-Sera-

Celou noc jsem se převalovala s nadějí, že zrovna dnešní noc se pořádně vyspím. Hodiny na mém nočním stolku ukazují čtyři ráno; je čas vstávat a já si přitom sotva odpočinula. Oblékám si legíny, sportovní podprsenku, volné tílko, běžecké boty a vyrážím.

Les je v tuto denní dobu úchvatný; na cestu mi svítí jen jemná záře blížícího se dne. Ptáci se už začali probouzet a zpívat, noční tvorové se vracejí do svých nor a díky mlze mezi stromy se zdá být všechno tak živé.

Zastavuji se na svém obvyklém místě, na útesu, který objímá náš slavný vodopád. Je to asi deset mil od sídla smečky a dnes sem chodíme jen při zvláštních obřadech nebo oslavách. Je škoda, že ho lidé nechodí obdivovat častěji.

Obsidiánové vodopády získaly své jméno podle temně černé skály, která je obklopuje. Hladká, zářivá vrstva tmavých minerálů, která se nenachází nikde jinde, pokrývá šedesátistopý sráz, z něhož padá voda; hluboká tůň na jeho konci je tvořena křišťálově čistou vodou odhalující veškerý kamenitý, půlnoční terén pod ní. Za správného svitu měsíce se zdá, že je celý vodopád stvořen z čistého obsidiánu. Jeho jemně padající voda z něj také dělá dokonalé místo pro meditaci.

Zavřu oči a začínám se protahovat, dýchat a čistit si mysl, ale jakmile si chci sednout, ucítím, jak všechno kolem mě ustrne a po zádech mi přejede mráz. Moje oči zběsile pátrají po okolí, od stromu ke stromu, od rostliny k rostlině. Les se mi snaží říct, že je něco špatně, a v hlavě mi zvoní na poplach. Po páteři se mi plíží strach.

*No, tobě taky dobré ráno -* přeruším ji, než stihne pokračovat.

*Potřebuji průzkumníky u Obsidiánových vodopádů.*

*Sero, co se děje?*

*To ještě nevím, ale –*

*Ano, já vím.*

Ani ne o deset minut později se ke mně připojuje asi pětadvacet průzkumníků, kteří při příchodu cítí ve vzduchu stejné napětí jako já. Krátce nato dorazí naše Alfa, doprovázená svým druhem ve vlčí podobě. Všichni cítíme neklid, ale nikdo ne víc než já. Dokonce i v lidské podobě není nikdo s lesem spjatý víc než já. Naše Alfa promluví jako první,

„Ať už je to cokoliv, neovlivňuje to jen Seru. Všichni se shromážděte do dvojic a prohledejte les počínaje severní stranou. Průběžně mě informujte.“

Průzkumníci dělají, co se jim řekne, a s vytím se vrhají do lesa. Naše Alfa se ke mně otočí,

„Měla by ses s námi vrátit, Sero. Čeká tě důležitý den.“

„Jestli ti to nevadí, Alfo -“ Zavrčí.

„Jestli ti to nevadí... Callie... zůstanu tu ještě o chvíli déle. Možná dokážu pomoct.“

Callie, naše Alfa, je dcerou předchozího Alfy a moje nejlepší kamarádka. Známe se už od mala a víme o sobě všechno, ale teď, když je naší Alfou, mi tyhle znalosti připadají trochu dotěrné. Dokonce mi už ani nepřijde vhodné oslovovat ji jménem. Věnuje mi ustaraný pohled,

„Prosím, dávej na sebe pozor, možná jsi jedna z našich nejlepších bojovnic, ale pořád se nedokážeš přeměnit. Ať už je tam venku cokoliv, je to dost silné na to, abychom z toho všichni byli nesví.“

Sklopím při tom hlavu a ona si povzdechne. Skutečnost, že jsem se ještě nedokázala přeměnit, je pro mě velkou starostí. Každý pořádný vlk se dokáže proměnit ve věku dvanácti let. Mně je třiadvacet a pořád se nedokážu spojit se svou vlčicí; občas mě to nutí přemýšlet, jestli jsem vůbec vlkodlak.

Všimnu si, jak se Callie snaží vyškrábat na hřbet svého manžela. Nesnáší, když na něm takhle jezdí, ale v jejím velmi pokročilém stádiu těhotenství jí nedal jinou možnost. Pomůžu jí vylézt nahoru a on se jemně postaví, přičemž mým směrem skloní hlavu v tichém ‚děkuji‘. Callie mi stiskne ruku, než mě pustí a vyrazí se svým druhem pryč.

Jakmile mi zmizí z dohledu, zuji si boty, dřepnu si na zem a obě ruce zabořím hluboko do hlíny. Zhluboka se nadechnu a začnu. Jak se napojuji na les, po celém těle mi naskakuje husí kůže. Vítr začal znovu foukat a zmírnil to dusno, které tu panovalo předtím.

Vyčistím si mysl a soustředím se jen na své smysly; jak vlhký je vzduch, který dýchám, jak mi vlasy vlají z rozmaru větru, jak všechny chloupky na mém těle stojí v pozoru.

5 minut

15 minut

30 minut

Navzdory mé nejlepší snaze necítím nic. Zdá se, že ať už tu bylo cokoliv, je to pryč spolu s tím děsivým pocitem. S povzdechem vezmu boty do ruky a začnu kráčet bosa lesem, zpátky k sídlu smečky.

Když se blížím k okraji lesa a sídlo smečky je už na dohled, vítr mi začne foukat do zad a já se zastavím. Nemusím se ani otáčet, abych to ucítila. Zvednu tvář, nasaju vzduch a je to naprosto nezaměnitelné.

Smrdí to jako krev. Spousta krve.

Rozběhla jsem se zpátky do sídla smečky a do svého pokoje. Pach krve byl intenzivní, ale nebylo možné určit, čí je nebo odkud vychází.

Po rychlé horké sprše se převlékám do své lékařské haleny a beru si svou denní tašku. Snídani vynechám a mířím dolů do kliniky smečky.

Vstupuji do kliniky napjatá, jako by se každou chvíli mohlo něco stát. Začínám se cítit trochu paranoidní.

„Ahoj, Ruby? Máme tu nějaké příjmy?“

Ruby, naše vrchní sestra, na mě vrhne zmatený pohled, zatímco kontroluje naše záznamy. Všimnu si, že její obvykle dlouhé tmavé kudrliny jsou narovnané a řasenka dokonale lemuje její modré oči. Je jí přes čtyřicet a je to výjimečně krásná žena se zářivou tmavou pletí.

„Ne, doktorko, zatím nás čeká klidný den.“

Nemůžu si pomoct a všechno na pohotovosti zběžně přelétnu pohledem, jen abych si uklidnila nervy. Tenhle neklid se zdá být neotřesitelný, je to skoro, jako bych si s sebou z lesa přinesla ten pach krve; cítím ho všude.

Možná jsem jen nervózní, protože je to pro mě velký den, den, který mi změní život. Dnes je večírek na rozloučenou doktora Harrisona, což znamená, že se dnes stávám hlavní lékařkou kliniky.

Naše smečka má největší populaci vlků ze všech hlavních smeček v zemi, což je pochopitelné, vezmeme-li v úvahu, že hlídáme jižní hranici s územím lykanů. Vlkodlaci a lykani podepsali před více než čtyřiceti lety mírovou smlouvu, kterou tehdy navrhl lykanský král. Předtím byly oba druhy neustále ve válce; o území, o druhy a družky, o zdroje potravy, pro... zábavu? Lykani jsou notoricky bojovní tvorové, dokonce i mezi sebou.

Klinika se stará o veškerou vlčí populaci v naší smečce a jako hlavní lékařka budu muset dohlížet na všechny aktivity kliniky, dokonce i na ty administrativní. Upřímně řečeno, cítím se na zvládnutí takových povinností naprosto nevybavená; spala jsem maximálně čtyři hodiny denně, jen co jsem se tím předem stresovala.

Po zbytek dopoledne pokračuji ve svých obvyklých obchůzkách, to vše v rámci příprav na večírek. Doktor Harrison je jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě a tvrdě jsme pracovali na tom, abychom z dneška udělali jeho velmi výjimečný den. Vzal si mě k sobě jako učednici, když ve mně nikdo neviděl žádný potenciál.

Bylo mi pouhých dvanáct let, ale už jsem se učila všechny základy chirurgie. Navzdory svému nízkému věku jsem na to měla žaludek. Střední školu jsem absolvovala předčasně a podařilo se mi dostat rovnou na medicínu, kde jsem odpromovala jako nejlepší v ročníku. A přesto jsem teď stála před touto novou výzvou a byla jsem nervózní jako pes.

-

Je po páté hodině a všechno probíhalo docela v klidu. Jsem připravená předat své pacienty další směně, nedočkavá, až budu mít ten večírek na rozloučenou za sebou. Pomyslím na to, že se telepaticky spojím s Callie, ale ona mě předběhne,

*PŘÍJEM!* zařve mi v hlavě.

Než se jí stihnu na cokoliv zeptat, uslyším venku rozruch. Dveřmi na pohotovost vtrhne těžce zraněný vlkodlak, který v náručí nese vlkodlaka v bezvědomí. Rozběhnu se k nim a na pomoc jim přibíhají sestřičky, které už byly ve svých šatech a podpatcích. Uložíme vlka v bezvědomí na nemocniční lůžko a on se přemění do své lidské podoby. Ten druhý vlk se zhroutí a my mu pomůžeme na další lůžko. Doktor Harrison vyšel ze své kanceláře, když uslyšel ten zmatek.

„Sero, vezmi si Caleba. Ruby, připrav defibrilátor. Chloe a Harper, připravte sál.“ Naléhavost v jeho hlase nešla přeslechnout.

Začnu Calebovi kontrolovat životní funkce. Nebyl to dnes jeden z průzkumníků? Vlastně, nebyli oba na průzkumu? Zdá se, že má otřes mozku, a celé tělo se mu v šoku třese. Musíme ho zkontrolovat kvůli vnitřnímu krvácení.

Pocit hrůzy, který jsem v sobě nosila celý den, se vrátí plnou silou, když se se mnou Callie znovu spojí v mysli,

*Sero, budeme potřebovat každou volnou ruku. Připrav své lidi. Celkem deset zraněných vlků, tři lykani.*

*Lykani?! Řekla jsi právě lykani?!*

Mezi osmi dalšími vlky, kteří se s lehkými až těžkými zraněními objeví během následujících pěti minut, okamžitě ucítím ty tři lykany. Dva z nich nesou jednoho v bezvědomí; je jasné, že se sotva drží při životě.

Nasměruji je k lůžku, a jakmile ho na něj hrubě položí, oba se vedle něj vyčerpáním zhroutí. Nařídím ostatním doktorům a sestrám, aby se postarali o vlky, přičemž upřednostní ty, kteří zjevně ztrácejí vědomí, ale naši jsou vůči lykanům nápadně ostražití. Naštěstí se zdá, že většina vlků má lehká zranění, především škrábance. Co se to k sakru stalo?

Plně obrátím svou pozornost na těžce zraněného lykana a na chvíli to vypadá, jako bych cítila jeho zpomalující se srdeční tep ve své vlastní hrudi. Kontroluji jeho životní funkce, zatímco ho sestra neochotně připojuje ke všem přístrojům. Když položím ruku na jeho hlavu, abych mu zvedla víčko a zkontrolovala reakci zornic, ucítím pod konečky prstů elektřinu. Co to...?

Bez varování jeho oči prudce vystřelí dokořán, což mě vyděsí a naše srdeční tepy vyletí do nebes. Upřeně se na mě dívá; nikdy bych neřekla, že tyto oči patří muži, který je sotva naživu.

Zašeptá něco příliš tiše na to, abych to slyšela. Přiblížím se, a když to zašeptá znovu, jeho srdce se zastaví a mně se zatočí hlava.

Zašeptal právě... *družka?*