~ Seraphina ~

Seraphina byla celý den zaneprázdněná. Po návštěvě společnosti Vanguard Core System šla do banky vložit peníze a pak si prohlédla nabídky bytů.

Jelikož se ještě nesetkala se svým přítelem Julianem, stále si nebyla jistá, zda se usadí v Silverbridge. Další možností bylo dočasně zůstat v Blackwoodu a pomoci strýcově firmě získat zpět její zašlou slávu.

Když Seraphina jela autem zpět do strýcova domu, míjela park. Něco upoutalo její pozornost, a tak zastavila u krajnice a vystoupila.

Právě se chystala vejít do parku, když si všimla malé holčičky, které mohlo být tak čtyři nebo pět let, jak sama běží přes ulici!

Seraphina zalapala po dechu; zaúčinkoval její mateřský instinkt.

Všimla si černého sedanu, který se s obtížemi snažil holčičce vyhnout. Seraphina se rozběhla, popadla dívenku a odkutálela se s ní ke kraji silnice. Nestarala se o to, že si zničila kabát. Její paže ochranitelsky objímaly malou holčičku.

Kolem se seběhli lidé, zatímco Seraphina zůstávala ležet na betonu.

„Jste v pořádku, slečno?“

„Jak je na tom to dítě?“

Řidič černého sedanu k nim přiběhl a vyhrkl: „Moc se omlouvám. Objevila se odnikud. Nebyl jsem si jistý, jestli bude prudké šlápnutí na brzdu dostatečně rychlé, nebo...“

„To je v pořádku, chápeme to,“ řekl jeden muž. „Ta holčička opravdu vběhla do silnice příliš rychle.“

„Arabello! Arabello!“ rozlehl se vzduchem ustaraný mužský hlas.

Každý si domyslel, že je to otec nebo opatrovník dítěte.

Někdo Seraphině pomohl na nohy. V tu chvíli se malá holčička provinile podívala na Seraphinu. Vypadala nervózně a v očích měla slzy. Popotáhla a pak Seraphinu objala na oplátku, svýma malýma ručkama se jí ovinula kolem krku.

„To je v pořádku. Nic se ti nestalo. U mě jsi v bezpečí,“ ujišťovala Seraphina dítě.

„Arabello! Díky bohu, že jsi v pořádku!“ ozval se ten neznámý muž za Seraphinou.

„Pane, měl byste na svou dceru dávat lepší pozor. Skoro ji srazilo auto!“ ozval se někdo.

„Moc se všem omlouvám,“ řekl muž a v jeho hlubokém hlase zazníval náznak paniky.

Když se Seraphina konečně otočila k muži, kterému ten hlas patřil, zatajil se jí dech. ‚To snad ne! Ze všech lidí na světě!‘

Byl to Alistair Davenport.

Samozřejmě, že to byl on! Sterlingův arogantní, odsuzující přítel s tváří z kamene, který paradoxně vždycky vypadal, jako by vystoupil z reklamy v luxusním časopise.

Jeho obvykle bezchybný trenčkot byl zmačkaný, jako by proběhl bouřkou. Jeho tmavé vlasy, vždy dokonale učesané, mu teď padaly do čela. A v jeho očích, pronikavějších, než si pamatovala, se zračil strach.

Pohled na něj Seraphinu zarazil. Dokonale upravený, nedotknutelný miliardář Alistair Davenport najednou vypadal lidsky: byl zadýchaný, rozcuchaný a zjevně plný obav.

Byl to zvláštní pocit.

Naposledy, když ho Seraphina viděla, nebyl zrovna dvakrát milý. Při té vzpomínce stáhla obočí. Přesto, když se podívala na malou holčičku, která se jí držela jako koala, nedokázala se od ní odtáhnout.

„Seraphino,“ promluvil Alistair jako první.

„Pane Davenporte,“ odvětila Seraphina.

‚Aha,‘ vzpomněla si Seraphina. ‚Alistair přece žije v Blackwoodu. Tohle je jeho město.‘

„To je...“ zaváhala, než pokračovala, „vaše dcera?“

„Ano,“ odpověděl Alistair.

Jeho hlas, hluboký jako vždy, byl z běhu mírně roztřesený, ale bylo v něm i něco syrového. Možná vina. Možná panika. Možná obojí.

Natáhl k dívce ruce a jeho oči jasně zkoumaly, jestli se při pádu nezranila.

Arabella se otočila k Alistairovi a tiše tak přiznala jejich příbuzenství, ale přesto se odmítala Seraphiny pustit.

„Arabello, pojď sem, nebudeme Seraphinu obtěžovat.“ Alistair se snažil Arabellu odtáhnout, ale holčička měla pořádnou sílu.

Arabellino chování Seraphině připomnělo doby, kdy byla Genevieve mladší. Seraphinina dcera byla stejná: majetnická. Když byly Genevieve dva roky, Seraphina si v noci mohla sotva odskočit na záchod, protože se od ní dcera nechtěla hnout ani na krok.

Během toho všeho se dav kolem nich rozešel. I řidič, který tam předtím stál, z místa odjel.

„Arabello, je čas na večeři. Nechtěla jsi jíst ve své oblíbené restauraci? Tvoje zmrzlina už čeká,“ řekl Alistair a ukázal na podnik naproti přes ulici.

‚Aha, takže takhle to bylo,‘ pomyslela si Seraphina. Rozhodla se Alistairovi pomoct a otočila se k dívce. „Nemáš hlad? Nechceš zmrzlinu, Arabello?“

Teprve tehdy se holčička trochu odtáhla a na Seraphinu přikývla.

„Tak proč nejdeš se svým... tatínkem?“ navrhla Seraphina. Vynutila si úsměv a dodala: „Dáš si něco k jídlu a zmrzlinu?“

Holčička se na Seraphinu podívala psíma očima. Pak Arabella vzala Seraphininu tvář do dlaní a otočila jí hlavu směrem k parku.

Udělala to dvakrát, než Seraphině došlo, že se Arabella chce podívat na světelnou instalaci v parku, na ten samý zázrak, kvůli kterému zastavila u krajnice, aby ho obdivovala.

Seraphina se neubránila úsměvu. Otočila se k Arabelle a zeptala se: „Líbí se ti světýlka?“

Arabella přikývla. Neřekla ani slovo, jen ukázala na světelnou podívanou.

„Chceš jít tam?“ zeptala se Seraphina a holčička přikývla.

„Arabello, pojď, vezmu tě tam já,“ vložil se do toho Alistair. Tentokrát zněl jako kárající otec.

Avšak bez ohledu na to, co udělal, Arabella se odmítala od Seraphiny odtrhnout a znovu ukázala, že má velkou sílu. Arabella použila všechny končetiny, aby se kolem Seraphiny omotala.

„Arabello!“ Tentokrát byl Alistair rozzlobený.

„Víte co? To je v pořádku,“ řekla Seraphina. Znovu se usmála a zadívala se na světelnou expozici. Řekla Arabelle: „Chceš, abych tam šla s tebou?“

Arabella se konečně usmála a přikývla. Opět nic neřekla a jen ukázala na krásná světla.

Alistairovi nezbylo nic jiného než jít za Seraphinou a Arabellou do parku. Koutkem oka si Seraphina všimla, jak pan Davenport dává znamení někomu, kdo vypadal jako jeho osobní strážce nebo řidič, aby zůstal vzadu.

O několik minut později stáli před velkou LED obrazovkou, která blikala barevnými světly.

Arabella se usmívala, s očima upřenýma na světla před sebou.

„Arabella má ráda světla, kromě jiných věcí,“ vysvětlil Alistair.

Seraphina se na Alistaira neotočila. Místo toho se soustředila na LED obrazovku.

Byla jasná a plná barev. Obrovský robot z hraček se rozzářil tančícími světly. Světla se pohybovala ve vzorcích, točila se, blikala a měnila barvy.

Většina lidí se dívala jen pro zábavu, ale Seraphina viděla víc.

Bedlivě to sledovala a její oči kopírovaly každý záblesk. Na rtech se jí zformoval pomalý úsměv.

‚Barvy se mění každé dvě sekundy... Bliká to ve smyčce... Tahle část se opakuje každých pět kroků... Aha, použili spirálový vzor. Pěkné,‘ poznamenala v duchu.

Její mozek to už rozebíral jako skládačku. Dokázala odhadnout načasování, rytmus a vzorec, aniž by jí to někdo musel říkat. Vyvolávalo to v ní pocit klidu, jako by ta světla mluvila tichým jazykem, který slyší jen ona.

Ve všem tom hluku kolem to dávalo smysl. Čísla dávala smysl. Vzorce byly bezpečné.

Na okamžik Seraphina zapomněla na všechno ostatní: na Sterlinga, Genevieve, na své rodiče, na svou bolest. Jen se zase cítila sama sebou.

„Arabella je aspergik,“ řekl Alistair. „Je fixovaná na rychle se pohybující světla a vzorce.“

Seraphinin úsměv se rozjasnil a její pohled sklouzl k Arabelle, která se stále dívala na LED obrazovku. Odpověděla Alistairovi: „Měla jsem takový pocit. Způsob, jakým komunikovala pomocí gest, mi připomněl, jaká jsem bývala já.“

Otočila se k Alistairovi a přiznala: „Měla bych to poznat. Také mám Aspergerův syndrom.“

To odhalení Alistaira přimělo svraštit obočí. Předpokládala, že si o ní zase myslí něco špatného, jako obvykle. Seraphina si odfrkla a řekla: „Jestli mi nevěříte, je mi to jedno. Nesnažím se získat vaše sympatie. Já... já jen soucítím s vaší dcerou, pane Davenporte.“

V tu chvíli se Arabella otočila k Seraphině se zářivým úsměvem. Otevřela pusu, zaváhala a pak to zkusila znovu. Nakonec řekla: „M... m... mami.“

Když to Seraphina uslyšela, poskočilo jí srdce a vytáhla obočí. ‚Cože?‘

Alistair na druhé straně ztuhl, oči upřené na Arabellu.

Náhlé ticho se mezi nimi protáhlo, těžké a nabité. Pak to ticho prořízl jeho hlas, plný šoku. „Arabello... ty jsi promluvila?“

Jako by už tak neměla Seraphina dostatečný důvod k panice, Arabella své sevření ještě zesílila a zeptala se: „Budeš moje maminka?“

Seraphina se málem zalkla vlastními slinami. Přála si, aby se mohla rovnou na místě propadnout do země.