Victoria

Hudba v klubu hřmí a krev mi v žilách tepe pod náporem toho obrovského množství alkoholu, které mi koluje v těle. Ráno sice budu litovat, že jsem vypila tolik drinků Amaretto Sour, ale prozatím nechám chlast, aby otupil mou bolest a uvolnil mi tělo natolik, abych si dnešní noc užila. Oblékla jsem se tak, abych vyrážela dech – do elastických, kůži obepínajících šatů, které nenechávají mnoho prostoru pro fantazii a dávají na odiv všechny mé křivky.

Moje nejlepší kamarádka se zachichotá, když ji chytím za boky, přitisknu si ji těsně k sobě a vlním boky do rytmu. Chloe se o mě tře zadkem a já se směju. Skoro vůbec nechodím ven, ale poté, co můj otec prohlásil, že nehodlá odstoupit a předat mi smečku, rozhodla jsem se ukázat mu vztyčený prostředníček tím, že vynechám shromáždění smečky a místo toho uteču do klubu. A možná si něco začnu s nějakým náhodným cizincem.

Postarám se o to, aby se o tom všem dozvěděl. Chci, aby byl stejně naštvaný jako já, abych věděla, že to kvůli jeho hněvu stálo za to.

Jsem vzteky bez sebe a chci se mu pomstít, což jsem právě udělala tím, že jsem se mu přímo vzepřela a šla se bavit do klubu. Vím, že mě to dostane do problémů a on bude tvrdit, že jsem mu udělala ostudu. Ale vědomí, že se na shromáždění bude bez mé pomoci s prezentacemi trápit, mi za ten trest stojí.

Poslední dva roky měl pořád nějaké výmluvy, proč mi nedovolit převzít smečku.

Dneska to byla ta samá hádka, když jsem s tím začala. Tentokrát mi ale řekl proč: „Jsi žena, ne Alfa.“ Jen jsem na něj zamrkala.

Celý život jsem trénovala a byla vzornou dcerou. Dělala jsem všechno, co se ode mě žádalo, a bylo to k ničemu. Takže když mi řekl, ať nepřijdu pozdě na shromáždění smečky, rozhodla jsem se ho bojkotovat a šla si místo toho zatančit.

A přesto, navzdory všemu tomu alkoholu, co jsem vypila, mám pocit, jako by mě někdo sledoval; ten zvláštní pocit cizího pohledu v zádech mě nutí rozhlížet se po klubu, abych zjistila, čí pozornost jsem upoutala. Očima přejíždím místnost, kde se na sebe mačkají těla, pohupují se a vlní do rytmu, ale nevidím nikoho, kdo by na mě přímo zíral.

Tedy dokud nepohlédnu na ochoz nad tanečním parketem. Pohlédnou na mě stříbrné oči muže, který se opírá o zábradlí. Několik vteřin mě pozoruje a usrkne ze své skleničky. Pak se odvrátí, stáhne se zpět do stínů a já jen pokrčím rameny a říkám si, že to nic není. Proč mě ale něco hluboko uvnitř svírá a nutí mě to neustále pokukovat nahoru na ochoz? Nedokážu si to vysvětlit, ale ten muž mě něčím znervózňuje.

„Jsi v pohodě, zlato?“ otočí se ke mně Chloe, odhrne si levandulové vlasy z očí a nakloní se blíž. Křikne mi těsně do ucha, ale přes hlasitou hudbu je její hlas sotva slyšet.

Přikývnu a vrátím jí pozornost. Její opálená tvář je zardělá a leskne se potem z horka, jak jsme se mačkaly k sobě na tanečním parketu pod stroboskopickými světly. Z nějakého zvláštního důvodu se mi oči už po pár chvílích vrátí k ochozu, ale záhadného muže tam už nevidím.

Asi po další hodině dopiju svou skleničku, a když už mě nesnesitelně bolí nohy, poklepu Chloe na rameno.

„Potřebuju si dát pití,“ křiknu na ni přes dunící hudbu. Kývnu směrem k baru a ona mi ukáže zvednutý palec, ale jakmile se otočím, abych se propletla davem těl, která mě svírají, narazím do něčí hrudi. Silné ruce mě popadnou za boky a do nosu mi vnikne jeho vůně. Celé tělo se mi napne, když ucítím jeho dech na svém krku.

„Našel jsem tě, malá družko,“ zapřede mi u ucha.

Polknu a stáhnu se, abych viděla, kdo to je, jen abych se setkala s očima cizince z balkonu. Teprve tady dole mi dochází, že to vůbec není cizinec, ale Alfa Sebastian z Obsidiánové smečky. Viděla jsem o něm spoustu reportáží a článků v médiích, ale nikdy jsem se s ním nesetkala osobně. Táta mě od tohohle monstra držel dál. Zalapám po dechu a couvnu od něj. A mám k tomu dobrý důvod; je to jeden z otcových nepřátel.

Přiletěl do města a polovinu ho skoupil. Už měsíce se snaží mého otce vyštípat z rady, aby mohl skoupit poslední čtvrť, která ještě nikomu nepatří, což by mu zajistilo kontrolu nad celou polovinou města. Když nedostane, co chce, hraje špinavou hru a dělá lidem ze života peklo, dokud se nepodvolí, nebo dokud najednou nezmizí. Od jeho příjezdu žije město ve strachu.

„Nesahej na mě!“ vyštěknu na něj.

Vhání se mi slzy do očí ze vzteku nad tím, že právě on je mým druhem, zatímco moje hloupá vlčice se dere na povrch, nadšená, že tohle monstrum vidí. Ze všech lidí, kteří mohli být mým osudovým vyvoleným, to musí být zrovna tenhle kretén. Otec mě zabije, jestli to zjistí. Nikdo nechce mít nic společného s mužem, který zničil naše poklidné město a rozdělil ho na přísně oddělené sektory, protože smečky, které tu žijí, spolu najednou nedokázaly vyjít.

A obviňovaly se navzájem, to všechno kvůli tomuhle zmetkovi přede mnou. Alfa Sebastian vtrhl do města a svými lžemi rozdělil smečky. Mého otce to téměř stálo jeho smečku – moji smečku! Jenže jakmile mě ta slova napadnou, otřesu se. Táta mi dal jasně najevo, že jsem se narodila se špatným pohlavím a že mi nikdy nedá mé právo prvorozeného. Místo toho odkládá odchod do důchodu, dokud nedospěje můj malý bratr – kterému je deset! Je to urážlivé.

„Ale no tak, nebuď taková. Nechceš mě přece naštvat, ne když se všichni tak skvěle baví,“ řekne a rozhlédne se kolem.