-Sera-

Trvá mi pár vteřin, než zareaguji. Slyšela jsem ho správně? Řekl právě družka?! Jeden z lykanů, kteří sem tohoto muže přinesli, si mě překvapeně prohlíží. Slyšel ho taky?

„Resuscitační vozík!“ zařvu. Naštěstí se zapne můj doktorský mozek a já můžu přestat myslet na to, co jsem slyšela nebo neslyšela. Harper přispěchá s resuscitačním vozíkem a my se připravíme přivést tohohle muže zpátky.

„Odstoupit!“

První výboj. Žádný tep.

„Odstoupit!“

Druhý výboj. Stále žádný tep.

„Odstoupit!“

Mladý lykan, který na mě zíral, přistoupil blíž, aby stál po boku svého přítele.

„Dělej, Alariku... notak, chlape.“ Zdá se, že má na krajíčku, když najednou,

Píp. Píp. Píp.

Je to slabé, ale je to tam. To stačí.

„Převážíme ho na sál!“

-

Tohle je přesně jeden z těch momentů, kdy přehodnocuji celý svůj dosavadní život. Jsem tady, umytá a připravená operovat lykana. Zmínila jsem se, že o anatomii lykanů nic nevím? Vycházím z předpokladu, že je to v podstatě vlkodlačí anatomie, ale odlišná. Jak odlišná? To právě teď zjistíme.

Udělám první řez a podle očekávání mu splaskla jedna plíce. Zavedu hrudní drén, abych plíci stabilizovala, a přesouvám se k dalšímu zranění. Doktor Harrison vstoupí na sál, umytý a připravený mi pomoct. Jemně se usměje a postaví se přede mě, aby zhodnotil mou dosavadní práci.

„S čím tu pracujeme?“

„Zkolabovaná plíce, vnitřní krvácení, víc zlomenin, než chci teď vůbec počítat, a polovina žeber je zlomená. Popravdě mě překvapuje, že je ještě naživu.“

„Lykani jsou velmi odolní tvorové. Začnu na těch kostech. Kdybychom je nechali srůst špatně, museli bychom je později zlomit, abychom je napravili, takže toho využijme hned, když je uspaný. Nasadila jsi mu léky na ředění krve?“

Vůbec mě nenapadlo to udělat. Normálně nemusíme používat ředění krve, když operujeme vlkodlaky. Všimne si mého zamračení.

„Lykani se hojí mnohem rychleji než vlci. Pokud jim nepodáme léky na ředění krve, řezy, které uděláš, se zahojí dřív, než ho stihneš pořádně spravit.“ Je těžké uvěřit, že se vůbec dokáže hojit, vzhledem k tomu, v jakém je stavu, ale postupujeme podle pokynů.

Zbytek operace probíhá s lehkostí a s úlevou se dozvídáme, že Seth, pacient doktora Harrisona, se plně zotaví. Ze všech vlků na tom byl zdaleka nejhůř. S mým mentorem po boku se zdá, že si jsou všichni jistější. Zatímco pracuje na zlomeninách, začne si pro sebe tiše broukat.

Doktor Harrison toho o lykanech ví víc, než jsem si představovala, což je zřejmé při jeho práci s pacientovými kostmi. Detailně vysvětluje, jak ošetřit každou zlomeninu a jak mají lykani oproti vlkům odlišnou strukturu kostí. Zdá se to logické, uvážíme-li, jak odlišné jsou naše zvířecí podoby.

Když operaci dokončíme, jeho životní funkce jsou stabilní a já jsem docela spokojená s tím, jak všechno dopadlo. Doktor Harrison udělá další rentgeny, abychom zjistili případná další poškození jeho kostí, která budou vyžadovat nápravu, ale celkově je na tom mnohem lépe.

Vyvezou ho z operačního sálu a já zamířím do šaten na zaslouženou sprchu. Obleču si černé legíny, braletku a svůj oblíbený vytahaný svetr. Je skoro deset hodin a já jsem víc než připravená na pohodlí své postele. Jsem naprosto vyčerpaná z toho, jak jsem posledních pár týdnů pořádně nespala, ale nejdřív musím zkontrolovat své pacienty. Zejména toho, u kterého jsem právě strávila celé hodiny.

Vejdu do pokoje a zdravotní sestra, Gemma, právě aktualizuje jeho kartu. Pokoj je chabě osvětlený jednou z nočních lampiček a moje ruka instinktivně zamíří k vypínači, abych rozsvítila hlavní světla.

„Má rád tmu,“ ozve se téměř zavrčení od postavy v rohu místnosti. Sedí, ale cítím ho, je to jeden z lykanů.

Gemma na mě vrhne otrávený pohled, čímž mi dává najevo, že to zkusila taky. No, já nejsem Gemma. Švihnutím zápěstí rozsvítím. To vyvolá zavrčení od přítele v rohu, ale Gemma si oddychne, že konečně může pořádně dělat svou práci. Rychle dokončí své poznámky, zkontroluje jeho léky a odejde.

Pokoj, ve kterém lykani leží, má čtyři postele; jedna z nich zůstala prázdná, protože si dokážu představit, že s nimi tady žádný vlk nechtěl být; na posteli vedle mého pacienta leží ten mladý lykan z dřívějška, zřejmě pod sedativy. Ten v rohu se začne hýbat, když se přiblížím k lůžku jeho přítele. Vypadá o poznání starší než ti dva. Přistoupím ke kontrole svého pacienta, zatímco on se nad námi tyčí; je to neuvěřitelně otravné.

Jakmile skončím, otočím se k němu. Jednu paži má v závěsu a druhou má silně a nesprávně ovázanou; zamračím se nad tím, udělal to někdo z našeho personálu? Vypadá to na nedbalou péči. Všimnu si také, že má na čele hlubokou řeznou ránu, která už je téměř zhojená, a na krku škrábnutí, které má stále jasně červenou barvu. Není divu, že se zhroutil, když sem dorazili. Má hluboké šedé oči, bělající vlasy a svalnatou postavu, která prozrazuje jeho pravděpodobný věk. Jeho tvář je přísná a jeho oči jsou odtažité. Stejně jako personál, i on je zřejmě ostražitý vůči nám a ještě ostražitější z toho, že je na našem území. V jakémkoli jiném případě by byli okamžitě zabiti za neoprávněný vstup, ale naše Alfa udělala výjimku.

„Za jak dlouho se probudí?“ zeptá se.

„Operace proběhla velmi dobře a je stabilizovaný, v závislosti na tom, jak rychle se lykani hojí, by se měl zítra bez problémů probudit.“ Usměji se z čisté profesionality, ale jeho postoj mi brnká na nervy.

„Bude schopen cestovat?“

„Zítra uděláme další rentgeny, abychom se ujistili, že kosti správně srůstají. V závislosti na výsledcích by mohl cestovat tak za týden.“

„Mohl? Naši léčitelé by ho postavili na nohy za den. Vy podvraťáci ani neumíte pořádně dělat svou práci.“ Ta slova ze sebe málem vyplivne, ale já zůstávám klidná, všichni víme, co od těchhle tvorů očekávat.

„Budeme vás léčit, krmit a šatit tak dlouho, jak to naše Alfa uzná za vhodné. Do té doby se snažte neurážet můj personál. Pamatujte, teď jste na území vlků.“ Věnuji mu nucený úsměv a odejdu. Dokázal mě vytočit i přes veškerou únavu; jak je to vůbec možné?