Co ti udělali?“ zeptala se Rachel, prohlížela si plačící Emmu a snažila se najít nějaká zranění.

„Nenávidím ho. Nemůžu se tam vrátit, nenuťte mě,“ vzlykala Emma.

„Kdo? Dotkl se tě? Jestli jo, pošlu na něj Marcuse, ať si to s ním vyřídí,“ řekla Rachel temným hlasem. Marcus tu ten večer dělal vyhazovače. Byl to klasický vyhazovač, obrovský jako hora, se svaly, které hrozily, že roztrhnou příliš malou košili, kterou měl na sobě. Vždycky se mračil, a když se k tomu přidala ošklivá jizva, která se mu táhla přes pravou stranu obličeje, působil hrůzostrašně. Ve skutečnosti to byl laskavý chlap, jen toho moc nenamluvil. Ale když už něco řekl, tak proto, aby dal některému z hostů najevo, že má průšvih, nebo aby utrousil něco milého na adresu jedné z dívek, které tu pracovaly. Vicky se během večerů, kdy měl Marcus službu, vždycky cítila v bezpečí.

„Ne,“ naříkala Emma. „Řekl, že mám tlustý stehna a neměla bych flirtovat, protože u toho vypadám jako prase se zácpou,“ plakala. Vicky si povzdechla a podala Emmě jeden z čistých hadříků, aby si jím otřela obličej. Rachel jí nalila tequilu na dva prsty a donutila ji ji vypít.

„Musíš si nechat narůst trochu hroší kůži, zlato,“ řekla Rachel Emmě. „Běž si umýt obličej a dej se dohromady, pak mi s tím můžeš pomoct tady. Já vím, že nemáš zájem pracovat v zadním salonku, Vicky, ale máš pech. Emmo, vzala jsi jim aspoň objednávku na pití?“ Emma přikývla a podala jí svůj blok, zatímco prchala na záchod. „Promiň,“ omluvila se Rachel Vicky. Vicky jen pokrčila rameny. Jeden večer to zvládne, zvlášť pokud je dýško vážně tak dobré, jak všichni říkají. Rachel začala plnit tác podle čmáranic na Emmině bloku a než se Vicky nadála, už mířila do zadního salonku. Místnost byla chabě osvětlená. U kulatého stolu uprostřed salonku sedělo šest mužů a hrálo karty. Všichni k ní vzhlédli, když vešla dovnitř, většina z nich s úšklebkem na tváři. Vicky si uvědomila, že dobře vědí, že Emmu odehnali, a odhadovala, že teď se o to samé pokusí i u ní. No, můžou to zkusit, ale neuspějí. Podívala se na drinky na svém tácu a pak na muže kolem stolu. Naučila se docela přesně odhadnout, kdo u baru bude co pít. Tři whisky bez potíží položila před tři z mužů, stejně jako pivo. Nikdo nic nenamítal. Podívala se dolů na svůj tác a našla Old Fashioned a... zarazila se, byl tohle Cosmopolitan? Udělala Rachel chybu? Podívala se na zbývající dva muže. Hnědovlasý muž zhruba v jejím věku, pohledný, s krutým úšklebkem na rtech. Uměla si představit, jak si objednává Old Fashioned, aby udělal dojem na ostatní. Přesunula pohled na posledního muže a sevřel se jí žaludek. Do prdele, ten byl zatraceně sexy. Své blond vlasy měl upravené takovým stylem, jako by nad tím vůbec nepřemýšlel, a jeho ledově modré oči ji upřeně sledovaly. Podle toho, jak mu tmavý oblek padl na tělo, hádala, že pod ním bude v pořádné kondici. Neexistovalo, že by si muž jako on objednal Cosmopolitan. Položila růžový drink před hnědovlasého muže a ten poslední před pana Ledově modré oči.

„Přáli byste si ještě něco, pánové? Možná něco k jídlu?“ zeptala se.

„Copak se stalo tvojí pěkný malý kamarádce? Líbila se mi,“ ozval se pan Cosmopolitan. Vicky v tu chvíli došlo, že to byl on, kdo Emmu rozplakal.

„Požádala jsem ji o výměnu,“ řekla Vicky a udržela si na tváři profesionální úsměv; usmívat se v práci se pro ni už stalo druhou přirozeností.

„Myslím, že tebe jsem tu ještě neviděl, panenko. Jsi tu nová?“ zeptal se s úšklebkem muž ve věku, kdy by klidně mohl být jejím otcem.

„Ne, jen jsem zatím neměla to potěšení vás obsluhovat během čtvrtečních večerů. Proto jsem kamarádku požádala, abychom si to vyměnily,“ odpověděla jim Vicky.

„Jsem rád, že jsi to udělala. Bude fajn mít během večera na očích něco tak lahodnýho,“ pronesl ten muž. Vicky si nemohla pomoct a jedno obočí jí vyletělo vzhůru. Co si ten chlap myslí, že jsou pořád v padesátých letech?

„To je milé,“ odvětila a otočila se k odchodu.

„Ještě neodcházej. Pojď si mi sednout na klín a přines mi štěstí,“ zavolal na ni nějaký hlas. Byl to božský hlas. Silný, temný a plný, s lehkým nádechem chrapláku. Dělal s Vicky věci, na jaké by žádný hlas neměl mít právo. Otočila se a spatřila úšklebek na tváři pana Ledově modré oči.

„Jste si jistý, že bych vám přinesla štěstí?“ zeptala se.

„Měj s naším kamarádem slitování. Vidar celý večer prohrává. Zhoršit už to stejně nemůžeš,“ poznamenal pan Cosmopolitan. Vicky neměla jak z toho slušně vycouvat. Ujistila se, že jí úsměv z tváře nezmizel, a zamířila k Vidarovi. Zvláštní jméno, pomyslela si, když ji popadl a stáhl si ji na klín. Nádherně voněl, blesklo Vicky hlavou dřív, než se stihla zarazit. Musela se zase soustředit.

„Jak se jmenuješ? Nebo ti mám říkat prostě servírko?“ zeptal se Vidar.

„Mohl byste, ale mnohem spíš získáte mou pozornost, když mi budete říkat Vicky,“ odpověděla mu. Zdálo se jí, že mu cukly koutky rtů, jako by se chtěl usmát. Místo toho ale jen zahučel. Paží ji objímal kolem pasu, aby ji udržel na místě, zatímco druhou rukou hrál karty. Vicky tu hru nikdy předtím neviděla a v pravidlech se ztrácela.

„Není Vicky trochu staromódní? Připomíná mi to moji babičku,“ pronesl pan Padesátá léta.

„Je to moje jméno. A vaše babička rozhodně nejsem,“ odsekla Vicky. Kolem stolu se ozvala vlna uchechtnutí.

„To mi povídej,“ přidal se muž vedle Vidara. Sjel pohledem její tělo a oči se mu zasekly na jejích prsou. Vicky nad ním chtěla protočit panenky, ale raději se ho rozhodla ignorovat. Hra pokračovala. Vicky sice nerozuměla pravidlům, ale zdálo se, že hrají ve dvou týmech po třech. A vypadalo to, že Vidarův tým vyhrává. Po třech výhrách v řadě se Vidar a jeho spoluhráči smáli a posmívali se těm druhým u stolu.

„Vypadá to, že nosíš štěstí, Vicky. Pojď si sednout na klín mně,“ řekl pan Cosmopolitan a poplácal se po stehně, jako by byla nějaký zatracený pes. Vidarova ruka na okamžik sevřela její bok pevněji, ale pak ji pustila.

„Byla by to úleva. Možná nosí štěstí, ale není to zrovna peříčko,“ oznámil Vidar ostatním a vysloužil si tím další výbuch smíchu. Zkurvenej idiot, pomyslela si Vicky. Schválně obcházela stůl tak, že víc houpala boky. Jestli si z ní hodlá dělat srandu a snaží se docílit toho, aby se cítila mizerně, mohla mu rovnou ukázat, o co přichází. „Než začneme další kolo, chci nový drink,“ dodal Vidar. Vicky se zastavila těsně předtím, než se chystala posadit na klín druhému muži. Při pouhé představě, že by mu seděla na klíně, jí naskakovala husí kůže, ale snažila se to nedat najevo. Jenže teď měla výmluvu, proč to neudělat.

„Samozřejmě. To samé co předtím?“ zeptala se.

„Ano.“

„A ostatní?“ zjišťovala Vicky. Všichni si objednali další rundu těch samých drinků a Vicky zamířila ven k baru. Když k ní došla, Rachel si ji měřila pohledem.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Rachel. Vicky pokrčila rameny.

„Všichni jsou to hajzlové, ale s tím já nic nenadělám. Nejsem jejich zasraná matka,“ prohlásila. Chvilku, kterou Rachel potřebovala na přípravu drinků, využila k tomu, aby se zhluboka nadechla a uvolnila se. Opakovala si, že se musí soustředit, aby nevybuchla. Poučovat jakéhokoliv zákazníka nebo na něj křičet by bylo zlé a s největší pravděpodobností by ji to stálo místo. Kdyby to udělala v místnosti plné mafiánů, musela by se bát o život.

„Emma už se uklidnila. Chceš, abych ji tam poslala?“ nabídla jí Rachel.

„Ne. Ale díky za nabídku. Zvládnu to. Je to jen jeden večer v mém životě. To překousnu,“ řekla Vicky s úsměvem, a dokonce na Rachel mrkla, když se s tácem plným drinků vracela do zadního salonku. Rozdala jim je pevnou rukou a doufala, že všichni zapomněli na to její sezení na klíně pana Cosmopolitana.