Liam pokračoval ve své prezentaci – vlastně v mé prezentaci – ale nemohla jsem to už poslouchat. Přinutila jsem se ho nevnímat, abych se mohla pokusit vymyslet něco jiného dřív, než na mě přijde řada.

Zvědavě jsem pohlédla na Cartera. Zdvihl obočí a zdálo se, že ho rande, které Liam navrhoval, docela zajímá. Zamračila jsem se a překřížila si ruce na hrudi. Věděla jsem, že jsem narazila na dobrý nápad na rande. Nemohla jsem uvěřit té Liamově drzosti, že mi ukradl můj nápad, když jsem se mu jen snažila pomoct.

Jako další se postavil Garrett, aby přednesl svůj návrh. Měl všechno, co člověk potřebuje k dokonalé prezentaci: prezentaci z diapozitivů, takové to efektní ukazovátko, trojdílnou prezentační tabuli s fotografiemi, dokonce před sebe na zem rozhodil okvětní lístky růží a pustil potichu romantickou hudbu pro navození atmosféry.

Sakra, Garrett byl dobrý. Cítila jsem, že bych se měla hned teď omluvit a odstoupit z klání na post Carterovy asistentky. Tyhle prezentace byly tak přehnané a já neměla naprosto nic.

Garrett spustil svou prezentaci. „Představte si to: vy, vaše žena a váš soukromý tryskáč.“ Překliknul na další snímek. „Vezmete ji na romantický let a na závěr můžete oba sledovat dronovou show z pohodlí vašeho tryskáče.“ Prezentace skončila ukázkou toho, jak by ta dronová show vypadala.

Carter neřekl ani slovo. Podíval se na Jocelyn.

„Oh, ale ještě jsem neskončil...“ začal Garrett.

Carter na něj jen zvedl obočí a ukázal na Garrettovo prázdné sedadlo. Svěsil hlavu a začal si balit svou ukázku.

Páni, Carter byl zkrátka stejně chladný, jak naznačovalo jeho chování. Pokud se mu nelíbila ani takhle dobře naplánovaná prezentace, neměla jsem šanci.

Jocelyn zaujala Garrettovo místo v přední části místnosti. Rozložila na stojan svou tabuli s nápady a rozestavila kolem ní rekvizity: sklenici písku, mušle, svíčky. „Co je romantičtějšího než večer na pláži?“ Ukázala na fotku pláže na své tabuli. „Můj nápad spočívá v tom, že si pronajmete celé přilehlé pobřeží jezera Monroe. Uspořádáte pro svou ženu velkolepou party na oslavu vašeho prvního oficiálního rande, a potom ji unesete do jiné části pláže, kde si oba vychutnáte příjemnou večeři při svíčkách.“

Carter se nad jejím návrhem zamračil. Diskrétně se podíval na hodinky. Bylo těžké ho přečíst s jeho permanentně chladným chováním, ale měla jsem pocit, že o žádný z těch nápadů zrovna nestojí.

Jocelyn se na konci svého proslovu usmála na Cartera. Ignoroval ji.

„Liame,“ pronesl a otočil se na něj. „Váš nápad s tím muzeem umění. Obnáší to ještě něco dalšího?“

Jocelynina ramena poklesla zklamáním z toho, že se od Cartera nedočkala vůbec žádné reakce.

„Oh! Ehm...“ Liam se na mě podíval, ale věnovala jsem mu varovný pohled ve stylu „ani na to nemysli“ a zavrtěla hlavou. Zrudl jako pivoňka, chvíli se zmítal v rozpacích a koktal. „Možná by vám mohl ředitel muzea udělat osobní prohlídku?“

Po tomto návrhu Carterova tvář zesmutněla. Bylo jasné, že nestojí o žádné extravagantní a přehnané nápady na rande, které prezentovali moji kolegové.

„Harper?“ Otočil se na mě Carter.

Srdce mi bušilo v hrudi. Pomalu jsem přešla, abych se postavila do čela místnosti. Jocelyn ještě pořád odklízela své rekvizity a tabuli. „Budete mi muset odpustit, pane, nepřipravila jsem si žádnou formální prezentaci jako všichni ostatní. Ale pár nápadů mám.“

„Máte slovo,“ řekl Carter.

„No, pane, včera v noci jsem o vás zjistila docela dost věcí,“ zdržovala jsem v naději, že to moje blábolení mi pomůže vymyslet nějaký úžasný nápad na rande. „To, co jsem četla, mě vede k přesvědčení, že byste pro rande upřednostňoval soukromější a útulnější prostředí.“

Mírně přikývl a to bylo veškeré povzbuzení, jaké jsem potřebovala, abych pokračovala.

„Taky jsem se dočetla, že moc ráda posloucháte a hrajete na piano skladbu ‚The Streets of Dublin‘, píseň, která se často hraje v malých hospůdkách, a že z její melodie čerpáte sílu.“

Konečně se mi v hlavě rozsvítila žárovka. „Věřím, že dokonalým prvním rande s vaší ženou by bylo vzít ji do vaší oblíbené místní hospůdky k Murphymu. Vzhledem k tomu, že tam podle článku, co jsem četla v časopise The Business of Business, chodíte pravidelně, barman už vás zná a přesně ví, co máte rád.

Carterova tvář začala měknout, což mi dodalo odvahu pokračovat. „Nemusel byste prohodit ani slovo. Přinesl by vám a vaší krásné ženě pití a vy byste měli pocit, jako byste měli celé to místo jen pro sebe.“

Jak jsem to rande popisovala, přistihla jsem se při představě, že to já jsem ta žena z mého scénáře. Popisovala jsem jeho dokonalé rande, nebo to své?

Pokračovala jsem, když jsem si najednou vzpomněla na další zábavu, o které říkal, že ji miluje, ale zřídka má možnost ji provádět: hraní na klavír pro ostatní, zatímco tancují a zpívají. „Pak byste po pár skleničkách mohl usednout ke klavíru a zahrát tu píseň, co tak milujete, abyste ji s ní svou ženu seznámil. Možná by si k tomu mohla i zatančit, zatímco byste hrál.“

Odmlčela jsem se a hledala dokonalá slova k shrnutí toho, kým jsem si představovala, že by Carter mohl být pod tou svou chladnou fasádou playboye. „Protože, pane, na prvním rande není nejdůležitější ta formalita, ale jeho ,srdce‘.“

Všichni v místnosti ztichli a znehybněli tak, že by bylo slyšet i spadnout špendlík. Všechny oči spočívaly přimrazeně na mně.

Carterův chladný výraz se vytratil a jeho místo zaujal škádlivý a flirtující úsměv. Srdce mi poskočilo a tváře mi zrudly – reakce, která mě naprosto zaskočila.

Ale dřív, než mohl na můj návrh reagovat, zazvonil Carterovi mobilní telefon.

„Juliane, ahoj,“ zvedl to. Potom přešel do rohu místnosti a ztišil hlas na šepot. Napínala jsem uši a poslouchala, jak to ostatně určitě dělali všichni v místnosti. „Máš nějakou stopu k tomu Vegas?“ zeptal se Carter. Při slově Vegas mi poskočilo srdce.

„Ano, našli jsme ten prsten,“ ten hlas byl sice slabý, ale přesto jsem odtamtud, kde jsem stála, dokázala rozeznat, co se na druhém konci telefonátu říká. „Je úplně ten samý. Vypadá to, že jsme ji našli.“

Našli ji? Kdo byla „ona“? Všechno, co jsem se o Carterovi dozvěděla, pro mě byla obrovská záhada.

„Skvělá práce,“ řekl Carter. „Za moment přijdu, abychom to potvrdili.“ Usmál se a zavěsil telefon. Skutečný úsměv. Přála jsem si, aby to nedělal, činilo ho to milionkrát přitažlivějším.

Přešel ke mně a postavil se těsně před mě a upřeně se mi zadíval do očí. Rukama mě chytil za ramena a znovu mi věnoval ten usměvavý, flirtující pohled. Srdce mi začalo bušit rychle a tvrdě a dlaně se mi začaly potit.

Proč jsem si najednou připadala jako nějaká stydlivá středoškolačka-šprtka, kterou zrovna balí úplně nedosažitelný král plesu?