Kapitola 2

**Sterling**

„Ne, moje malá Spare. Tohle se ti asi nebude líbit, ale jsi má družka a půjdeš se mnou do mé smečky.“

„Cože!! Ne! Prosím, nemůžu! Za tři měsíce maturuji. Mám našetřené peníze, abych odsud mohla odejít a jít na vysokou. To je to jediné, k čemu jsem se celá ta léta upínala. Slibuji, že to nikomu neřeknu. Věř mi, nemám to komu říct.“

Její prosby mi lámaly srdce. Neexistoval způsob, jak bych mohl svou družku nechat v téhle pekelné díře.

„Až ti skončí směna, půjdeme spolu k tobě domů a potichu sbalíme tvé věci. Pak vyrazíme do mé smečky, kde si to všechno vyjasníme. Slibuji.“

**Pohled třetí osoby**

Spare by měla být naštvaná pokaždé, když se na něj podívá a ucítí jeho lahodnou vůni. Jenomže se jí jen podlomila kolena. Chtěla křičet, ale zmohla se pouze na přikývnutí. Vzít její věci by nemělo být příliš těžké, jelikož nikdo nebude doma. Dnes večer se chystali vyrazit do města na nějakou oslavu.

Spare dokončila směnu a vrátila se do Sterlingova pokoje. Nesl batoh a vedl ji ke svému pick-upu. „Dobře, má malá vlčice. Je čas vyzvednout si tvé věci a já tě odsud dostanu daleko pryč.“

Musel být už skoro vyléčený, protože už vůbec nekulhal.

Jeli v tichosti, než zaparkovali v boční ulici kousek od jejího domu. Při vystupování z pick-upu mu věnovala jediný pohled. Usmál se vlčím úsměvem: „Malá vlčice, nenuť mě, abych tě naháněl. Alespoň ne dnes v noci.“ Viděl, jak se otřásla, když kráčela zpátky ke svému domu.

Věděl, že jí lhal, když jí tvrdil, že důvod, proč s ním musí jít, je ten, že ví o jeho přítomnosti. Jenom odsud prostě nemohl odejít s vědomím, že žije v tom domě s touhle rodinou.

Konečně našel svou družku. Už ji nikdy ze zřetele nespustí. A s tím jejím jménem budou muset něco udělat. Odmítal jí i nadále říkat Spare. Její matka byla krutá děvka, když jí dala takové jméno.

________________

Spare popadla to málo věcí, co měla, a našetřené peníze. Všechno to naštvaně nacpala do staré sportovní tašky. Vzala Maxe, plyšového medvídka, kterého si vyrobila z těch potrhaných, co Vivienne odhazovala při svých záchvatech vzteku.

Proplížila se zpět ven z domu. Došla k pick-upu, proklínala se a s tím i celé ty kecy o poutu k druhovi. Prudce otevřela dveře, nasedla a práskla s nimi přesně ve chvíli, kdy její rodina přijela na příjezdovou cestu. Skrčila se, aby ji neviděli, i když na tom zase tak moc nesešlo. Stejně ji nikdy nevnímali.

Je to dlouhých 400 mil, když s ním v pick-upu jede naštvaná vlčice. Zprvu neřekl nic, ale když pohlédl na její mlčící postavu, všiml si slz, které jí stékaly po tvářích. „Do prdele,“ podotkl jeho vlk v mysli. „Musíš s ní mluvit, nesmíme dopustit, aby naše družka plakala.“

„Poslyš, mrzí mě, jak to dopadlo s tvými plány. Ale slibuju, že ti to vynahradím. Tvůj život se změní, když budeš mou Lunou. Má smečka je silná a máme přes 2000 členů. Všichni jsme válečníci. Budeš v bezpečí. Postarám se o to, abys už nikdy nemusela být nablízku těmhle kreténům.“

„Nebude tvá válečnická smečka zklamaná z Luny, která neumí bojovat? Nikdy mi nedovolili trénovat.“

Sterling se nad tím ani nepozastavil; pro něj to nebylo důležité a pro jeho smečku to také nebude hrát roli. Větší starosti mu dělalo, jak byla vyhublá, potřebovala se lépe stravovat. Vzal si do hlavy, že ji hned odvede ke smečkovému doktorovi na prohlídku. Aby se ujistil, že je v pořádku. Pak se nasnídají a on ji ubytuje ve svém pokoji.

Věděl, že se zlobí, a ubytovat ji ve svém pokoji to nezlepší. Bylo mu to jedno; hodlal ji dát tam, kde věděl, že bude v bezpečí. Kromě toho si raději ať začne zvykat; bude to totiž i její pokoj.

Před dvěma hodinami usnula. Teď už byli skoro doma. O deset minut později přijel k bráně a stráže mu pokynuly k průjezdu. Dojel ke smečkovému domu a zaparkoval. Podíval se na ni, musela být vyčerpaná, že spí tak tvrdě.

Rozhodl se trochu změnit plány. Odnese ji do své postele a nechá ji spát. Nesl ji dovnitř do domu, zatímco různí členové smečky na ně zvědavě zírali.

Jakmile byl ve svém pokoji, položil ji na svou postel, zul jí boty a svlékl bundu, a pak ji přikryl svými dekami; byl to velmi uspokojivý pocit, vidět ji ve své posteli. Rozhodl se podívat do její tašky a bylo jisté, že tam toho moc nemá. Zvláštně vyhlížející plyšový medvěd, pár triček, jedny džíny, pár kousků spodního prádla a podprsenka.

Na dně ležela obálka. Podíval se dovnitř. Musí to být peníze, co si našetřila. Spočítal je. Bylo tam přes tři tisíce dolarů. Přešel ke svému skrytému trezoru a peníze tam pro ni uložil. Poznamenal si velikosti jejího oblečení a všechno pečlivě narovnal do horní zásuvky své komody.

Nechal ji spát a telepaticky se spojil se svým Betou Lucienem, aby se s ním sešel v jeho kanceláři. Lucien už tam na něj čekal se širokým úsměvem na tváři. Sterling se uchechtl; nestává se tu moc věcí, které by Lucien nevěděl nebo nezjistil.

„Tak co, Sterlingu, našels u smečky Vycházejícího ‚hnusného‘ měsíce něco zajímavého?“

„Ty víš, že jo, kreténe. Našel jsem svou družku a neuvěříš, kdo to je.“

„Tak mě nenechávej napnutého, ty královno dramat, kdo je to?“

„Je to ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl. Jmenuje se Spare Cavendishová, ano, přesně jako Cavendishovi ze smečky Vycházejícího měsíce. Je jejich druhé štěně, dvouvaječné dvojče. Není ani trochu jako ta coura Vivienne. Našla mě omráčeného na hotelové podlaze, je, nebo spíš byla tam pokojskou.“

„Spare (Rezerva)? Jako rezerva k autu? To není hezké jméno,“ řekl Lucien se znechucením, „jak to může matka udělat svému dítěti? Vážně, tahle smečka je jeden velký odpad. Získal jsi nějaké důkazy, než tě odhalili?“

„Získal jsem jména míst, která máme prověřit, a jména pohřešovaných dívek; a ne všechny jsou vlčice. Vypadá to, že mají rádi rozmanitost. Berou dívky i z lidských měst, ne moc najednou a ne na stejném místě.“

„Možná tvá družka bude něco vědět?“

„To si nemyslím, žila ve stínech. Pochybuji, že o její existenci vůbec mnoho členů smečky vědělo. Ale máš pravdu, neuškodí se jí zeptat, i když je teď na mě naštvaná.“

„Vážně? A copak ti prozradí důvod, proč je na tebe naštvaná? Použil jsi na ni snad svůj nepříliš okouzlující šarm?“

„Ne, ukázalo se, že jsem jí zkazil plány na útěk ze smečky. Šetřila každý cent, aby se dostala na vysokou. Nevím, jaký byl její život, ale můžu ti říct, že nebyl zrovna růžový.“

„Zaprvé má podváhu. Je nervózní jako kočka s dlouhým ocasem v továrně na houpací křesla. Můžu ti taky říct, že je inteligentní a chytrá. Je i rychlá a pravděpodobně bude plánovat útěk i odsud, alespoň do doby, než jí ukážeme, jak vypadá opravdová smečka.“

„Abych byl upřímný, nemyslím si, že by jí její plán útěku vyšel. I když se k ní chovali tak, jak se chovali, nemyslím si, že by se jim její odchod líbil. Mohli by si myslet, že ví až příliš mnoho.“

„Půjdeme na to pomalu, Sterlingu. Nějakou dobu bude vystrašená a nedůvěřivá, ale my si ji získáme. Ukaž jí, že se svých snů nemusí vzdát ani tady.“

**Sterling**

Lucien odešel zkontrolovat pohraniční hlídku a já se pak chystal do postele. Seděl jsem ve své kanceláři, sledoval oheň v krbu a přemýšlel o své úžasné družce a o všem, čím si bude muset projít, aby mohla být zase normální.

Vím, že na ni budu muset jít pomalu a získat si její důvěru. Měl jsem v plánu vrátit se do jejího rodinného domu a porozhlédnout se tam. Budu muset využít jeho speciálního nadání stát se neviditelným. Celá ta smečka je jako hnízdo zmijí, které zoufale potřebuje být zničeno.

Co se týče Spareiných snů o vysoké škole, nedělalo mi sebemenší problém jí s jejich splněním pomoci. Také ji donutím změnit si to její jméno; nehodlal jsem dovolit, aby jí to jméno do konce života připomínalo, co jí udělali.

Napsal jsem své sestře Beatrice zprávu a poprosil ji, aby pro ni sehnala dostatek oblečení na pár týdnů, dokud ji nebudou moci vzít na nákupy.

Beatrice byla velmi veselá a moudrá devatenáctiletá vlčice, ale dokázala být i zlá, pokud se někdo navážel do někoho, na kom jí záleželo. Odepsala, že tam bude zítra odpoledne se všemi věcmi, které by Spare mohla potřebovat.

Když byl čas jít spát, nechal jsem do své ložnice přinést přistýlku. Nehodlal jsem ji hned na začátku vyděsit tím, že bych si lehl do postele s ní.

Když jsem vešel do svého pokoje, její vůně mě zasáhla jako splašený vlak. Můj vlk se s ní chtěl hned teď spářit a označit si ji. Zchladil jsem ho tím, že jsem mu připomněl, že si nejprve musí získat její důvěru. A tam ležela, tvrdě spící ve své posteli. Možná to ještě nevěděla, ale tohle měla být jediná postel, ve které bude po zbytek svého života spát.

Svírala toho podivného medvěda a můj polštář. Budu se jí muset zeptat, co je s tím medvědem za problém. Vypadal, jako by byl sešitý z hromady jiných plyšových hraček.

Ve spánku byla ještě úchvatnější. Bože, její vůně získala teplejší, ospalý nádech, ze kterého se mi sbíhaly sliny a ztopořil se mi penis v očekávání. Povzdech. Nepůjde to snadno, jít na to pomalu. Věděl jsem, že mě čeká spousta studených sprch, a tak jsem zamířil do koupelny pro svou první.