Narodila jsem se deset minut po své sestře Vivienne, a to naneštěstí zpečetilo můj osud. Víte, má matka chtěla jen jedno štěně; místo toho dostala dvě. Má sestra a dvojče Vivienne byla pro matku princezna, a já byla to, čemu říkala rezerva. Tak zní mé jméno: „Spare.“ (Rezerva) Spare Cavendishová.

Má sestra měla zářivě zlaté vlasy, zlatavě opálenou pleť, jasně zelené oči a tělo, pro které by se dalo umírat. Já naproti tomu měla tmavě hnědé vlasy, tmavě hnědé oči, bledou pleť a tělo, pro které by se zrovna umírat nechtělo. Můj otec říkával, že má dceru po své matce a jednu po své tchyni. Já byla po jeho matce; své prarodiče z otcovy strany jsem nikdy nepoznala, jelikož oba zemřeli ještě před naším narozením. Naopak prarodiče z matčiny strany si přeju raději neznat. Byli zlí, krutí a odsuzovační.

Můj otec Alastair je mladším bratrem našeho současného Alfy, Archibalda. Neustále byl na pracovních cestách, kde kontroloval spojence a různé podniky, které naše smečka vlastní. Má matka působila v několika výborech a všechno muselo být perfektní. Tedy, kromě mě. Bez ohledu na to, co jsem udělala nebo jak dobře jsem to udělala, nikdy to nestačilo. Jak jsem stárla, na matčině dokonalosti mi záleželo čím dál tím méně.

Většinou jsem se prostě držela stranou nebo ve stínech. Neměla jsem dovoleno jíst s rodinou. Když jsem byla mladší, čekávala jsem, až půjdou spát, abych mohla z kuchyně ukrást jídlo. Teď si díky své práci můžu věci, které potřebuji, jednoduše koupit.

Můj pokoj byl na půdě. Místo postele jsem měla matraci, deku a polštář. A starou komodu na to málo oblečení, co jsem měla. Během let sem nosili všechny své staré krámy, a tak jsem si k nim postupně přidávala další věci.

Chodila jsem do stejné školy jako všichni ostatní členové smečky. Byla jsem prakticky neviditelná, kromě chvil, kdy se Vivienne chtěla předvést před svými snobskými kamarádkami. Minulý měsíc nám bylo 19 let.

Své známky jsem před rodinou tajila. Jsem ve třetím ročníku, protože moje sestra propadla v deváté třídě. Matka mě donutila opakovat devátý ročník spolu s ní. Všem napovídala, že já jsem ta, která byla moc hloupá na to, aby prošla, a Vivienne, ta světice, to se mnou zopakovala, aby mě podpořila.

Budu maturovat společně se čtvrťáky. S pomocí některých učitelů navštěvuji pokročilé třídy. Už jsem dokončila přípravné kurzy pro vysokou školu. Chci být doktorkou.

Jakmile skončí promoce, odcházím. Mám z práce našetřeno dost peněz. To musím také tajit, jinak by je Vivienne našla. Bůh ví, co by s nimi udělala. Dřela jsem jako kůň při uklízení hotelových pokojů pro každý cent, co mám, a z představy, že by je získala, mi naskakuje husí kůže.

Vivienne dostává tři sta dolarů měsíčně, aby je utratila za povrchní hlouposti, a to si neplatí za oblečení ani za nic jiného, jako je benzín do jejího nového auta. Vím, že to zní, jako bych jí záviděla. No, možná trochu. Je to proto, že dostává veškerou lásku a pozornost, zatímco já nesmím použít ani hlavní vchod.

To mi připomíná, že dnes večer mají dorazit na večeři „prarodiče“. Stejně na tom nezáleží; je pátek. Vzala jsem si v hotelu směnu navíc. Ráda bych řekla, že díky práci mám alespoň nějaké přátele, se kterými bych si mohla popovídat, ale není tomu tak. Jsem to jen já a úklidový vozík.

Každý den si říkám, že už brzy. Je tu jedna dívka, se kterou se přátelím. Je to Omega a je tak trochu neviditelná jako já. Dřív jsme si povídaly skoro každý den, ale před týdnem prostě zmizela. Snažila jsem se rozhlížet a ptát se několika členů smečky, ale nechtěla jsem a ani nepotřebovala vyvolat žádnou zbytečnou pozornost. Jen doufám, že je v pořádku.

Děkuji bohyni za mou jedinou opravdovou přítelkyni, mou vlčici Nyx. Je tak krásná, bílá vlčice s černými konečky tlap. Oči má ještě tmavší než já. Je rychlá, velmi rychlá. Během dospívání mě udržovala při smyslech a je mou motivací, když mám občas chuť to vzdát.

Takže jsem tady a tlačím svůj úklidový vozík od pokoje k pokoji. Dokud nepracujete v hotelu jako pokojská, opravdu nepochopíte, jak moc dokážou být lidé nechutní a špinaví. Často přemýšlím nad tím, jak asi vypadají jejich domovy. Klepu na dveře, ale nikdo neodpovídá, tak zaťukám o něco hlasitěji. Nic. Použiju svůj klíč, lehce pootevřu dveře a ohlásím se: „Pokojská, je tu někdo?“ Znovu nic. Tak jsem popadla nějaké čisticí prostředky a vešla dovnitř.

Koupelna je první vlevo, a tak začínám tam. Rozsvěcuji světlo a očekávám obvyklou spoušť. Jsem překvapená, když je tam uklizeno. Všechno umyji a doplním zásoby. Pak rozsvítím v hlavním pokoji a zalapám po dechu. Na podlaze tam leží nahý muž. Myslím, že je v bezvědomí. Povzdechnu si. To je přesně to, co potřebuji; další opilec.

Popadnu z vozíku ručník a zakryji jeho choulostivá místa. Pak se předkloním a zatřesu mu ramenem, a teprve v tu chvíli si všimnu krve, která mu stéká po tváři. Ach bože, je zraněný! Ještě jednou s ním jemně zatřesu a on zasténá.

„Pane, slyšíte mě?“ Zasténá znovu a tentokrát se začne hýbat. Přetočí se na záda. Přemýšlím, že dojdu na recepci pro pomoc, ale nemohu si dovolit telefon, takže zavolat nemůžu.

Je to velký chlap, velmi vysoký, dobře stavěný, s opálenou pletí a tmavými vlasy. Když otevře oči, jsou tak neobvyklé. Mají jasně zlatou barvu, která jako by si žila vlastním životem. Jeho vůně je opojná, kombinace hlubokých lesů a deště. Poznávám, že jeho vlk se na mě dívá také. Trochu ucouvnu.

„Omlouvám se, jestli jsem byla příliš blízko. Byl jste v bezvědomí. Jste v pořádku? Dovolte mi přinést studenou žínku na vaše čelo.“

**Sterling**

Probudil mě ten nejsladší hlas. Skoro jsem si myslel, že stále sním. Pak jsem si vzpomněl, jak jsem skončil nahý na podlaze. Můj vlk, Valerian, mě ujistil, že se uzdravuji. Nebylo se čeho obávat.

V tu chvíli se vrátila se studenou žínkou. Zmírnila pálení z mého zranění a vzápětí mě zasáhla její vůně. Je to zvláštní kombinace růží a máty peprné. Je úchvatná, ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Můj vlk a já jsme promluvili ve stejnou chvíli. „DRUŽKA!“

Ve stejný okamžik se v její tváři objevil výraz hrůzy a vystřelila ze dveří. Ještě teď slyším její slova, když utíkala: „NE! Prosím, teď ne.“ Bez přemýšlení jsem se za ní rozběhl. Chytil jsem ji zrovna ve chvíli, kdy mířila k zadním dveřím. Obtočil jsem kolem ní paže a ona začala panikařit.

„Šššš, malá vlčice. Neublížím ti.“

Přestala se hýbat a ztichla. Přehodil jsem si ji přes rameno a odnesl ji zpátky do svého pokoje. Všiml jsem si, jak je drobná a že téměř nic neváží. Cítil jsem, jak dýchá; stále ještě rychle, ale pomalu se uklidňovala.

**Spare**

Měla jsem dobrý výhled na jeho vážně pěknej zadek. Nyx v mé hlavě úplně šílela. Byla tak frustrovaná, že bych ji nejradši propleskla. „Přestaň, ty běhno. Tohle všechno ničí.“

„Je to náš druh! Může nám pomoct. Vnímej jeho vůni. Není z naší smečky.“

Vešel do svého pokoje a zavřel dveře, které za sebou zamkl. Zlehka mě posadil na postel a šel si vzít džíny. Zrovna když si je zapínal, vystřelila jsem ke dveřím. Tentokrát mě rychle chytil a posadil se se mnou na klín.

„Řekni mi, má malá vlčice, proč se tak bojíš?“

„Prosím,“ zakňučela jsem, „musíš mě nechat jít. Už nemůžu dál zůstat v téhle smečce. Zničíš všechny mé plány.“

„Uklidni se, malá vlčice, a znovu ke mně přičichni.“

**Pohled třetí osoby**

Spare si ho chvilku prohlížela a pak k němu znovu přivoněla. Bylo to stejné jako prve, ale bylo tam ještě něco dalšího. „Panebože, ty nejsi z téhle smečky.“ Usmál se na ni a celou si ji prohlížel. Jeho vlk, Valerian, dělal v jeho hlavě šťastné kruhy. Velmi samolibá Nyx jí v mysli pořád dokola opakovala: „Já ti to říkala.“

„Jak se jmenuješ, má malá vlčice?“

„Ehm... mé jméno?“

Zasmál se a zeptal se znovu: „Ano, má malá vlčice, tvé jméno.“

Zahanbeně sklopila hlavu a zašeptala: „Jmenuji se Spare.“

Jeho mysl to nedokázala pochopit. Co to je za jméno Spare?

„Jako rezerva u auta? Tahle rezerva?“

„Ano, přesně tahle rezerva.“

Bylo zřejmé, že ji to přivádí do rozpaků, a tak se rozhodl to prozatím nechat být. „Jmenuji se Sterling Sinclair ze smečky Havranů ze Stormbridge.“ Spare o smečce Havranů ze Stormbridge příliš nevěděla, jen to, že jde o záhadnou a tajnůstkářskou smečku, kterou si Vlčí král najímá k lovu zločinců a odpadlíků.

„Celým jménem jsem Spare Cavendishová ze smečky Vycházejícího měsíce.“ Když vyslovila své jméno, jeho oči změnily barvu ze zlaté na téměř měděnou. Z jeho hlasu se ozvalo tiché zavrčení, když se zeptal: „Cavendishová, jako Archibald a Alastair Cavendishovi?“

„Ano, můj otec je Alastair.“

„S Alastairovou dcerou Vivienne jsem se setkal. O žádné další dceři nepadla ani zmínka.“

„Vivienne je moje sestra a dvojče. Nezmínili se o mně, protože já jsem Rezerva. Pro ně neexistuji, ledaže by si chtěli vybít zlost nebo si potřebovali zvýšit sebevědomí.“ Lámalo mu srdce, když viděl, jak nad tím mávla rukou, jako by to bylo něco normálního. Bylo tolik otázek a tak málo času na odpovědi. To, co jí chystal říct teď, se jí líbit nebude.