Měla to být romantická noc, noc, kdy mě můj přítel konečně požádá o ruku.

Když jsem stála pod ohňostrojem, vklíněná mezi svého přítele a svou sestru Chloe, znovu mě začalo štvát, že se ona a její nejlepší kamarádka samy pozvaly na náš romantický výlet do Vegas.

Představila jsem si prsten, který jsem týden předtím náhodou objevila v přítelově batohu. Jeho ruka si s něčím pohrávala. Je to krabička s prstenem, nebo mě jen tak rád vidíš?

Když začalo velké finále ohňostroje, otočil se ke mně. „Harper?“

„Ano?“

„Vezmeš...“ zaváhal a podíval se za mě. „Ehm, omluvíš mě?“

Protlačil se kolem mě tam, kde stála Chloe. Klekl si na jedno koleno. „Chloe, vím, že je to šílené, ale... vezmeš si mě?“

„Panebože,“ vyhrkly jsme s Chloe obě současně.

Chloe propukla v pláč. „Ano!“

Můj mozek se marně snažil pochopit, co moje oči vidí: můj přítel navléká prsten, který měl být můj, na prst mé sestry, má sestra štěstím pláče a přitahuje si ho k polibku, mé ruce strkají do paže mého přítele vší silou, na jakou se zmohu.

„Co to má kčertu znamenat?“ zařvala jsem a těkala pohledem mezi ním a Chloe.

„Harper, promiň, já jen...“ začal.

„Jo tak? Promiň? Jděte do háje.“ Ukázala jsem jim oběma prostředníček a otočila se, po tvářích mi tekly horké slzy. Běžela jsem davem tak rychle, jak jsem jen dokázala. Chtěla jsem se od nich dostat co nejdál.

„Harper, počkej!“ volal za mnou můj přítel, ale už bylo pozdě.

Byla jsem pryč.

Říká se, že kocovina netrvá věčně, ale opilecké vzpomínky ano.

Těžko jsem tomu věřila, když jsem se druhý den ráno probudila dezorientovaná a s třeštící hlavou. Zavřela jsem oči před slunečním světlem pronikajícím skrz závěsy, natáhla ruku a šmátrala po nočním stolku, s vroucným přáním, abych si tam nechala aspirin.

Zasténala jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Najednou jsem uslyšela, jak se v koupelně spustila sprcha.

„Zlato?“ zavolala jsem. „Neviděl jsi můj aspirin?“ Stáhla jsem si deku a promnula si oči.

Tohle není můj hotelový pokoj. To zjištění mnou otřáslo. A tohle oblečení na zemi smíchané s mým není mého přítele.

„Ach bože.“ Měla jsem s někým sex na jednu noc?

Po špičkách jsem se proplížila kolem dveří koupelny, popadla kabelku a vyklouzla na chodbu. Uvědomila jsem si, že vůbec netuším, jak jsem se tam dostala... budu si muset zavolat taxík.

V kabelce mi zavibroval telefon. Vytáhla jsem ho. Muselo na něm být snad padesát upozornění. Zprávy od rodiny, zmeškané hovory od těch samých, hlasové schránky. Neměla jsem v sobě dost kofeinu, abych něco z toho zvládla řešit. Začala jsem strkat telefon zpátky do kabelky, když začal zvonit. Na displeji zablikalo „Máma“. Po chvíli váhání jsem stiskla tlačítko přijetí.

„Prosím?“

„Harper, kde jsi byla? Měli jsme o tebe strašnou starost.“

To určitě. „Jsem v pořádku, mami.“

„Tvá sestra je velmi rozrušená,“ pokračovala.

Zarazila jsem se. „Ona je rozrušená?"

„Nepopřála jsi jí k zásnubám. Prostě jsi od ní a jejího snoubence po žádosti o ruku odešla.“

„Omluvíš mě, pokud nejsem zrovna nadšená z toho, že si moje sestra bere mého přítele,“ vyštěkla jsem.

„Tímhle tónem se mnou nemluv. Není její chyba, že si neudržíš chlapa,“ odsekla máma.

Pěnila jsem. „Dobře mami, ráda jsem s tebou mluvila.“ Zavěsila jsem, než stihla odpovědět. Moji rodiče vždycky upřednostňovali moji sestru. Nezáleželo na tom, že mi sestra ukradla přítele. Stejně to byla nějakým způsobem moje chyba.

Zastrčila jsem telefon do kabelky a vtom jsem si ho konečně všimla: obřího prstenu na levé ruce. Je neuvěřitelně velký a lesklý. Myslím, že to musí být hračka.

Ale kde se tu vzal?

O dva dny později jsem dorazila do práce za deset minut osm. Se sklopenou hlavou jsem zamířila rovnou ke svému stolu a vyhýbala se všem, které jsem míjela. Nebyla jsem připravená odpovídat na žádné otázky o své dovolené.

Jakmile jsem došla ke stolu, stiskla jsem tlačítko napájení na počítači. Moje nejlepší kamarádka Maya si mě všimla z druhého konce místnosti a prakticky se ke mně rozběhla. Povzdechla jsem si.

Otevřela jsem si e-mail na ploše. 102 nepřečtených zpráv. To mám z toho, že jsem si vzala týden volno.

„Zabere mi to týden, jen abych dohonila všechny tyhle e-maily,“ povzdechla jsem si.

„Asi bych měla jít taky něco pořádného dělat.“ Objala mě. „Mám tě ráda, promluvíme si víc později, dobře?“

Přikývla jsem a ona se vrátila ke svému stolu. Očima jsem prolétla nejprve nejnovější e-maily. Nezdálo se, že bych zmeškala něco příliš důležitého, jen nějaké oběžníky o parkování a oznámení o schůzkách a... počkat, co to je?

Můj pohled se zastavil na předmětu zprávy s názvem „OZNÁMENÍ O PŘELOŽENÍ“. Klikla jsem na to. Rychle jsem proletěla celý e-mail – až příliš rychle – a pak jsem si ho musela přečíst ještě dvakrát, než jsem pochopila. Srdce mi kleslo. Našeho generálního ředitele přeložili na jinou pobočku a já byla jeho asistentka.

Do očí se mi vyhrnuly slzy. Nejdřív můj přítel a teď tohle? Měla jsem tu celý svůj život. Přátele, kariéru, oblíbeného kadeřníka, všechno. Nechtěla jsem odjet. Nechtěla jsem ztratit přítele kvůli sestře. Copak nikoho nezajímalo, co chci já?

Koutkem oka jsem zahlédla Vanessu, jak si to kráčí ke mně. Vanessu, která usilovala o mé místo asistentky generálního ředitele už od chvíle, kdy sem nastoupila. Byla nádherná a mohla mít cokoli a kohokoli, koho si umanula, ale trvala na tom, že mi sebere tu jedinou dobrou věc, kterou jsem měla.

Její prsa ke mně dorazila o deset minut dřív než ona sama.

„Ahoj Harper,“ usmála se. Její přátelskost ve mně vzbudila ostražitost.

„Vanesso,“ hlesla jsem.

„Slyšela jsem, že nás brzy opustíš,“ vyšpulila spodní ret.

Ušetři mě. „Jo, zrovna jsem viděla ten e-mail,“ řekla jsem.

„To je velká škoda. No nic. Hádám, že budu asistentkou nového generálního ředitele. Prý má mnohem lepší vkus než ten předchozí.“

Tváře mi hořely.

Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Vanessa i já jsme se otočily. Spadla mi brada. Šel k nám ten snad nejpohlednější muž, jakého jsem kdy viděla. Byl vysoký, tmavý a štíhlý, jeho oblek s jemným proužkem ho těsně obepínal na všech těch správných místech.

„Omluvte mě, všichni,“ pronesl. Vyzařovala z něj přirozená autorita. Všichni k němu okamžitě obrátili svou pozornost. „Jmenuji se Carter. Jsem váš nový generální ředitel. Za pět minut budeme mít poradu v zasedací místnosti. Všichni.“

Otočil se k odchodu.

„Mě dvakrát pobízet nemusí,“ prohlásila Vanessa a zamířila k zasedací místnosti.

Povzdechla jsem si. A co teď?

O pár minut dříve stál Carter ve své kanceláři a očekával příchod svých osobních asistentů. Dveře se konečně otevřely a dovnitř vešli dva muži.

Vytáhl fotografii z vnitřní kapsy svého obleku. „Potřebuji, abyste mi pomohli vypátrat tuhle ženu,“ řekl Carter. „Je to moje nová manželka.“

Žena na fotografii má na sobě obří prsten.