„Tati, říkala jsem ti to už stokrát. Nepotřebuju osobního strážce,“ zafuněla jsem a svalila se na postel. Táta byl chvíli zticha, ale i tak jsem cítila jeho přítomnost v pokoji.

„Sama víš, že se tě snaží jen ochránit,“ vyhubovala mi má vlčice Nyx.

„Seraphino,“ ozval se tátův přísný hlas. Neochotně jsem se posadila a pohlédla do jeho stříbrných očí. Cítila jsem, jak moji ložnici naplnila síla Alfa krále, a potlačila jsem nutkání se zachvět.

Nyx zabručela: „No, tak a teď to máš.“

Jeho moc Alfy na mě nepůsobila úplně stejně; být jeho dcerou mělo své výhody. Přesto jsem pod jeho pronikavým pohledem potlačila nutkání se přikrčit.

Povzdechla jsem si s vědomím, že tenhle rozhovor nikam nevede. „Ano, tati?“

„Budeš se chovat slušně a necháš svého strážce, aby tě chránil.“ Jeho velitelský hlas mi naplnil uši a já potlačila nutkání protočit panenky.

Všechen ten výcvik, kterým jsem prošla, jeho názor nezměnil. Trval na tom, že se jeho nepřátelům nemůžu rovnat, ne dokud se nestanu královnou. Odmítal se vzdát svého titulu, dokud jsem neměla druha, a to mu dávalo větší motivaci než kdy dřív přidělit mi nechtěného strážce.

„Fajn,“ odsekla jsem. „Ale sám víš, že se nikdy nebudu chovat poslušně.“ Překřížila jsem paže na hrudi, vyhlédla z okna ložnice a nechala oči bloudit po rozlehlé zahradě za domem.

Táta se na mě soucitně usmál a posadil se na postel. „Seraphino, víš, že tohle je to poslední, co bych chtěl. Všude máme nepřátele. Musím se ujistit, že jsi v bezpečí.“

Odfrkla jsem si a dál upírala pohled na zahrady. V žádném případě jsem neměla v plánu sekat dobrotu, ne když mi brali i to málo svobody, co jsem měla.

„Nemůžu přijít i o tebe, Sero.“ Uslyšela jsem tátův prázdný hlas a srdce se mi sevřelo. Mé zelené oči se střetly s jeho a já viděla, jak zlomené má ve skutečnosti srdce.

O matku jsem přišla teprve před rokem a můj otec ztratil svou družku. Táta si udržoval tvář, kterou ukazoval světu. Tvář pevného a na hranici krutosti přísného Alfa krále, který udrží svůj lid v bezpečí. Jen matce a mně bylo dovoleno spatřit tuto jeho stránku, tu, která měla city.

Neschopna dál skrývat svou zlost jsem se na něj zamračila. „Kdy tu bude?“

Protočila jsem panenky, když se na tátově tváři rozhostil úsměv plný úlevy, a nedokázala jsem zadržet drobný úsměv, který mi pohrál na rtech.

„Zítra ráno.“ Táta přikývl a zběžně pohlédl na telefon. V těchto dnech neměl skoro žádný čas, s probíhající válkou a atentáty byl zavalen prací až po uši.

Povzdechla jsem si. „Tak dobrá. Bude bydlet i v mém pokoji?“ ušklíbla jsem se.

Tátova tvář nabrala zajímavý odstín červené. „Rozhodně ne,“ vyprskl. „Přestěhuješ se do jednoho z propojených pokojů a on obsadí ten druhý.“

„Dobře. Raději ho chci vídat co nejméně,“ odfoukla jsem si a opřela se o tátovu nataženou paži.

„Udělej mi jen laskavost, Sero. Neopouštěj dnes pozemky. Zítra můžeš, ale ne bez svého strážce. Později sem pošlu služebné, aby ti přestěhovaly věci.“ Povzdechla jsem si, přikývla a byla odhodlaná užít si těchto pár chvil s tátou o samotě.

Jako vždy netrvaly dlouho.

„Musím jít, Sero,“ povzdechl si táta a prohrábl prsty své prošedivělé vlasy. Pozorně jsem si prohlédla jeho tvář a uvědomila si, jak hrozně unaveně vypadá od doby, co přišel o mámu. Měli mě oba, když jim bylo pouhých dvacet. Za měsíc mi bude osmnáct, což znamenalo, že jemu je teprve sedmatřicet.

Povzdechla jsem si a pevně ho objala, zatímco se mi svíral žaludek při pomyšlení, že bych ho ztratila. „Dávej na sebe pozor. Kvůli mně.“

„V dohledné době se nikam nechystám. Ne, když se ty neustále dostáváš do průšvihů.“ Ušklíbl se a v jeho stříbrných očích se objevila ta známá jiskra.

Ušklíbla jsem se na něj. „Nějak to s tím strážcem přežiju, ale rozhodně neplánuju bejt poslušná!“ zavolala jsem na něj, když opouštěl můj pokoj. Slyšela jsem, jak jeho hluboký smích mizí v dálce chodby.

Vykopala jsem se z postele a natáhla na sebe džíny a halenku s odhalenými rameny. Pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, připomněla jsem si mámu. Moje havraní vlasy mi padaly na záda v hedvábných vlnách a mé zaoblené tělo bylo téměř odrazem toho jejího. Jediné, co jsem zdědila po otci, byly jeho husté řasy a jeho výbušná povaha.

Vytáhla jsem mobil a poslala svým dvěma nejlepším kamarádkám rychlou zprávu. Ruby a Chloe byly mé nejbližší přítelkyně. Obě byly dcery našich uklízeček, ale to nikdy nezměnilo to, co jsem k nim cítila. Dlouhou dobu jsem vyrůstala po jejich boku.

Dělaly mi společnost během těch mnoha let, kdy jsem byla jedináčkem. Obvykle by pozici Alfy, nebo v mém případě Alfa krále, převzal prvorozený syn. I když se máma s tátou dál snažili o další dítě, prostě jim to nebylo souzeno. Můj táta, tvrdohlavý muž, jakým je, prohlásil, že po jeho odstoupení budu jmenována Alfa královnou. První Alfa královnou v historii.

Sklonila jsem pohled k telefonu, jehož obrazovka se právě rozsvítila. Ruby byla mimo město na návštěvě u rodiny, ale Chloe na mě bude čekat v zahradách. Rychle jsem jí odepsala, vděčná za to, že už žijeme hluboko v moderní době.

Od dob kamenných hradů a malinkých vesnic se věci změnily. Ačkoliv byl náš dům velký jako hrad, šlo spíše o honosné sídlo. Stále jsme měli kuchaře, služebné a Královskou gardu. Mnoho měst a městeček, která obklopovala náš domov, spadalo pod tátovo velení. Spravoval největší království na světě a jednoho dne to samé budu dělat já.

Strávila jsem bezpočet let učením se etiketě, tréninkem a studiem historie. Každá lekce byla jednoduchá, ale dělalo mi problém dodržovat cizí pravidla. Svaďte to na mou krev Alfy nebo na fakt, že jsem tvrdohlavá, ale často si tvořím a řídím se svými vlastními pravidly.

Vyrazila jsem ze svého pokoje a svižným krokem prošla hlavní chodbou. Kličkovala jsem mezi služebnými a kuchaři, zatímco jsem sbíhala schody a mířila na zahradu. Mým nejoblíbenějším místem v celém domě byla buď zahrada, nebo obrovská knihovna. Moje matka se dokázala na celé hodiny ztratit v tisících knihách, které jsme měli. Kdykoliv chyběla moc dlouho, s tátou jsme se potají vydali do knihovny, abychom ji našli.

Abych se dostala do zahrad, musela jsem projít rušnými kuchyněmi. Kuchyně byla bez problémů velká jako restaurace, schopná z minuty na minutu uspořádat hostinu nebo banket. Podlezla jsem pod zvednutými podnosy plnými muffinů a pečiva a nechala svůj nos naplnit svůdně sladkou vůní.

V kteroukoliv denní hodinu tu panoval absolutní zmatek. Matka nechávala posílat jídlo těm méně šťastným ve městě a vždy trvala na tom, aby dostávali jídlo stejné kvality jako my, členové královské rodiny. Táta toto pravidlo po její smrti zachoval a každý den dohlížel na to, aby se jídlo dostalo k těm nejpotřebnějším.

Proplížila jsem se kuchyní, a jakmile jsem si všimla, že se na mě nikdo nedívá, nechala jsem prsty ovinout kolem teplého čokoládového muffinu.

Zrovna když jsem chtěla teplý muffin přinést ke rtům, uslyšela jsem své jméno: „Seraphino, polož ten muffin!“

Všimla jsem si, že se na mě řítí Chloeina matka, Maggie, a jako zbraň drží zvednutý špinavý hadr. Věnovala jsem jí provinilý úsměv, položila muffin a dala se na útěk kuchyní.

Maggie mi vždycky byla druhou mámou a po smrti mé skutečné matky se rychle ujala této role. Byly blízké přítelkyně a její smrt ji tvrdě zasáhla. Ačkoliv byla moje rodina z královského rodu, nikdy jsme se na nikoho nedívali spatra. Díky naší krvi Alfy jsme si vynucovali respekt, ale nikdy jsme nikoho zbytečně nezneužívali ani netýrali. Věděla jsem, že některá jiná království na světě zdaleka tak přátelská nebyla.

Vyběhla jsem obrovskými francouzskými dveřmi na terasu a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu venku. Jaro právě začalo a já si užívala každý jeho okamžik. Byla to má nejoblíbenější roční doba. Květiny v zahradě začínaly rozkvétat a jejich sladké vůně se mísily v něco exotického a nádherného.

S nosem plným svěží vůně růží a sladkého zimolezu jsem kráčela po hliněné pěšině k velkému altánu, který stál uprostřed. Když mé oči zachytily ty její, uviděla jsem, jak se objevily Chloeiny kudrnaté vlasy.

Chloe byla v naší malé skupince tou zodpovědnou. Ruby měla divokou stránku, přesně jako já. Chloe se nás často marně snažila udržet na uzdě a mimo průšvihy. Zatímco já byla čistokrevný lykan, Ruby a Chloe byly lidé. Naše území mělo smíšenou populaci lidí a lykanů, přičemž lykani měli početní převahu. Mnoho lidí v našem království bylo napůl lykany, ale jen hrstka z nich se skutečně dokázala přeměnit.

„To ti to trvalo.“ Chloe zavrtěla hlavou a její čokoládové kudrliny se s tím prostým pohybem zhouply. Chloina pleť měla barvu čerstvého espressa, díky čemuž vynikaly její medové oči.

Pokrčila jsem rameny a svalila se na jedno z křesílek v altánu. „Táta se mnou potřeboval mluvit.“

„Něco důležitého?“ zvedla na mě Chloe obočí a v jejích medových očích se mihl zkoumavý výraz.

Odfrkla jsem si. Nesnášela jsem, když se na mě takhle dívala. Chloe mohla být mistryní výslechů, jeden jediný zpytavý pohled jejích medových očí donutil mluvit naprosto každého.

Přerušili nás dva sluhové, kteří vystoupali po schodech altánu a tlačili za sebou kovový vozík plný jídla a pití.

„Oh, promiň, dala jsem jim vědět, že tady budeš snídat,“ usmála se na mě Chloe.

Neustálé obsluhování bylo něco, s čím jsem se stále nedokázala úplně smířit. Pokaždé se na mě dívali s opatrností, skoro se strachem. Nikdo se nechtěl tátovi znelíbit. Kdyby ho tak jen mohli vidět mýma očima.

„To oceňuju,“ usmála jsem se na ni. „Najez se se mnou!“

Postrčila jsem k ní talíř s míchanými vajíčky. „Vezmi si, na co máš chuť.“

Věnovala mi vděčný úsměv a pustila se do jídla. Otočila jsem se na sluhy, kteří do altánu dotáhli vozík s jídlem.

„Děkuji za snídani. Nechte ten vozík tady, postarám se, aby se vrátil zpátky,“ usmála jsem se na oba. Sluhové nesnášeli, když jsem dělala cokoliv sama. Všichni v domě tu pracovali už dlouhá léta a sledovali mě vyrůstat. Věděli, že si vážím všeho, co dělají, ale i tak jsem měla potřebu pomoct tam, kde jsem mohla.

„Takže, o čem jste s Alfa králem mluvili?“ Chloe se zamračila a já v jejích zlatavých očích viděla obavy.

Povzdechla jsem si a hodila si do pusy velkou jahodu. Chyběl mi ten čokoládový muffin. „Přidělil mi osobního strážce,“ zabručela jsem.

„Páni, to tě určitě pěkně štve,“ zachichotala se Chloe a já na ni vyplázla jazyk.

„Víš moc dobře, že to je to poslední, co bych chtěla,“ zamumlala jsem.

Chloe se znovu zachichotala a já jí věnovala unavený pohled. „Co by asi řekla Ruby, kdyby tady byla?“

Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Nejspíš by navrhla něco v tom smyslu, abych ho donutila spát se mnou v jedný posteli, jakože kvůli bezpečnosti.“ Ušklíbla jsem se.

„Nebo by spekulovala o tom, jak moc rajcovní by tvůj osobní strážce mohl být,“ zasmála se Chloe a já se k ní přidala.

Šťastná a spokojená z chladivého jarního vánku, který mě hladil po kůži, jsem žvýkala kousek párku. „Dala by osobnímu strážci úplně novou definici.“ Zasmála jsem se.

Když jsme dojedly, prošly jsme se po zahradě. Chloe milovala zahradu stejně jako já. Obě jsme mávly na zahradníky, kteří dnes pracovali.

Přejížděla jsem prsty po jemných okvětních lístcích zářivého tulipánu a sjela po hrubém stonku několika slunečnic.

„Seraphino, mohla bys na chvilku přijít? Jsem v knihovně.“ Hlavou mi projel strýčkův hlas.

Přikývla jsem, a pak si uvědomila, že to nemůže vidět. „Za chvilku tam budu, strýčku.“

„Musím jít,“ povzdechla jsem si. „Strýček mě volá.“

Chloe chápavě přikývla: „Dohlédnu na to, aby se ten vozík dostal zpátky do kuchyně.“

„Děkuju,“ usmála jsem se na ni. Vliskla jsem jí letmou pusu na tvář a rozběhla se ze zahrady zpátky do domu.

Jako dítě jsem se při toulkách po chodbách často ztrácela. Ve volném čase jsem zkoumala budovu a kreslila si její mapy, předstírajíc, že každá místnost ukrývá nějaké úžasné tajemství. Knihovna s dveřmi z tmavého dubu skrývala svět plný mořských panen a mýtických stvoření. Jak jsem stárla, má fantazie slábla. Mé uvědomění nechalo představivost za sebou a začala jsem vnímat hrůzy světa.

S lehkostí jsem rozrazila dveře knihovny a můj zrak padl na strýce Luciena. Byl shrbený nad velkou a dost zaprášenou knihou.

„Ah, tady jsi.“ Hlava mu vystřelila vzhůru a jeho stříbrné oči se střetly s mými zelenými. Všichni z otcovy strany měli stříbrné oči. Jak mi tak často připomínali, já byla věrnou kopií své matky.

Ušklíbla jsem se na něj: „Volal jsi?“

Lucien je tátův mnohem mladší bratr. Je mezi nimi desetiletý rozdíl, takže strýci Lucienovi je teprve osmadvacet. Vypadal hodně jako můj táta v mládí a navíc nebyl tolik sužovaný stresem. Lucienovy kudrnaté hnědé vlasy byly ostříhané nakrátko, obličej lemovalo husté obočí a dlouhé řasy. Každý muž v otcově rodině byl stavěný jako obr. Pro lykany bylo typické, že měli vypracované svaly, ale táta a strýc Lucien byli prostě obrovští.

„Slyšel jsem o plánech, které s tebou otec má.“ Strýček Lucien se na mě soucitně usmál. Zdálo se, že vždycky chápe, jak se ohledně věcí cítím, i když většinou souhlasil s tátou.

Protočila jsem panenky: „Hádám, že všechen ten trénink byl k ničemu.“

Na tváři strýce Luciena pohrával jemný úsměv. „Všechen ten výcvik se ti bude hodit, kdyby někdo proklouzl přes tvého strážce. Nikdy bys neměla doufat, že budeš muset své schopnosti využít v praxi, Seraphino.“ Povzdechla jsem si. Jeho přísný výraz připomínal otce.

„Já vím, já vím. Jenom nesnáším, že mě bude někdo všude sledovat, ať už půjdu kamkoliv,“ zabručela jsem a posadila se na jednu z měkkých pohovek rozesetých po knihovně.

Strýček Lucien se usmál: „Jsi dědičkou celého království, Seraphino, a navíc jsi jeho dcera. Nemůžeš mu mít za zlé, že dělá veškerá opatření.“

„Máš pravdu, nemůžu. Ale to neznamená, že jsem z toho nadšená,“ zvedla jsem na něj obočí.

Zasmál se. „Nic menšího bych ani nečekal. Jsi příliš po matce.“ Zavrtěl hlavou, jako by vzpomínal na něco milého. Srdce se mi stáhlo pokaždé, když někdo zmínil, jak moc jsem podobná mámě. Byla jednou z mých nejlepších přítelkyň.

„Řekl ti otec, kdo tě bude hlídat?“ Strýčkova otázka mě zaskočila.

Zamračila jsem se: „Ne? Neříkal nic. Jen jsem předpokládala, že to bude nějaký bojovník,“ pokrčila jsem rameny.

„Znám tvého otce a on nevybere jen tak ledajakého bojovníka.“ Strýc Lucien pokrčil rameny, ale působilo to nuceně.

Odstrčila jsem své podezřívavé myšlenky stranou a připsala je svému podráždění. „Táta by mi najal osobní armádu, kdyby mohl,“ protočila jsem panenky.

„V tom máš naprostou pravdu.“ zasmál se strýc Lucien.

Po odchodu z knihovny jsem se pokusila najít Chloe. Zadržela jsem zasténání, když mi Maggie oznámila, že odešla do práce. Chloe pracovala v místní kavárně ve městě a často mi nosila ledovou mocchu nebo jiné sladkosti.

Věci v domě začínaly být s plynoucími hodinami pomalu stále nudnější. Chtěla jsem svůj den využít naplno, s vědomím, že mě zítra bude všude pronásledovat agresivní stín.

Kolem šesté večer mě jedna ze služebných dovedla do mé nové ložnice. Zamračila jsem se na velké dveře na protější stěně, protože jsem věděla, že můj osobní strážce bude jen pár metrů daleko. Mé nové apartmá mi poskytovalo nějaký prostor navíc a dodávalo iluzi soukromí.

Svalila jsem se na postel a poslouchala hudbu, a když mě to konečně začalo nudit, odšourala jsem se do koupelny. Dům prošel v průběhu let výraznými přestavbami a mojí nejoblíbenější částí byly právě koupelny.

Každá koupelna měla prostorný sprchový kout a vanu tak obrovskou, že připomínala bazén. Pustila jsem horkou vodu a sledovala, jak se vana plní. Vytáhla jsem vanilkovou pěnu do koupele a potlačila úsměv, když jsem tam vylila celou láhev.

Odpočívala jsem ve vaně, dokud horká voda nevychladla a mé prsty nezačaly připomínat sušené švestky. S mnohem klidnějším pocitem ohledně zítřka jsem se schoulila do vyhřáté postele a propadla se do spánku.

*Poznámka autorky*

Jen bych ráda ujasnila, že v tomto románu nacházejí lykani své druhy v osmnácti letech nebo později. Rovněž je objevují dotekem namísto pachem.

Také, pokud se vám tyto úvodní kapitoly líbí, nezapomeňte dát hlas a zanechat komentář!