Karetní partie byla v plném proudu, a protože jí nikdo nevěnoval pozornost, Vicky se otočila k odchodu.

„Kam jdeš? Potřebuju trochu štěstí,“ zavolal na ni pan Cosmopolitan. Vicky se otočila, usmála se na něj a přešla k místu, kde seděl. Znovu se poplácal po stehně a Vicky se posadila, i když by ho nejraději odmítla. Věděla, že by mohla odmítnout. Rachel by je nikdy nenutila do něčeho, co by jim bylo nepříjemné. Jenže když už má Vicky tyhle muže obsluhovat, hodlala se postarat o to, aby z toho vytřískala co největší dýško. Pokud na ni nesáhnou. Kdyby se o to pokusili, litovali by toho. Jediné, o čem se tu mluvilo, byla probíhající karetní hra.

„Vicky, zkrácenina čeho to vlastně je? Nemůže to být jen tak okatá Victoria,“ ozval se muž po pravici pana Cosmopolitana. V prostředí baru vypadal jako doma, úplně jako mafiánský boss ze staré školy. Jeho hnědé oči se leskly něčím, co Vicky považovala za pobavení, a černé vlasy měl sčesané dozadu.

„Kdo říká, že je to zkrácenina? Třeba je to prostě jméno, které mi dali rodiče,“ odvětila.

„Vím, že chytrá holka jako ty by nepoužívala falešnou přezdívku, pokud by se nesnažila utajit své skutečné jméno,“ zasmál se. „Veronica?“ zkusil. Vicky nakrčila nos.

„Ne, bohudík,“ odpověděla, čímž si vysloužila uchechtnutí od téměř všech mužů. Všech kromě Vidara. Ten na ni jen civěl, pokud se zrovna nedíval do svých karet.

„Valerie?“ zkusil to muž zaseknutý v padesátých letech.

„Ne, to by bylo snad ještě horší,“ odsekla Vicky. Zatímco muži hráli karty, dál se pokoušeli uhodnout její jméno. Ani jeden z nich se netrefil. Vidar se do toho stále nezapojoval, ale nepřestával ji sledovat, což ji znervózňovalo víc než pan Cosmopolitan. Když dohráli další tři hry a vyhlásili vítězný tým, Vidar byl tentokrát opět na straně vítězů, zatímco pan Cosmopolitan nikoliv. Vicky se zvedla z klína pana Cosmopolitana, přestože ten měl námitky.

„Potřebujete další drinky, pánové? Něco k jídlu?“ zeptala se. Objednali si další rundu těch samých drinků, a když je Vicky přinesla, pan Padesátá léta se ji pokusil plácnout po zadku, ale minul. Vicky už získala až příliš mnoho praxe ve vyhýbání se podobným věcem, od té doby, co začala v baru pracovat.

„Je čas bavit se o obchodech. Zmiz,“ rozkázal Vidar.

„Za hodinu se vrať s další rundou drinků,“ přidal se muž sedící mezi panem Cosmopolitanem a Vidarem.

„Jistě, pane.“ Vicky rychle zamířila k baru, šťastná, že si od vypjaté atmosféry zadního salonku na chvíli odpočine.

„Už jsi zpátky?“ podivila se Rachel.

„Rozhodli se bavit o obchodech, takže mě na hodinu vyhodili,“ informovala ji Vicky.

„Dej si pauzu, dokud můžeš. Byli ohledně tvého času nezvykle nároční,“ podotkla její šéfová a Vicky si s vděčností vzala plechovku koly a zamířila dozadu do místnosti pro zaměstnance. Vyndala si z osobní skříňky telefon a svalila se na gauč. Šestnáct zmeškaných hovorů ze zablokovaného čísla. Vicky se ani nemusela dívat, aby věděla, kdo jí volal. Ale stejně to udělala, protože proč se rovnou trochu nepotrápit? ‚Táta‘ stálo ve výpisu a pár hovorů bylo i od ‚Rose‘. Vicky nebyla tak naivní, aby si myslela, že se jí pokoušela dovolat její macecha. Spíš to bylo tak, že její otec zjistil, že si ho zablokovala, a zkusil jí zavolat z manželčina telefonu. Povzdechla si, vypnula telefon a upila koly. Po deseti minutách usoudila, že tu mizernou náladu, do které ji ty hovory dostaly, ze sebe jen tak nesetřese. Dopila zbytek plechovky a dospěla k závěru, že nejlepším rozptýlením bude práce. Téměř celou hodinu pomáhala Emmě obsluhovat zákazníky. Narazily na jedny z těch vzácných turistů, kteří o baru občas zaslechli a rozhodli se, že se na něj přijdou podívat. Ten pár se posadil k jednomu z Vickyniných stolů a ona se bavila tím, že si s nimi povídala, zatímco se oni současně snažili nasát atmosféru baru a prohlíželi si nápojový lístek. Nakonec si objednali drinky, u kterých si Vicky byla naprosto jistá, že jim nebudou chutnat. Ale zakusí atmosféru tohohle místa, takže jim to za to možná stálo. Když předávala Rachel objednávku, Rachel jí vtiskla do rukou tác s pitím. Vicky si uvědomila, že to jsou drinky pro zadní salonek. Ta hodina uplynula. Vzala drinky a zamířila zpátky s vědomím, že Emma se postará i o její stoly. Zaťukala na zavřené dveře a počkala, dokud se z druhé strany neozvalo „Dále“.

„Nesu vám vaše drinky, přesně podle objednávky,“ ohlásila, když je rozdávala. Dostalo se jí několika nevrlých „Děkuji“. Pan Cosmopolitan se pokusil vsunout jí ruku pod sukni. Vicky mu po ní rychle plácla, a zrovna když se chystala otočit a sjet ho, muž sedící vedle něj ho praštil zezadu do hlavy.

„Nebuď tak kurevsky hrubej, Arthure,“ napomenul ho. Pan Cosmopolitan, který se očividně jmenoval Arthur, druhého muže propíchl pohledem.

„Omlouvám se jménem svého... přítele,“ ozval se muž, který vypadal, že patří do padesátých let, čímž Vicky překvapil.

„Děkuji, ale to není nutné,“ řekla. „Mohu vám nabídnout ještě něco?“ zeptala se, aby změnila téma.

„Myslím, že jsme připraveni jíst,“ prohlásil Vidar. Ostatní přikývli. Bylo jasné, že jsou to štamgasti, protože si neřekli o jídelní lístek, ale objednávali zpaměti.

„Budu zpátky asi za dvacet minut i s jídlem,“ oznámila jim Vicky a šla předat objednávku do kuchyně. Podívala se ven k baru a usoudila, že to Emma zvládne. Zatímco čekala, až bude jídlo hotové, opřela se v kuchyni o roh a sledovala svou nejlepší kamarádku a zároveň šéfkuchařku baru, Claru, jak čaruje. Clara byla důvodem, proč tu Vicky vůbec začala pracovat. Nejprve Vicky přesvědčila, aby tomu dala šanci, a pak Rachel přesvědčila, že by bar zkrachoval, kdyby tam Vicky nepracovala.

„Těžkej večer?“ zeptala se Clara.

„Ani ne, jenom se cítím trochu mimo,“ odpověděla Vicky.

„Můžeme ti s něčím pomoct?“ zajímal se Nolan. Nolan byl Clařin pomocník. Dělal úplně všechno, co po něm potřebovala. Byl to jeho způsob, jak se snažil uchytit v restauračním byznysu, aniž by musel jít na kuchařskou školu. Byl to milej kluk a Vicky věděla, že je do ní tak trochu zabouchnutý. Ale byl na ni moc mladý a příliš nezkušený. Clara se na Vicky podívala a nad Nolanovou poznámkou protočila panenky.

„Ne, to je dobrý. Ale děkuju, Nolane,“ řekla mu Vicky.

„Kdybys cokoliv potřebovala, prostě mi dej vědět,“ ujišťoval ji.

„Jak se má Zoe?“ zeptala se Vicky kamarádky. Zoe byla Clařina přítelkyně, se kterou se neustále rozcházela a znovu scházela. Clara se zamračila.

„Momentálně se mnou nemluví,“ prozradila Clara, zatímco začala servírovat jídlo na talíře.

„Co je to tentokrát?“ ptala se Vicky.

„Stará písnička. Zase jednou je přesvědčená, že s tebou mám poměr.“

„To mě mrzí. Chceš, abych se trochu stáhla, abyste si to mohly vyříkat?“ nabídla jí Vicky.

„Ani náhodou, holka. Jestli nedokáže pochopit, že jsme prostě jen kamarádky, a to už od doby, co jsme obě nosily plíny, tak je to její problém. Ne můj a už vůbec ne tvůj,“ zavrhla to Clara. „Tak tady to máš. Potřebuješ Nolana, aby ti to pomohl odnést?“ zeptala se Clara, zatímco dodělávala na talířích poslední úpravy.

„Ano, prosím, jestli by ti to nevadilo, Nolane?“ kývla Vicky.

„Vůbec ne. Vezmu ten velkej tác,“ řekl jí.

„Machírku,“ rýpla si do něj Clara a mrkla na Vicky.

„Díky, Nolane,“ usmála se Vicky a zvedla druhý tác. Došli k zadnímu salonku, Vicky znovu zaťukala na dveře a zevnitř se ozvalo svolení ke vstupu. „Nesu vám vaše jídlo, pánové,“ ohlásila mužům, když vešla dovnitř a Nolan ji následoval.

„Umírám hlady. Na tenhle chilli burger se těším už několik dní,“ řekl ten muž z padesátých let. Mnul si ruce, když mu Vicky pokládala objednávku před něj.

„Máme otevřeno po celý týden, kdybyste na něj snad dostal neovladatelnou chuť,“ podotkla s úsměvem Vicky.

„Tohle mu neříkej. Oscar by odsud už nikdy neodešel, kdyby zjistil, že tu může jíst chilli burger každý den,“ zavtipkoval starosvětský elegán.

„Ále, sklapni, Juliane,“ odsekl Oscar, než se vrhl na svůj chilli burger.

„A kdo je ten tvůj milý pomocník?“ zeptal se Julian, když Vicky rozdala všechny porce ze svého tácu a začala brát talíře z toho Nolanova.

„To je Nolan. Dělá u nás pomocného kuchaře. Potřebovala jsem nějaké svaly, tak jsem si vypůjčila ty jeho,“ řekla Vicky.

„Zdravím, Nolane, hádám, že znáš naši okouzlující Vicky?“ promluvil Julian a zaměřil se na Nolana. Vicky viděla, jak se Nolan pod tím pronikavým pohledem začervenal, a musela potlačit uchechtnutí.

„H-hádám, že ano,“ zakoktal Nolan ve chvíli, kdy Vicky pokládala talíř s jídlem před Vidara. Ten ji stále sledoval.

„Tak to bys nám možná mohl pomoct. Snažíme se uhodnout, jak se Vicky ve skutečnosti jmenuje, ale zatím marně. Znáš její pravé jméno?“ vyzvídal dál Julian, aniž by spustil z Nolana oči.

„Ne, omlouvám se,“ odpověděl Nolan.

„To je škoda,“ hlesl Julian a přesunul pozornost na své jídlo. Vicky položila na stůl poslední talíř.

„Necháme vás v klidu najíst. Potřebujete ještě něco?“ zeptala se Vicky.

„Ne, děkuju, panenko,“ ozval se Oscar. Vicky s překvapením zjistila, že se ji tentokrát jeho oslovení tolik nedotklo.

„Za chvíli vás přijdu zkontrolovat. Kdybyste mě potřebovali dřív, prostě použijte tlačítko,“ poradila jim a ukázala na vypínač na zdi, který připomínal zvonek. Vedl k bzučáku za barem. Přikývli a Vicky s Nolanem se poroučeli. „Díky za pomoc, Nolane,“ řekla Vicky, když se jejich cesty rozdělily. On mířil do kuchyně a ona k baru.

„Bylo mi potěšením, Vicky.“