Victoria

Když po práci vjedu na příjezdovou cestu, můj malý bratr si hraje na trávě s fotbalovým míčem. Měla jsem se sejít s Chloe na tréninku, ale teď uvažuju, že to zruším, protože je mi už celý den strašně špatně.

Většinou po tréninku jezdíme za město za Julianem, a tak si jen povzdechnu, protože se s ním toužím vidět; neviděla jsem ho už týden. Skolila mě ale nějaká krutá střevní chřipka, kvůli které jsem posledních pár dní neustále lítala na záchod zvracet.

Když vylezu z auta, Leo ke mně přiběhne a ovine mi paže kolem pasu. Zuchám mu vlasy, on mě pustí a vzhlédne ke mně.

„Pojď si se mnou hrát, Victorio,“ zakňourá, chytí mě za ruku a táhne mě k trávníku.

„Musím se připravit na schůzku s Chloe. A navíc mi není moc dobře.“

„Prosím, prosím, dvacet minut,“ zašpulí rty. Protočím oči a povzdechnu si.

„Fajn. Dvacet minut a dost,“ řeknu mu a hodím kabelku na schod. Zkopnu ze sebe podpatky a chystám se jít za ním, když se vchodové dveře rozletí.

„Victorio!“ zaburácí otec, až nadskočím.

Ohlédnu se přes rameno.

„Do mé pracovny. Hned!“ zavrčí a rázným krokem zmizí zpátky v domě.

Podívám se zpátky na Lea, který drží svůj fotbalový míč. Upustí ho a já se při pohledu na jeho zklamání zamračím.

„Omlouvám se, prcku. Hned jsem zpátky,“ řeknu mu, ale je jasné, že mi nevěří.

Většinou když mě táta zavolá, trčím u něj zatracený hodiny. Sehnu se, popadnu podpatky a kabelku a vyjdu po schodech na verandu sídla smečky. Vklouznu dovnitř a zabouchnu za sebou dveře se síťkou.

Klíče položím do misky na stolku v předsíni, kabelku hned vedle a boty odložím ke dveřím. S povzdechem zamířím do zadní části domu k jeho pracovně a říkám si, jak dlouho to potrvá, protože jsem slíbila, že se sejdu s Chloe a Julianem. Je to náš nejlepší přítel a člověk, což je příjemná změna oproti kreténům, se kterými se ve smečkách musím denně potýkat.

Naneštěstí pro mě je taky gay, protože ten chlap je zatraceně pěknej. Máme se s ním sejít v obchodě, který vlastní hned za městem, a pak vyrazit do kina. Od té doby, co otec prohlásil, že mi smečku nikdy nepředá, se mu vyhýbám jako čert kříži, s výjimkou večeří.

Rozrazím těžké dveře a najdu otce sedět u jeho obrovského dubového stolu. Zíral na dveře ještě dřív, než jsem vešla, s rukama založenýma na hrudi.

Skvělé, co jsem zase provedla?

„Zavři dveře,“ zavrčí. Udělám to a posadím se naproti němu k jeho stolu.

Ve chvíli, kdy si sednu, posune po stole můj telefon směrem ke mně. Chňapnu po něm a zaplaví mě úleva. Strávila jsem celé ráno před prací jeho hledáním.

„Kde jsi ho našel?“ zeptám se a odemykám obrazovku.

„To je jedno. Zajímá mě, proč ti volá Alfa Sebastian,“ řekne a mně ztuhne krev v žilách.

Pohlédnu na něj, ale hned odvrátím zrak, když na mě zavrčí.

„Měl jsem s ním zajímavý rozhovor. Tvrdí, že jsi jeho družka. Je to pravda?“

Polknu a otevřu pusu, ale vzápětí ji zaklapnu, když se přese mě přežene jeho aura.

„Nelži mi. Je tvůj druh?“ dožaduje se a já zatnu zuby a vrhnu na něj vražedný pohled.

„Ano, je.“

Otec stáhne svou auru a chystá se něco říct, ale já zvednu ruku.

„Pravděpodobně volal, protože jsem ho odmítla. Nemyslím si, že z toho byl zrovna nadšený,“ řeknu mu a z otce unikne dech.

„Díky bohu, že máš všech pět pohromadě,“ řekne a tváří se úlevně, zatímco já na něj jen zírám.

„Dobrá, tak pokud už ses o to postarala, já nemusím,“ pronese.

Přikývnu a zvedám se ze židle, když znovu promluví a já se zarazím.

„Kde jsi ho vlastně potkala? Nikdy jsem tě nevzal na žádnou z jeho událostí.“

„V noci, kdy byla schůze smečky,“ odpovím a vím, že jsem se právě chytila do pasti.

„To kvůli němu ses neukázala. Myslel jsem, že jsi byla s Chloe,“ vyštěkne a já zavrtím hlavou.

„Ne, byla jsem na tebe naštvaná, tak jsem šla ven s Chloe a potkala ho v klubu, do kterého jsme šly.“

Otec zavrčí, oči mu zářivě světélkují. Stiskne rty a odvrátí zrak.

„Ženy nejsou Alfy,“ procedí.

„Moje krev říká něco jiného,“ opáčím a vyrazím prudce ke dveřím.

„Neopustíš území smečky. Máš zaracha, dokud neřeknu jinak. Nemůžu uvěřit, že bys zmeškala důležitou schůzi kvůli takovému kreténovi,“ řekne a já se zastavím, než se rozesměju.

„Je mi dvacet. Nemůžeš mi dát zaracha. Nejsem nějaké neposlušné dítě, otče.“

„Právě jsem to udělal. Nenechám tě pobíhat po městě jako nějakou děvku a dělat naší smečce ostudu, obzvlášť s takovými, jako je on,“ zavrčí táta.

Neslyšel ani slovo z toho, co jsem řekla? Kurva jsem ho odmítla a má vlčice se mnou kvůli tomu už týdny nemluví. Dokonce mi ani nedovolí se proměnit! Odmítla jsem kvůli němu svého druha a on se opovažuje nazvat mě děvkou!

„Páni, vážně, tati? Děvku? Dělala jsem všechno, co jsi po mně chtěl. Všechno!“ zuřivě na něj zakřičím.

„Kroť se v tom, jak se mnou mluvíš. Nebudu to tolerovat,“ utrhne se na mě.

„A já nebudu tolerovat, že se ke mně chováš jako k zasranému děcku!“

„Víš, kde jsou dveře. Jestli chceš jít, běž. Ale pokud zůstaneš pod mou střechou, bude to za mých podmínek. A teď mi zmiz z očí,“ ušklíbne se.

Do očí se mi derou slzy. Zabráním si v tom, abych to ještě víc zhoršila, zavřu pusu a odejdu.

S tímhle člověkem se nikam nedostanu a už se o to ani nehodlám snažit, takže vyjdu ven a zavřu za sebou dveře.

Dojdu do poloviny chodby, než přejdu do běhu, tryskem pádím ke své koupelně a cítím, jak se mi zvedá žaludek. Padnu na kolena a vyzvracím se. Možná to s tím zarachem nakonec nebude tak špatné. Vyškrábu se na nohy a vypláchnu si pusu.

Pohlédnu na svůj bledý odraz v zrcadle. Vypadám příšerně. Vlasy mám zplihlé a potím se. Se zanaříkáním ze sebe sundám oblečení. Musím se umýt. To poslední, co potřebuju, je zavdat tátovi další důvod, aby se na mě zlobil.