Vicky se zadívala do vozu a Vidar jí pohled opětoval.

„Autobus mi tu bude každou chvíli, ale i tak vám děkuji,“ pronesla Vicky. Nic se nezměnilo. Vidar na ni dál upíral zrak. Řidič stále držel dveře otevřené a Vicky si připadala stejně trapně jako minule. Tentokrát vytrvám, řekla si. Vidar pomalu povytáhl obočí a Vicky si povzdechla. Autobus by kolem ní stejně projel, kdyby se ukázal teď, když to vypadá, že zrovna nastupuje do auta. Vzdala to a nasedla dovnitř. „Děkuji,“ řekla řidiči. Sledovala, jak za ní zavřel dveře a vrátil se na své místo.

„Stejný hotel jako posledně, mademoiselle?“ zeptal se.

„Ano, prosím,“ odpověděla a vyrazili.

„Mám pro vás návrh,“ prolomil ticho Vidar. Vicky nečekala, že promluví. Během minulé cesty autem neřekl ani slovo a pak ji navíc celou noc ignoroval. Proto jí chvíli trvalo, než jí došlo, co vlastně řekl.

„Jsem vděčná za odvoz, pane Vidare, ale nemám zájem o žádné vaše návrhy,“ oznámila mu a cítila, jak se jí zrychluje tep. Seděla v autě se dvěma cizími muži. Kdyby se Vidar rozhodl na ni naléhat, nemyslela si, že by se jí ten řidič zastal. Měla jsem poslechnout Sebastiana, pomyslela si. Vidar znovu zvedl to zatracené obočí a pohlédl na ni, jako by se snažil na něco přijít.

„Ah, omluvte mou nevhodnou volbu slov. Ujišťuji vás, že o vaše tělo nemám v žádném smyslu zájem,“ řekl nakonec. Au, opravdu to muselo vyznít, jako by se mu ta představa hnusila?

„Dobře?“ hlesla.

„Mám zájem uzavřít s vámi obchodní dohodu,“ dodal.

„O jaký obchod jde?“ zajímala se. Zatáhl se.

„Uvědomuji si, že vám to musím říct, abych vzbudil váš zájem. Ale nemohu vám prozradit žádné podrobnosti, dokud nepodepíšete NDA,“ vysvětlil jí. Vicky přikývla. To znělo rozumně.

„Chápu. Dávám vám své slovo, že o tom, co mi řeknete, nebudu mluvit,“ pronesla.

„To mě nezajímá. Vypočítal jsem si to riziko,“ odvětil. Váže k těm komplimentům s lopatou, pomyslela si a cítila, jak ji to začíná vytáčet. V autě zavládlo ticho. „Pravděpodobně mám problém s IT systémem. Vedoucí mého IT oddělení navrhl, abychom si najali externího konzultanta,“ promluvil konečně.

„A vy chcete najmout mě? Na základě čeho? Mých dovedností v roznášení drinků?“ zeptala se. Nejradši by si nafackovala. Nabízel jí práci, práci, která se týkala její vášně, a ona musí být drzá?

„Možná si to neuvědomujete, ale nemám rozsáhlé kontakty ve světě IT. Většinu věcí ohledně podnikání dokážu sehnat. Ale v IT jsem úplně ztracený,“ pronesl. Přikývla. „To neznamená, že vás najmu na místě. Budete muset přijít do mé kanceláře na pohovor se mnou a s vedoucím mého IT oddělení. Pokud s vámi bude spokojený, předložím vám nabídku a probereme plat a pracovní dobu,“ dodal.

„A bude to jen na omezenou dobu, že?“ ujišťovala se.

„Ano. Budete u mě pracovat pouze do té doby, dokud nezhodnotíte, zda vůbec problém máme, a pokud ano, dokud ho nenajdete a neopravíte,“ řekl jí.

„Dobře, nemůžu se zavázat k ničemu dlouhodobému. Kdy se koná pohovor?“ zeptala se.

„Zítra odpoledne ve dvě, přijďte včas,“ nařídil jí.

„Přijímám, ale jen proto, že mám zítra volno a nic neplánuju,“ prohlásila. Auto zajelo na parkoviště před hotelem. Vidar jí podal černou vizitku, načež jí řidič otevřel dveře a ona vystoupila.

„Děkuji… Promiňte, nezachytila jsem vaše jméno,“ řekla Vicky řidiči.

„Alfred, mademoiselle,“ představil se.

„Děkuji vám, Alfrede.“

„Potěšení na mé straně, mademoiselle. Přeji hezký večer.“

„Vám taky,“ odpověděla a znovu počkala, než auto zmizí z dohledu, a teprve pak zamířila zpět do svého bytu. Rozsvítila v chodbě a ujistila se, že zapadly všechny zámky. Tahle část města sice nebyla zrovna výstavní, ale nebyla ani tou nejhorší. Byt nebyl žádný palác, ale stačil jí a znamenal pro ni domov. Vytáhla z tašky obálku s vizitkou a zamířila do místnosti, která by sice měla fungovat jako obývací pokoj, ale byla její pracovnou. Její počítačová sestava zabírala tolik místa, že by bylo nemožné tam nacpat ještě pohovku. Vicky nakrmila rybičky a posadila se k počítači. Spočítala dýška a musela to ještě dvakrát přepočítat, aby si byla jistá, že se nespletla. Když zjistila, že to sedí, sedla si a začala plánovat další den. Vicky stráví dopoledne domácími pracemi, které už odkládala příliš dlouho. Pak si zajde do banky a vyrazí na pohovor. Mezi ním a jejím rande budou čtyři hodiny. To jí musí stačit na to, aby s tím skončila a připravila se, ne?

Následujícího dne zamířila Vicky z banky do centrály společnosti Grim Inc. Trvalo jí podstatně déle, než by byla ochotná přiznat, než si vybrala to správné oblečení. Kdyby za to mohla nervozita z pohovoru, tak by to přijala. Ale zhruba v polovině těch archeologických vykopávek ve své skříni si uvědomila, že má vlastně strach, co si o ní pomyslí Vidar. Vicky na sebe byla naštvaná. Vidar se celou dobu choval jako absolutní pitomec a většinou ji ignoroval. Tak proč u všech všudy stála o jeho pozornost? Proč se mu chtěla zalíbit? Tohle musí přestat. Navzdory tomuto předsevzetí si vybrala černé společenské kalhoty, které dávaly vyniknout jejímu zadku, a bílou halenku, z níž se dal tušit výstřih, aniž by však cokoliv odhalovala. Alespoň že nezvolila šaty nebo sukni, pomyslela si, když vzhlédla k té obrovské budově před sebou. Zhluboka se nadechla, vešla dovnitř a zamířila k pultu ochranky.

„Dobrý den, mám na druhou schůzku s panem Grimem,“ nahlásila se muži za pultem. Něco naťukal do počítače a usmál se na ni.

„Slečna Sterlingová? Mohu vidět průkaz totožnosti s fotografií, prosím,“ požádal ji. Podala mu řidičský průkaz a on chvíli klepal do klávesnice. „Tady to máte. Prosím, noste tu visačku po celou dobu viditelně. Běžte k modrému výtahu hned za rohem, přiložte visačku na panel a on vás vyveze do správného patra. Při odchodu visačku odevzdejte. Pokud za pultem nikdo nebude, vhoďte ji do vyznačeného otvoru. Přeji hezký den,“ instruoval ji.

„Děkuji, vám taky,“ odvětila Vicky, když si připínala visačku na přední stranu halenky. Muž stiskl tlačítko, ozvalo se bzučení a zátaras blokující přístup k výtahům se otevřel. Vicky si našla výtah a pomocí visačky ho přivolala. Zkontrolovala čas na telefonu, za deset minut dvě, a pak ho vypnula. Když z výtahu vystoupila, narazila na stůl, za kterým seděla starší žena.

„Slečna Sterlingová?“ zeptala se žena.

„Ano,“ odvětila Vicky a přistoupila ke stolu.

„Jdete včas,“ poznamenala žena.

„Ano,“ zopakovala Vicky.

„To je dobrý začátek. Posaďte se. Dám vám vědět, jakmile vás budou chtít pan Grim s panem Silvou přijmout,“ řekla a pokynula k prostoru s pohodlně vyhlížející sedací soupravou.

„Děkuji,“ řekla Vicky a usadila se do jednoho z křesel. Proč je tak nervózní? Zvládne to, byla v tom dobrá, tohle bylo její, připomínala si. Po chvíli k ní žena přišla.

„Následujte mě, prosím,“ vyzvala ji a Vicky vstala a šla za ní. Zastavily se před obrovskými dveřmi, ze kterých žena jedno křídlo otevřela. „Vaše schůzka na druhou hodinu, pane,“ ohlásila a ustoupila o krok stranou, aby mohla Vicky vejít dovnitř. Jakmile překročila práh, musela se zastavit a místnost obdivovat. Táhla se před ní doširoka. Na zadní stěně visely těžké závěsy v odstínu holubí modři, zdi byly vymalovány matnou šedohnědou a masivní stůl před závěsy byl ještě o něco tmavší. Veškeré umění na stěnách se drželo v tónech šedé, hnědé a holubí modři. Vidar stál u stolu a zdálo se, že sem zkrátka patří. Bylo zjevné, že tohle je jeho kancelář. Ladila s jeho vzhledem i povahou. Vedle něj stál mladší muž.

„Pane Grime,“ pozdravila Vicky Vidara.