Probudila jsem se brzy ráno. Slunce ještě plně nevyšlo, ale nedokázala jsem se přimět znovu usnout.

Můj spánek sužovaly noční můry, které se vždy točily kolem mé matky. Ten vyděšený pohled v jejích očích, když hrozilo, že se na mě vrhne jeden z odpadlíků. Křik, který se jí vydral z hrdla, když se proměnila a zachránila mi život. A nakonec světlo, které opustilo její oči, když jí ten odpadlík vytrhl hrdlo a její černou srst pokryla čerstvá krev. Můj otec neviděl okamžik, kdy její plíce opustil poslední dech. Zrovna odrážel tři odpadlíky najednou a bojoval za to, aby nás všechny udržel v bezpečí.

Sledovala jsem, jak z jejích očí vyprchalo světlo, a byla jsem si téměř jistá, že jsem cítila chvíli, kdy její duše konečně opustila tělo v doprovodu její vlčice, její nejbližší společnice. Ta ztráta do mě vyrvala obrovskou díru a bolest mi byla neustálou připomínkou toho, že je pryč. Zemřela, když se mě snažila zachránit.

Zvedla jsem se z měkké postele, oblékla si župan a zamířila do koupelny. Chlad ve vzduchu se opíral do hebkého županu a rozséval mi po kůži husí kůži.

Zapnula jsem sprchu a svlékla si pyžamo. Nechala jsem po sobě stékat kaskády horké vody a smývala s nimi vzpomínky na minulost.

Ve spěchu jsem na sebe hodila džínové kraťasy a černé tílko. Neobtěžovala jsem se brát si boty, touhle dobou by neměl být vzhůru nikdo jiný než personál. Natáhla jsem si černé ponožky, abych překonala chlad studené podlahy, svalila se na pohovku a vytáhla si knihu.

Ztratila jsem se ve slovech románu a vzhlédla jsem teprve ve chvíli, kdy se na dveřích ozvalo tiché zaklepání. Otevřela jsem a pohlédla do Maggiiných očí barvy včelích pláství. Chloe se své matce tolik podobala, se svou pletí v barvě espressa, kudrnatými vlasy a světlýma očima.

„Jenom jsem ti chtěla donést snídani, zlatíčko.“ Maggie mi věnovala vřelý úsměv, zatímco vtáhla vozík se snídaní do mé ložnice.

Úsměv jsem jí oplatila a svalila se na pohovku. „Jak jsi věděla, že budu vzhůru?“

Na to, že byly lidé, měly Maggie i Chloe instinkty a intuici lykana. Zdálo se, že obě dvě vědí mnohem víc, než by měly.

„Prostě jsem měla takový pocit,“ pokrčila Maggie rameny a podala mi sklenici pomerančového džusu. „Taky jsem moc dobře nespala. Honilo se mi hlavou příliš mnoho špatných snů.“

Přikývla jsem a napila se čerstvého džusu. „Já taky, ale moje noční můra je vždycky stejná,“ povzdechla jsem si.

Maggie se zamračila a posadila se vedle mě na pohovku. Její vůně byla zvláštně uklidňující. Lidský nos by to nedokázal zaznamenat, ale Maggie voněla jako čerstvě upražená káva, křupavé pečivo a náznak jemného parfému. Připomínalo mi to domov a maminku.

„Nemůžeš se z toho vinit donekonečna, zlatíčko. Nebyla to tvoje chyba.“ Maggie na mě zavrtěla hlavou. Se šibalským úsměvem mi podala teplý čokoládový muffin a já nedokázala potlačit smích, když jsem se do něj zakousla.

„Není to tvoje chyba, Seraphino. Rodiče mají pro své děti přinášet oběti,“ zavrtěla Nyx hlavou, která rovněž pociťovala ztrátu mé matky. Nyx byla blízkou přítelkyní vlčice mé matky, ale vlci se se smrtí vyrovnávají jinak než lidé.

Vychutnávala jsem si ten neuvěřitelný muffin a otočila se k ní. „Je to těžké. Neustále myslím na to, že kdybych prostě uměla bojovat, mohla žít.“ Pokrčila jsem rameny a bojovala s pocitem viny, který ve mně byl zakořeněný už tak dlouho.

„Rodiče mají své děti chránit, Seraphino. Tvoje máma udělala svou práci a udělala ji dobře. Rodiče by neměli přežít své děti, zlatíčko.“ Maggie promluvila hlasem plným přesvědčení a já z jejích slov slyšela lásku, kterou chovala k vlastnímu dítěti.

Usmála jsem se na ni a vážila si toho, že mám ve svém životě postavu nahrazující matku. „Děkuju ti za to, Maggie. Zdá se, že ty a Chloe vždycky víte, na co myslím.“ Zasmála jsem se.

„Známe tě obě tak dlouho, můžeš nám to mít za zlé?“ zasmála se Maggie a posunula ke mně talíř s ovocem.

Zachichotala jsem se: „To jo, ale Ruby znám stejně dlouho jako tebe a Chloe. A Ruby mi myšlenky číst nedokáže ani trochu.“

„Ta holka má hlavu zaraženou tak hluboko ve vlastním zadku, že je vůbec požehnání, že něco slyší.“ Maggie se zamračila a zavrtěla hlavou, jako by s námi Ruby v místnosti byla.

Neudržela jsem výbuch smíchu, který se mi dral z plic.

Maggie vstala k odchodu. „Tak, buď na tátu hodná. Vím, že se ti ten nesmysl s osobním strážcem nelíbí, ale on na tebe prostě jen dává pozor.“ Pohrozila mi prstem, ale na rtech jí pohrával úsměv.

„Budu na něj hodná,“ ušklíbla jsem se, s vědomím, že budu stejně působit potíže a lumpárny, kde to jen půjde.

Maggie vytáhla vozík z pokoje a věnovala mi chápavý pohled: „Ale nás ostatní budeš mučit dál. Ty malá průšvihářko.“ A s tím odešla.

Pár vteřin jsem se pro sebe chichotala a přemýšlela, jestli Chloe s Maggie náhodou nejsou tajní lykani.

S přáním, abych měla ještě jeden čokoládový muffin, jsem se znovu svalila na pohovku a pokračovala ve čtení své knihy.

Čtení mělo v sobě něco uklidňujícího. Útěk do jiného světa na pár minut dokázal člověku dodat opravdový nadhled na jeho vlastní život.

Když jsem konečně vzhlédla, slunce na obloze jasně zářilo, což znamenalo, že jsem četla víc než hodinu. Na dveře ložnice se ozvalo ráznější zaklepání, ale moje lenost mě držela přikovanou na místě.

„Dále,“ zavolala jsem, aniž bych zvedla zrak od knihy.

Slyšela jsem, jak se dveře do mé ložnice rozlétly a dovnitř vešly dva páry těžkých nohou. Tátův pach jsem zachytila okamžitě; nos se mi naplnil svěží vůní hlíny a tabáku. Odtrhla jsem oči od knihy, když mnou projel pach, který jsem nedokázala zařadit. Voněl krásně, drsně a mužně, ale nesl v sobě spletité tóny máty a jablek. Byla to jedna z nejpodivnějších, a přitom nejzajímavějších vůní, s jakou jsem se kdy setkala.

Podívala jsem se tátovi do stříbrných očí a všimla si, že si nasadil svůj výraz Alfa krále. Vyzařovala z něj aura sebevědomí a autority. Pokud si toho muž, který stál vedle něj, všiml, nedal to nijak najevo. Muž stojící po tátově boku byl obklopen vlastní aurou moci, ale ta neměla s tou tátovou nic společného. Z toho cizího muže vyzařovala dominance a divokost.

Vzpomněla jsem si, co táta říkal o mém osobním strážci a o tom, že dnes dorazí. Zaťala jsem čelist, aby mi při pohledu na tohoto cizince nespadla až na podlahu. Měl stejně mohutnou postavu jako můj otec, jenomže tenhle muž měl dlouhou jizvu, která se táhla od krku až pod lem košile. Po pažích se mu proplétalo tetování a jeho temné oči si mě prohlížely, jako bych byla cíl.

Nasadila jsem lhostejný výraz, zatímco mé oči bloudily po tomhle božsky vyhlížejícím cizinci. Spodní polovinu obličeje mu zakrývala černá maska a já si nemohla pomoct, když ve mně naplno ožila zvědavost. Na hlavě měl rozcuchanou záplavu tmavě čokoládových vlasů. Nahoře byly delší a neupravené, zatímco po stranách a vzadu vyholené nakrátko. Jeho obsidiánové oči lemovalo tmavé obočí a dlouhé řasy. Odtáhla jsem pohled od masky, která zahalovala spodní polovinu jeho tváře, k černým rukavicím, jež kryly jeho ruce.

„Můžeš si předstírat, co chceš, ale je nádherný,“ zapředla Nyx a prohlížela si muže před sebou.

Protočila jsem na ni panenky: „Nic nepředstírám. Jistě, je nádherný, ale copak necítíš, jak smrtelně nebezpečný je?“

„Ó, to teda cítím, ale on je přece ten, kdo nás bude chránit,“ zapředla Nyx znovu, očividně přitahovaná tím božským mužem.

Obsidiánové oči cizince se setkaly s mými a nedokázala jsem v nich vůbec nic vyčíst. Prostě si mě jen prohlížely, naprosto prosté jakýchkoliv emocí.

Táta si odkašlal a můj pohled prudce střelil jeho směrem. Zamžourala jsem na ty dva a cítila ještě větší nechuť přijmout tohohle muže jako svého osobního strážce než dřív. Úplně jste mohli vycítit, jak je nebezpečný, jen tím, že jste s ním stáli ve stejné místnosti.

„Tohle je tvůj osobní strážce. Bude tě všude doprovázet a bude bydlet ve vedlejším pokoji.“ Táta ukázal na dveře na protější stěně mého apartmá. Potlačila jsem nutkání protočit panenky s vědomím, že by neocenil mou neúctu před někým dalším.

Jednou jsem přikývla a obrátila pohled na cizince, který mi měl sloužit jako bodyguard. „Jak se jmenuješ?“

Cizinec na mě jen zíral a přispíval k mému nepohodlí a podrážděnosti.

„Moc toho nenamluví.“ Upozornil mě táta s rychlým pohledem jeho směrem. „Jmenuje se Roman.“

Když táta zaregistroval vzdor v mých očích, kvapně se dal na ústup. „Mám nějaké záležitosti, které musím zařídit. Maggie chtěla, abych ti vyřídil, že na tebe Chloe čeká v zahradě a že Ruby se zítra vrátí.“

A s tímto jsem zůstala naprosto sama se svým děsivě pohledným osobním strážcem.

Přešlápla jsem a pod jeho obsidiánovým pohledem se cítila zvláštně. „Ehm, půjdu se převléct.“

Nic, absolutně žádná odpověď nebo sebemenší náznak toho, že by mě slyšel. Prostě na mě zíral svým neochvějným pohledem.

Hlasitě jsem si odfrkla a stiskla si kořen nosu. Přešla jsem ke své komodě, popadla květinové šaty ke stehnům a odšourala se do koupelny.

Potichu jsem si mumlala a slibovala si, že mu jednu vrazím, jestli se byť jen pokusí jít za mnou do koupelny.

K mému zděšení zůstal prostě tam, kde stál. Když jsem se k němu přiblížila, jeho oči mě sledovaly. Nazula jsem si bílé tenisky, celou dobu nespouštějíc zrak z jeho očí.

„Takže, to neumíš mluvit?“ přistihla jsem se, že se ho ptám, a chtěla jsem slyšet aspoň kousek jeho hlasu.

Oči se mi rozšířily. „Ne.“ To bylo jediné slovo, které vyšlo z jeho zakrytých rtů. Jeho hlas byl hluboký a drsný a lhala bych, kdybych řekla, že mi to nepřišlo přitažlivé.

„Jsi bojovník?“ uvažovala jsem nahlas a na mžik neuhýbala očima, abych zachytila jakoukoliv emoci skrytou v jeho obsidiánovém pohledu.

„Ne.“ To slovo bylo krátké a rázné, když vypadlo z jeho maskovaných úst.

Zamžourala jsem na Romana: „To je jediné, co dokážeš říct? Ne?“

„Ne,“ odvětil Roman svým hlubokým monotónním hlasem. Zavrtala jsem do něj pohled a potlačila nutkání plácnout se do čela.

Podrážděnost a mrzutost mě učinily zbytečně opovážlivou. Roman byl najatý, aby byl můj osobní strážce, neublížil by mi. Že ne?

Přistoupila jsem k němu a bojovala s uzlem nervozity, který se mi usadil v žaludku. Celou tu dobu upíral své obsidiánové oči na moji tvář. Zcela bez emocí mě pozorovaly, jak k němu přistupuji.

Zvědavost, která se objevila při prvním setkání, ve mně bublala a já jednala podle ní.

Stála jsem sotva třicet čísel od něj, jeho zvláštní a zároveň opojná vůně byla mnohem silnější, stejně jako jeho dominantní a divoká aura.

Prsty mi zacukaly a já nedokázala zastavit svou ruku, když jsem se natáhla k tenké černé látce, která skrývala spodní část jeho obličeje. K čemu by potřeboval něco takového?

Na malý okamžik jsem si myslela, že mě nechá masku sundat. Jeho obsidiánové oči zůstaly lhostejné a nejevily vůbec žádné emoce, když se moje prsty natáhly k jeho obličeji.

Pohybem, který byl rychlejší než u kteréhokoliv lykana, se kterým jsem se kdy setkala, se jeho ruka v rukavici sevřela kolem mého zápěstí. Držel mi zápěstí, jako by to byla jen moucha, která se odvážila přiblížit příliš blízko. Jeho stisk byl dostatečně pevný na to, aby mi zabránil v úniku, ale dost jemný na to, aby mi neublížil.

„Ne.“ Z jeho rtů sklouzlo to samé iritující slovo už počtvrté. V jeho hlase byla nepatrná stopa něčeho, co jsem nedokázala úplně přesně určit. Způsob, jakým řekl to „Ne“, byl jiný než u těch předchozích. Přesto jsem si připadala jako malé dítě, které dostalo vynadáno za to, že sahá na něco, na co nemá.

Jeho pohled spočíval v mém ještě několik vteřin, dost dlouho na to, abych si všimla, jak se mi v žaludku hemží nervozita s motýlky a spojují se do jednoho velkého zmatku. Nakonec mi pustil zápěstí a já ruku nechala bezvládně klesnout podél těla.

Zkousla jsem si ret a odvrátila se od něj. Jakmile jsem procházela chodbou, snadno jsem za sebou cítila jeho přítomnost. Dostatečně blízko na to, aby mě chránil, ale zároveň dostatečně daleko, aby mi zabránil pokusit se ho znovu dotknout.

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím jasnější mi mé bláznivé rozhodnutí přišlo.

Nebudu se chovat slušně a nebudu na sobě vůbec nic měnit. Ale ta zvědavost, která se ve mně probudila, rostla závratným tempem.

Nebyla jsem si jistá kdy a jak, ale hodlám vidět jeho tvář. A když budu mít štěstí, donutím ho i k tomu, aby se mnou vedl skutečný rozhovor.