Odmítala jsem dovolit, aby Roman narušil mou každodenní rutinu, k níž mimo jiné patřilo proplížit se kuchyní a ukrást jeden z Maggiiných vyhlášených muffinů. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že Maggie a Chloe byly v minulém životě čarodějnice, protože pronést něco kolem nich bylo skoro nemožné.

O to víc mě mé skopičiny bavily.

Vplížila jsem se do rušné kuchyně a okamžitě si všimla, že Maggie je plně zaměstnaná sekýrováním ostatních kuchařů. Usmála jsem se pro sebe, rozhodně nedávala pozor.

Po špičkách jsem se přiblížila k pultu, na kterém stál talíř s jejími ještě parícími se muffiny. Z úst mi uniklo hlasité zafunění, když jsem se otočila a uviděla Romana, který tam trčel jako pěst na oko.

"Neumíš se chovat nenápadně?" zavrčela jsem na něj, zatímco jsem očima stále sledovala Maggie.

K mému překvapení zvedl tmavé obočí a jeho obsidiánový pohled zůstal upřený na mě.

Kývla jsem pohledem na Maggie a usoudila, že tohle je moje jediná šance. Popadla jsem jeden muffin a střelila po Romanovi zamračeným pohledem.

"Tak si pospěš, než mě chytí," sykla jsem a rozběhla se poklusem k proskleným dveřím na terasu. Zastavila jsem se, až když jsem si byla jistá, že jsem dostatečně daleko od Maggiina hněvu.

Nepotřebovala jsem se otáčet, abych věděla, že mě Roman sleduje; aura, která ho obklopovala, ho okamžitě prozradila.

Zastavila jsem se, abych svůj muffin snědla, netroufala jsem si to udělat v přítomnosti Chloe. Ta by své matce moji krádež určitě nahlásila. Přejela jsem prsty po jemných okvětních lístcích každé ze zářivých květin a pořádně si z muffinu ukousla.

Byla jsem tak zabraná do jídla a vlastních myšlenek, že jsem si nevšimla, jak na mě Roman zírá. Znovu se mu v očích objevila ta zvláštní změna, ale byla tak vzdálená, že jsem nedokázala pochopit, co to znamená.

"Maggie dělá ty nejlepší muffiny, ale já se k nim skoro nikdy nedostanu, tak je kradu." Ušklíbla jsem se na Romana a jeho neochvějný pohled.

Nechala jsem oči bloudit k altánu v dálce a sotva jsem dokázala rozeznat postavu Chloe, jak tam sedí a čeká na mě.

"Musím ho ale sníst hned. Její dcera je moje nejlepší kamarádka a práskla by mě ve vteřině," odfoukla jsem si.

Vím, že to asi působilo zvláštně. Mluvila jsem na mlčenlivého a velmi smrtícího muže, aniž bych se dočkala jediné odpovědi. Těžko se to vysvětlovalo, ale měla jsem pocit, jako by čekal na vysvětlení mého chování.

Poté, co jsem ten muffin do sebe prakticky vdechla, obrátila jsem se, že budu pokračovat v chůzi, ale zastavila mě ruka v kožené rukavici.

Ztuhla jsem, když jsem ucítila, jak mi Romanova velká ruka poklepala na rameno. Zcela zmateně jsem se otočila a vzhlédla k obrovi, který se nade mnou tyčil.

"Ehm, co?" zamračila jsem se. Co mu dávalo právo myslet si, že se mě může dotknout, ale já jeho ne?

"Je to tvůj osobní strážce, ty trdlo. Tedy, pokud se ho nechceš dotknout ty," ušklíbla se Nyx, čímž do mé nevinné mysli vyslala celou řadu necudných představ.

Cítila jsem, jak se mé oči vpily do jeho, a ztuhla jsem, když jeho ruka vyrazila k mé tváři. Pohybem, který měl být na někoho jeho velikosti až příliš jemný, se ukazováčkem dotkl mé tváře. Bylo to tak rychlé, že jsem sotva stihla zaregistrovat, co se vlastně stalo.

Když se odtáhl, konečně mi došlo, proč to udělal. Na špičce jeho prstu ležel lepkavý kousek čokolády. Obličej mi zahořel, když jsem si to místo otřela a zbavila se tak důkazů.

Cítila jsem se samolibě díky faktu, že se mě Roman dotkl, připadalo mi to jako začátek. "Díky." Usmála jsem se na něj, otočila se a pokračovala v chůzi.

Zatímco jsem kráčela po zahradní cestičce se svým tichým ochráncem v zádech, přemýšlela jsem o několika věcech.

Můj otec dělal, co mohl, aby mě před kluky chránil. Randění bylo u lykanů téměř neslýchané, zvláště pak u členů královské rodiny. Nedalo se říct, kdo bude vaším druhem, a randění jen vystavovalo nevinná srdce riziku. Nejblíž k příteli jsem měla s Julianem. Julian byl dědicem jiného, mnohem menšího království. Často nás s rodinou navštěvoval a trávil v našem sídle i několik dní. I když jsme se drželi jen za ruce, Julian byl ten, o kom všichni předpokládali, že bude mým druhem.

Ačkoli jsem v těhle záležitostech naprosto nezkušená, měla jsem spoustu sebevědomí. Necítila jsem se stydlivě ani kriticky ke svému tělu nebo k tomu, co chci. Jistě, jako každý člověk jsem občas měla chvíle pochybností, ale většinou jsem se nebála.

vyběhla jsem schody do altánu a svalila se do prázdné židle vedle Chloe. Snažila jsem se ignorovat ohromený výraz v její tváři, když si Romana prohlížela. Jsem si jistá, že i jako člověk dokázala vycítit to nebezpečí, které z něj vyzařovalo.

Jako obvykle vyvezli dva sluhové stříbrný vozík, jen tentokrát byl plný malých sendvičů a dalších předkrmů.

"Takže, to je ten bodyguard?" zachihňala se Chloe, ale oči měla stále široce rozevřené. Roman stál opodál, velké paže zkřížené, jak se na nás díval shora. Občas pohnul očima a prozkoumal okolí, ale rychle se zase vrátil ke mně.

Jeho oblečení bylo formální. Typická černá košile na knoflíky a černé kalhoty. Černá maska, která zakrývala spodní polovinu jeho obličeje, splývala s košilí, takže vypadal skoro jako nějaký obrovský nindža.

Přikývla jsem a žvýkala jeden z malých sendvičů. "Jo, to je on."

"Proč má masku a rukavice?" zeptala se Chloe a já si přála znát odpověď na to samé.

Pokrčila jsem rameny a posunula k ní talíř se sendviči: "Nemám sebemenší tušení. Navíc ani moc nemluví."

"To se bude Ruby líbit." Chloe se uchechtla a očima střelila po mém strážci. Jeho přítomnost se dala jen absolutně nemožně ignorovat.

Při pomyšlení, jak se Ruby snaží s Romanem flirtovat, jsem se otřásla a nelíbila se mi ta trpká pachuť, kterou to ve mně zanechalo. "Přeju jí s tím hodně štěstí," zasmála jsem se suše.

"Vypadá, že se o sebe dokáže postarat," zašeptala mi Chloe a tiše se uchechtla.

"To ano, viď? Je obrovský i na lykana." Zavrtěla jsem hlavou a napila se vody.

Chloe se na Romana naposledy podívala a naštěstí změnila téma.

"Tak co, těšíš se na narozeniny?" usmála se Chloe a uždibla si ze sendviče.

Pokrčila jsem rameny, protože jsem už věděla, jak moje narozeniny proběhnou. "Určitě z toho táta udělá velkou událost, uspořádá obrovský ples nebo tak něco."

"Měla by ses těšit, je to nejlepší šance potkat svého druha. Kluci budou stát fronty, aby tě poznali." Chloe se zazubila. Milovala večírky, no, milovala jakýkoli důvod vzít si na sebe krásné šaty.

Maggie nikdy neměla dost peněz, aby Chloe koupila nové šaty, ale můj táta je vždycky pro ni i pro Ruby objednal. Nejsem proti extravagantním večírkům, jen mě vyčerpává být středem pozornosti. Tlak na to, abych si udržela vyrovnanost a se všemi mluvila, byl vysoký. Trvalo mi mnoho let, než jsem si na to zvykla.

Zamračila jsem se: "Máš pravdu. Ale co když svého druha potkat nechci?"

"Proč bys proboha nechtěla? Přála bych si, aby i lidé měli předurčenou spřízněnou duši. Víš, kolikrát mi už zlomili srdce?" Chloe nevěřícně zavrtěla hlavou.

Pokrčila jsem rameny a unaveně si povzdechla: "Znamená to jen, že se všechno změní. Krátce poté, co najdu svého druha, otec odstoupí. Budu se muset starat o všechny tyhle lidi."

"Povedeš si úžasně, Seraphino. Ať to přijmeš, nebo ne, vládnutí máš v krvi," přikývla Chloe pozitivně.

I kdybych se to snažila popřít, věděla jsem, že má pravdu. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje otcova alfa krev, ještě umocněná tím, že byl alfa král.

"Teď, když máš bodyguarda, můžeš konečně opustit pozemky," upozornila mě Chloe, což na mé tváři vykouzlilo široký úsměv.

Zasípala jsem: "Máš pravdu! Pojďme na kafe!" vyhrkla jsem a konečně měla pocit, že tahle věc s bodyguardem nebyl zas tak špatný nápad.

"Ty a tvoje kafe. Vždyť kafe je i tady!" zasmála se Chloe.

Našpulila jsem na ni rty: "Nechutná to stejně. Navíc jejich čokoládové muffiny jsou skoro tak dobré jako od tvojí mámy." Hladově jsem si olízla rty. Dokázala jsem toho sníst docela dost, i na lykana, ale moje chuť na čokoládové muffiny nebyla nikdy uspokojena.

"Ty a ta tvoje posedlost muffiny." Chloe protočila panenky.

Pokrčila jsem rameny: "Nemůžeš mi to vyčítat. Je to dezert, který je přijatelné jíst v jakoukoli denní dobu."

"Máš pravdu. No, naštěstí mám dneska volno. Později musím pomoct mámě v kuchyni, ale můžeme jít hned, jestli chceš?" usmála se na mě Chloe.

Oplatila jsem jí zářivý úsměv: "Moc ráda půjdu! Odvezeme ten vozík zpátky do kuchyně a já dám vědět našemu řidiči."

Stáhla jsem vozík ze schodů altánu a tlačila ho před sebou, když jsme se vracely do kuchyně. Tmavá aura vycházející zpoza mých zad mi byla v mysli neustále přítomná. Ačkoliv působila hrozivě a divoce, musela jsem přiznat, že jsem se cítila v bezpečí.

Zatáhla jsem vozík do velké kuchyně a opřela ho o zeď.

"Seraphino, měla ses s námi prostě telepaticky spojit, když jsi dojedla." Jedna ze služebných mě pokárala, na rtech jí přitom pohrával lehký úsměv. Úsměv však zmizel, když se její oči setkaly s Romanem a jeho hrozivou aurou.

Věnovala jsem jí jemný úsměv: "Stejně jsme musely jít přes kuchyň."

"Seraphino!" ozval se Maggiin křik z obrovské jídelny.

"A ty sis myslela, že na to nepřijde," zachechtala se mi Nyx v hlavě.

Cítila jsem, jak mi zbledla tvář, a šokovaně jsem pohlédla na Chloe: "Sakra, musíme zmizet!" Nechala jsem Chloe na holičkách, rozběhla se domem a bezpečně vyklouzla předními dveřmi. Neohlédla jsem se, abych zjistila, jestli mě Roman následuje, ale nepřekvapilo mě, když stál pár kroků za mnou.

"Tati, Chloe a já jdeme do kavárny na kávu." Spojila jsem se s ním v mysli, abych mu dala vědět, kde budu.

Jeho hlas rychle odpověděl: "Je s tebou Roman?"

Protočila jsem panenky: "Samozřejmě. Nemyslím, že bych mu dokázala utéct, i kdybych se o to pokusila."

"Udělej mi laskavost a nepokoušej se o to, Sero." Otcův úlevný hlas mi zaplavil mysl.

Ušklíbla jsem se: "Ale tati, ty si myslíš, že jsem tak talentovaná?"

"Vlastně vím, že jsi tak talentovaná. Chovej se slušně, Sero," odpověděl otec přísně, ale skoro jsem viděla úsměv, který se mu na tváři formoval.

"Jako vždycky, tati." Zasmála jsem se a ukončila telepatické spojení.

Houpla jsem na zadní sedadlo jednoho z černých SUV, která jsme měli na parkovišti pro zaměstnance. Chloe rychle naskočila vedle mě a vrhla na mě nevěřícný pohled.

Roman si sedl dopředu a sklopil zrcátko, aby na nás dvě mohl dohlížet.

"Kam to bude, slečno Seraphino?" Starší lidský řidič otočil hlavu, aby se na mě usmál, a jeho oči s obavami zalétly k Romanovi.

Oplatila jsem mu široký úsměv v naději, že trochu zmírním jeho úzkost. "Jen do kavárny."

Během cesty do kavárny jsme s Chloe probíraly mé blížící se narozeniny a obrovský večírek, který se nutně musel konat. Bude to skvělá příležitost znovu vidět Juliana. Neviděla jsem ho od doby, co máma zemřela.

Nemohla jsem si nevšimnout Romanových očí, které mě přes zrcátko sledovaly a kontrolovaly každý můj pohyb. Snažila jsem se udržet pozornost na Chloe, ale Romanův obsidiánový pohled si nadále získával mou pozornost.

Nemohla jsem si pomoct, oči mi bloudily po délce jeho tmavých řas a jeho rozcuchanými vlasy. Ztracená v myšlenkách jsem se přistihla, jak přemýšlím, jak vypadá jeho obličej pod tou maskou. Chtěla jsem očima přejet po linii jeho čelisti a přes jeho rty.

O chvíli později jsme dorazili před kavárnu. Před ní bylo několik stolů obsazených lidmi. Oči všech se upřely na zatemněné SUV, které právě přijelo.

Chloe vyskočila a já ji následovala, snažíc se odvrátit pohled od Romana. Nedokázala jsem ten pocit úplně vysvětlit, ale cítila jsem nutkání být mu nablízku. Musela jsem úplně přicházet o rozum. Jako nějaká laciná verze stockholmského syndromu.

Dostaly jsme kávu a já si vzala další muffin, z těsné blízkosti, ve které Roman stál, mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Po celé kůži mi naskočila husí kůže, když se měkká látka jeho košile otřela o mou holou paži. Odolala jsem šílenému nutkání otočit se a strhnout mu masku.

Našly jsme prázdný stůl venku a na chvíli se k němu posadily. Roman si stoupl přímo za mou židli, a nos se mi naplnil jeho zvláštní a opojnou vůní.

"Ahoj, Seraphino." Zavolal na mě roztomilý kluk s blond vlasy a dětským obličejem. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale mé jméno znali na našem území všichni.

"Ahoj!" zavolala jsem zpátky, cítíc, jak se do mé kůže zabodává mnoho pohledů.

Překvapilo mě, když ten kluk přistoupil ke mně a Chloe a s obavami vrhl pohled na Romana. Ten kluk byl rozhodně roztomilý. Jeho blond vlasy měly takovou tu supermanskou patku a zuby měl dokonalé a rovné. Zazubil se na mě a na Chloe a postavil se na kraj našeho malého stolku.

"Já jsem Theo. Dlouho jsi nikde nebyla." Na jeho pohledné tváři se objevil zamračený výraz a já přistihla sama sebe, jak se k němu nakláním.

Věnovala jsem mu úchvatný úsměv: "Theo, to se mi líbí. Jo, už dlouho jsem venku nebyla. Není to vždycky bezpečné." Zamračila jsem se a odolávala nutkání podívat se na Romana.

Než stačil Theo říct cokoli dalšího, Roman se pohnul ze svého místa za mnou a přistoupil k Theovi. Roman nepotřeboval říkat nic, aby Thea vyděsil. Přiblížil se k Theovi a donutil ho couvnout. Theovy oči plné strachu těkaly z Romanova chladného pohledu na můj nevěřícný.

"Co to sakra děláš, Romane!" zavrčela jsem. První sexy kluk, co na mě za několik týdnů promluvil, a on ho musel odehnat.

Všichni jsme se nasoukali zpátky do SUV a zamířili zpět k sídlu. Tiše jsem vřela vztekem na Romana. Theo neudělal nic špatného, neudělal směrem ke mně žádný ohrožující pohyb. Bylo to zcela nevyprovokované. Bez ohledu na to jsem z něj hodlala dostat nějaké odpovědi.

Slíbila jsem Chloe, že jí a Maggie pomůžu uklidit kuchyň před večeří, takže můj výslech musel počkat do večera. Věděla jsem, že Maggiinu hněvu budu muset čelit dřív nebo později, takže jsem se rozhodla mít to z krku.

Zamířila jsem do svého pokoje, abych se převlékla do něčeho pohodlného, Roman mi byl v patách. Následoval mě do mé ložnice a čekal, zatímco jsem se převlékala v koupelně. Znovu jsem k němu přistoupila s ostražitýma očima. Vyvolával ve mně zvláštní pocit a pořád jsem bojovala s tím, jestli je to pocit dobrý, nebo ne.

Mé oči utkvěly na jeho neupravených vlasech čokoládové barvy a uvažovala jsem, jestli jsou tak jemné, jak vypadají. Zdálo se, že pokaždé, když jsem se v Romanově přítomnosti ztratila v myšlenkách, udělala jsem nějakou hloupost.

Jako bych se z prvního případu nepoučila, přistoupila jsem k Romanovi. Stál tam mlčky a pozoroval mě, oči měl upřené na můj obličej, ale byly vypočítavé jako vždycky.

"Proč se vůbec obtěžuješ nosit tu masku?" Přistihla jsem se, že se ho ptám, a navzdory všemu jsem skoro čekala odpověď.

Cítila jsem, jak se mi šokem pootevřely rty, když protočil své obsidiánové oči. V břiše se mi něco zachvělo a to něco mě nutilo pokračovat.

"Co? Máš nějakou jizvu nebo co?" zeptala jsem se a udělala k Romanovi další krok. Zvedl na mě obočí a vrhl na mě pohled, který říkal: "To myslíš vážně?"

Se zvednutým obočím vypadal ještě víc sexy, zatímco se mu v tmavých očích míhala nějaká zvláštní myšlenka.

Hlavou mi bleskl bláznivý nápad. Nebyl by to tak špatný nápad, znervóznit ho tak, jak on znervózňuje mě.

Kráčela jsem dál k němu a zastavila se, až když naše těla dělil pouhý palec. Jeho tmavé oči na mě shlížely dolů a já nedokázala rozeznat, jestli mě varují, nebo ve svých hlubinách skrývají něco jiného.

Zvedla jsem ruku nejrychleji, jak jsem dokázala, a namířila na černou masku, která skrývala spodní polovinu jeho obličeje. Opět byl mnohem rychlejší, než by normální lykan měl být.

I při mé nejvyšší rychlosti chytil moji ruku ve vzduchu, jako by to nic nebylo. Tentokrát mě držel za zápěstí. Kožené rukavice, které měl na sobě, byly uklidňujícím způsobem hřejivé, když pevně svíraly mé zápěstí. Zhluboka jsem se nadechla, když se v jeho černých očích rozvířily zlaté skvrnky. Něco jeho vlka vyburcovalo, a musela jsem to být já. Asi se mu nelíbilo, když někdo překračoval jeho hranice, no nebyl jediný.

Držel mě za zápěstí, zvedl na mě prst, zamával jím a z hrudi se mu ozvalo tiché zamručení „c-c-c-c“.

Srdce mi muselo tlouct rychlostí milion mil v hodině a nemohla jsem si pomoct, ale ztrácela jsem se v těch zlatých vločkách, které vířily a nořily se do jeho duhovek.

Jakmile se to stalo, pustil mé zápěstí a ustoupil stranou.

Naposledy jsem ze sebe vyrazila dech a odešla z ložnice. Potřebovala jsem vzduch, ve kterém nevířila Romanova opojně zvláštní vůně.

"Ty zlodějská princezno, na tebe není spolehnutí," plísnila mě Maggie a celou dobu jí cukaly rty, jak se bránila úsměvu. Právě jsem vešla do kuchyně a setkala se s Maggie pohledem.

Věnovala jsem jí jemný úsměv: "Ale no tak, Maggie. Víš, že tvým muffinům prostě neodolám."

"Lichotkami u mě nepochodíš, mladá dámo." Zasmála se a mávla mým směrem špinavým hadrem.

Vzala jsem čisticí prostředek a začala utírat desítky linek. Když jsme skončily s dezinfekcí všeho možného, přešly jsme k nádobí. Nechala jsem oči bloudit k Chloe, která zadržovala smích.

"Nechala bych tě slíbit, že už to nikdy neuděláš, ale vím, že bys neposlechla." Maggie se zasmála: "Ber to tak, že jsme si kvit za tu pomoc s úklidem kuchyně."

Věnovala jsem jí rozpačitý úsměv: "Díky, Maggie."

Krátce po tom, co jsem jim pomohla, jsem se vydala do jídelny na večeři. Věděla jsem, že táta a strýc měli náročný den, ale i tak jsem doufala, že je tam potkám.

Tvář se mi roztáhla do širokého úsměvu, když táta vešel do místnosti. Vypadal vyčerpaně, ale i tak jsem ho objala.

"Náročný den?" Usmála jsem se na ně oba a ignorovala Romanovu přítomnost za sebou.

Táta si povzdechl a projel si rukou své pepř a sůl vlasy: "Neuvěřitelně náročný. Snažíme se co nejrychleji upevnit smlouvy a posbírat spojence." Táta zafuněl.

"A proto jsou tvoje narozeniny tak důležité," ozval se strýc a vysloužil si tátův zamračený pohled.

Zamračila jsem se na ně oba: "Jak to myslíte?"

"Zlatíčko, určitě jsi to už věděla, ale pořádáme večírek na tvoje narozeniny. Zúčastní se ho další alfové a budoucí alfové." Táta se na mě lehce usmál a já nedokázala pochopit, kam tímhle rozhovorem míří.

"Ti ostatní alfové, ti se o tebe zajímají obzvlášť," vložil se do toho strýc a táta vypadal naštvaně.

Protočila jsem panenky a konečně jsem to pochopila. "Myslíte, že se o mě zajímají, protože táta je alfa král a já nemám druha."

"Přesně tak." Táta se zašklebil. "Každý z nich doufá, že se stane tvým druhem. Pokud se tak stane, budou mít povinnost přijít nám na pomoc. Ne že bychom to potřebovali." Tátova slova byla plná zášti a naplnila místnost nebezpečnou aurou.

Strýc se zamračil: "Poslouchej, možná jejich pomoc nepotřebujeme, ale je dobré mít na své straně další."

"Ne, pokud to znamená prodávat mou dceru jako dobytek." Táta na bratra zavrčel a já si říkala, jak dlouho už se takhle hádají.

Povzdechla jsem si a v tuhle chvíli mi chyběla máma. Vždycky dokázala tátu i strýce usměrnit a donutit je v klidu si promluvit. Jejich rozzlobené hašteření pokračovalo a já cítila, jak ztrácím trpělivost. Cítila jsem, jak se Nyx tlačí dopředu, unavená tím hašteřením dospělých mužů.

"Dost." Zasyčela jsem a práskla sklenicí o stůl. Oči obou mužů po mně střelily a jejich pohledy byly plné šoku.

"Nezajímá mě, kolik alfů přijede. Pokud to nebudou moji druhové, nemám k nim žádné závazky," zavrčela jsem. "Pokusím se být milá a získat nám tolik spojenců, kolik jen zvládnu. Mezitím se přestaňte hádat," vyštěkla jsem na ty dva a po dokončení se zhluboka nadechla.

Oba mi věnovali zvláštní pohled, ale ignorovala jsem to.

"Vypadala jsi tak moc jako tvoje matka, až to bylo děsivé," zasmál se strýc a řekl toho víc, než měl.

Střelila jsem po něm přísným pohledem, zatímco tátova tvář se zkřivila vztekem.

Jakmile ta vyčerpávající večeře skončila, odvlekla jsem se zpátky do pokoje. Skoro jsem zapomněla, že Roman jde za mnou, dokud jsem se neotočila.

Vzpomínka na tu iritující večeři mě jen myšlenkami vrátila k tomu, co se stalo v kavárně.

"Co to sakra mělo znamenat?" zavrčela jsem a otočila se k Romanovi.

Jeho obsidiánové oči se na můj obličej lepily jako vždycky a husté obočí se tázavě zvedlo.

"Víš, o čem mluvím." Zavrčela jsem: "Proč jsi sakra odehnal Thea?"

Roman protočil panenky, čímž mi do břicha vnesl motýlky a spalující hněv. Nyx frustrovaně zavrčela a tlačila na stěny mé mysli. Poslední kapkou bylo, když si zkřížil ruce na hrudi a obdaroval mě obviňujícím pohledem.

"Na tohle jsi neměl právo. Nedělal nic špatného," zavrčela jsem, dupla jsem si blíž a píchla ho prstem do hrudi.

Měla jsem ten pohyb předvídat, ale jeho ruka vyletěla a sevřela mé zápěstí. Tentokrát byl jeho stisk pevnější, ale můj hněv mě zaslepil.

"Nedotýkat se." Jeho hrubý hlas zněl až děsivě klidně, což můj hněv a zmatek jen znásobilo. Vztek pramenil z toho, že odehnal Thea, zatímco zmatek z toho, jak na něj reagovalo mé tělo. Každá maličkost, co udělal, mi vyslala motýlky do břicha nebo mi naježila husí kůži. Rozhodla jsem se to jednoduše přičíst jeho božskému vzhledu a divoké auře.

Zavrčela jsem a oči se mi rozšířily při zvuku jeho sytého hlasu. "Ach, takže teď najednou mluvíš!" vyštěkla jsem.

Z úst mi uniklo frustrované zavrčení, když Roman zamířil ke dveřím, které oddělovaly naše ložnice.

"Ještě jsem s tebou neskončila!" vyštěkla jsem a nadskočila, když mi zabouchl dveře před nosem.

Pár okamžiků jsem na ty dveře zírala s otevřenou pusou. "Hloupý, otravný, zbytečný bodyguard," zabručela jsem a jako dítě dupla k posteli.

Byla jsem víc naštvaná, než jsem měla být, ale bylo mi to jedno. Měla jsem toho dost na řešení, navíc i ten fakt, že mi táta a strýc tají věci.

Prostě jsem po Romanovi vyjela v naději, že ho to donutí promluvit. Fungovalo to, ale jen na vteřinu. Jediný důvod, proč vůbec promluvil, byl ten, že jsem se ho pokusila dotknout.

"Myslím, že budeme muset změnit taktiku," zamumlala mi v hlavě Nyx, úplně poblouzněná svým novým nápadem.

"Hm..." zamyslela jsem se a řekla si, že by na tom mohlo něco být.

Když nefungoval hněv, možná zafunguje pokušení.