Carter mi stiskl ruku, než ji pustil. Pak pomalu, jako by se bál, že svou matku vyděsí, přešel k ní a postavil se po jejím boku.

„Matko? To jsem já, Carter,“ řekl.

Dál zírala před sebe a nijak nereagovala.

„Matko? Slyšíš mě?“ zkusil to Carter znovu.

Opět neodpověděla. Ani nemrkla.

„Možná bychom si s ní měli na chvíli sednout,“ navrhla jsem. „Když na ni budeme mluvit, jako by bylo všechno normální,