Seděla jsem v otráveném a ohromeném tichu. Moje jediná památka na mou bláznivou noc ve Vegas. Proč jsem ji před ní neschovala lépe?

„Halóóó? Země volá Harper?“ Chloe do mě píchla prstem.

„Je to... je to jen hračka,“ vyhrkla jsem a snažila se ji přimět, aby to dala zpátky do přihrádky a přestala se o tom bavit.

Oči se jí rozšířily a tváří jí proběhl výraz odhalení. „Panebože. Koupila sis prsten sama pro sebe, protože jsi nedostala ten, který jsi chtěla od svýho chlapa? Harper, to je nové dno, dokonce i na tebe. Ta tvoje ubohá zoufalost je přesně ten důvod, proč jsi v situaci, ve které teď jsi.“

Upřeně jsem zírala na silnici před sebou a tiše pěnila vzteky. Nasadila si prsten na svůj prsteníček levé ruky, natáhla ji před sebe a obdivovala se mu.

„Je krásný, i když to od tebe byla opravdu patetická koupě. Myslím, že si ho nechám a využiju ho při nějakých těch propagačních foceních, která mě teď čekají.“

Tak to by bylo. Zavrtěla jsem hlavou. Nemělo cenu ji prosit, aby to tu nechala. Sám Satan má víc empatie než moje sestra.

„Jé, o tomhle musím říct Riley, z toho bude mrtvá,“ vytáhla telefon a zavolala své nejlepší kamarádce, téže, která se stala svědkem osudné žádosti o ruku ve Vegas. „Riley, neuvěříš té nejubožejší věci, kterou Harper zase provedla.“

Snažila jsem se ji nevnímat, když se mi nemilosrdně posmívala za to, že jsem si koupila prsten jako hračku. Chtěla jsem jí říct, že jsem si ho nekoupila, ale protože jsem neznala příběh o tom, jak se ke mně dostal, znělo by to jen, jako bych lhala. V koutcích očí se mi zaleskly horké slzy.

„Panebože, teď brečí!“ zasmála se Chloe a sdělila to své kamarádce do telefonu.

Přijela jsem do čtvrti mých rodičů a zaparkovala na začátku naší příjezdové cesty. Beze slova jsem vystoupila, vytáhla její zavazadla z kufru a položila je na zem. Chloe taky vystoupila z auta, ale ve svém typickém stylu si jen volala po telefonu, zatímco jsem za ni odvedla veškerou práci.

„Já vím,“ řekla do telefonu. „Je tak ubohá.“ Podívala se přímo na mě.

Podívala jsem se nahoru k domu. Nemohla jsem snést pomyšlení na to, že půjdu dovnitř. Že povleču ty tuny zavazadel po příjezdové cestě nahoru do jejího pokoje a pak si sednu k večeři, kde by určitě následovalo další posmívání, jakmile by se moji rodiče dozvěděli o tom falešném prstenu, který Chloe našla.

„Tak co?“ Chloe odtáhla telefon od ucha dostatečně dlouho na to, aby mě mohla napomenout. „Vezmeš to nahoru, nebo tam budeš jen tak stát s tím prázdným tupým výrazem?“

V tom okamžiku jsem se rozhodla. V žádném případě nemůžu do toho domu právě teď vejít.

„Musím se vrátit do práce. Mám něco, co potřebuju dodělat,“ řekla jsem, nechala ji i její zavazadla stát na místě a nastoupila zpátky do auta.

Jak jsem odjížděla, podívala jsem se na ni ve zpětném zrcátku. Ušklíbla jsem se.

Kdo má prázdný tupý výraz teď?

Moje první zastávka v práci byla kuchyňka. Potřebovala jsem popadnout ty časopisy, co měli všichni předtím a co obsahovaly rozhovory a články o Carterovi, ale hlavně jsem potřebovala načerpat čokoládové palivo na nadcházející noc.

Už cestou do práce jsem se zařekla, že se vrhnu do práce, abych se udržela co nejdál od své rodiny. Možná, když uspěju u těchhle úkolů a dostanu tu novou pozici, získám vyšší plat a konečně se budu moct zase odstěhovat do vlastního.

A dnes večer to znamenalo naplánovat pro Cartera a jeho ženu dokonalé rande.

O několik hodin později jsem se trhnutím probudila.

Obličej se mi přilepil k časopisu, který ležel otevřený na mém stole. Posadila jsem se a omámeně si odtrhla časopis z tváře. Přehrávač videa na mém počítači pořád běžel a přehrával ten hrozně dlouhý projev, co jsem objevila a co Carter pronesl na semináři minulý rok. Muselo to být to, co mě uspalo.

Cítila jsem se na zítřek velmi nepřipravená, a to i přes ty hodiny bádání, které jsem do toho investovala. Nebylo to kvůli nedostatku materiálu o něm – právě naopak. O tom muži se dalo na internetu najít spoustu věcí, ať už šlo o všechny ty rozhovory, články a bulvární rubriky, ale i v hromadě těch časopisů, které ženy z kanceláře nakoupily. Ale nic z toho mi nedalo žádnou jasnou představu o tom, na jaké rande by rád vzal svou ženu. Připadal mi jako workoholický alfa samec s velmi málo emocemi nebo osobitostí v tom svém tak strašně žhavém těle.

Také se zdálo, že je docela záletník, s jinou ženou (nebo ženami...), které se k němu tiskly na každé fotce, kterou jsem našla. Nerada jsem s Vanessou souhlasila, ale měla pravdu. Bylo těžké uvěřit, že je to ženatý muž.

Zívla jsem, když jsem následující den vešla do zasedací místnosti. Ostatní kandidáti tam už k mému překvapení byli. Já sama jsem dorazila o třicet minut dřív, jak dlouho tu sakra byli všichni ostatní?

„Dobré ráno,“ popřála jsem, když jsem se k nim posadila ke stolu. Všichni mě na oplátku pozdravili.

„Napadlo už každého nějaké to rande?“ zeptal se Liam skupiny.

„Ehm, jo, mám pár nápadů,“ řekla jsem, položila kabelku na stůl před sebe a vedle ní položila svůj blok s propiskou.

„Prostě jen nějaké ty nápady na takové ty prosté, průměrné schůzky,“ přidala se moje spolupracovnice Jocelyn.

Garrett souhlasně přikývl. „Jo, já taky. Mám jen pár základních nápadů, které mu nadhodím.“

Liam lehce zezelenal. Nikdy jsem ho neviděla vypadat takhle nervózně.

„Skočím si pro něco do kuchyňky,“ řekla jsem a vstala. „Chcete někdo něco?“

Všichni zavrtěli hlavou na znamení nesouhlasu a já se vydala do kuchyňky. Jen pár minut poté, co jsem vešla a začala si dělat šálek kávy, vtrhl dovnitř Liam bez dechu, jako by utíkal, aby mě dostihl.

„Liame, jsi v pořádku?“

„Potřebuju tvou pomoc. V těch randicích záležitostech nejsem zrovna dobrej a nemám pro Cartera naprosto žádnej nápad. Nemáš pro mě nějaké tipy?“

Liam byl normálně celkem sebevědomý jedinec, bylo těžké vidět ho vypadat takhle žalostně a zoufale. Soucítila jsem s ním.

„No. Mám pocit, že Carter by dal přednost soukromému posezení v útulném prostředí. Možná umělecká galerie nebo muzeum by se k němu docela hodilo,“ řekla jsem a dala mu tu nejlepší radu, na jakou jsem z těch hodin marného studia neužitečných materiálů přišla.

„Oh, to je skvělé. Děkuji ti, Harper! Jsi záchrana,“ pronesl a objal mě, než odešel.

Později toho dne Carter svolal své čtyři kandidáty do zasedací místnosti, aby si poslechl naše nápady na rande.

Vstoupila jsem do místnosti s docela dobrým pocitem ze svého nápadu, dokud jsem neuviděla, že všichni tři moji konkurenti mají připravené formální prezentace. Srdce se mi zastavilo. To ráno všichni dělali, jako by jim hlavou jen tak bloudilo pár nápadů, které nadhodí, a ne vypracované obsáhlé prezentace.

Sedla jsem si a zavřela oči. Panebože, já to už pokazila.

Liam vstal jako první, aby představil svůj nápad na rande. „Cartere, jako muž, který je hodně na očích veřejnosti, jsem měl pocit, že byste pro svá rande preferoval spíše soukromější prostředí.“

Napřímila jsem se v křesle. Řekl právě to, co si myslím, že řekl?

„Můj plán pro váš večer,“ pokračoval Liam, „je rande v místním muzeu umění, po zavírací době, abyste si se svou půvabnou manželkou mohli užít expozice v intimním prostředí.“

Probodávala jsem Liama pohledem. Mé tipy ho měly inspirovat, a ne k tomu, aby mi je úplně ukradl. Můj vztek přešel v paniku, když jsem si uvědomila, že musím změnit ten svůj projev. Nechtěla jsem, aby si Carter myslel, že jsem si ten Liamův nápad přivlastnila.

Ale jak mám přijít s úplně novým nápadem na rande za necelých deset minut, když ten první mi zabral celou noc?