Serafininy emoce zastřelo napětí, když pocítila zuřivost a trpkou bolest. Zatínala zuby a kousala se do rtů, dokud jí nezačaly krvácet. Její oteklá, skvrnitá tvář se leskla směsicí potu a slz, které jí stékaly z očí a z čela. Její krví nasáklé tělo bylo přikováno k židli. Těžce oddechovala, zuby jí cvakaly strachy a drápy měla zabořené hluboko do klína.

Vypadala naprosto příšerně, ale její vzhled byl jen slabým odvarem toho, co se odehrávalo v její hlavě. Její vlčice v ní zuřila, hruď měla ztěžklou bolestí a srdce cítila, jako by jí ho někdo krájel příborem na kousky. Zabořila drápy do klína, protože fyzická bolest byla lepší než to všechno, co se jí honilo hlavou.

Vzduch naplnilo sténání, když urostlý muž osahával tělo blondýnky v načančaném prádle, zatímco líbal rusovlásku.

Serafina nechtěla nic jiného než zavřít oči a nevnímat tu hrůzu, jíž byla svědkem, ale neodvážila se. Mohla by snadno přetrhnout řetězy, které ji poutaly, a vytrhnout hrdla té partě před sebou, ale neodvážila se.

Kolem nich byly další samice, které muži projížděly prsty po těle.

Tyhle dámy byly omegy, které se dotýkaly Alfy, jejího Alfy, jejího druha. Každý dotek a zvuk ji doháněl k šílenství. Její vlčice toužila po krvi. Dokázala by snadno zabít každou ženu v té místnosti jen za to, že se na jejího druha podívala, ale nemohla.

Nemohla to udělat, protože to byl její trest. V tomto světě na ni její druh pohlížel jen jako na odpad a užíval si, když s ní mohl manipulovat a hrát na ni psychologické hry.

„Ztrácíš soustředění, Serafino. Pozorně se na mě dívej. Musíš se dívat a učit,“ zazněl jeho hlas zastřený vzrušením, do kterého se mísil mocný rozkaz.

Oči se jí automaticky rozšířily a hlava se narovnala. Bolelo to, ale když Alfa poručí, člověk je nucen uposlechnout.

Dámy se hihňaly, než k ní přistoupily.

„Hloupá děvko,“ poznamenala jedna, zatímco druhá ji hrubě plácla a hystericky se rozesmála.

„Jéé, Luno, ty se zlobíš? Vaří se v tobě teď krev vztekem?“ zeptala se modrooká a ušklíbla se jí do obličeje.

„Všichni vzdejte hold Luně,“ posmívala se další.

Místnost naplnila ozvěna smíchu a blondýnka k ní přistoupila blíž.

„Říkal, že se máš pozorně dívat,“ zašeptala jí do ucha.

Serafina těžce oddechovala, tvář ji bolela z řezných ran a modřin, které jí předtím uštědřil její druh, když ji bil pěstmi. Kousla se do roztržených rtů, aby nezačala křičet, a zabořila drápy hlouběji do klína.

„Je tak strašně ošklivá. Uvědomuješ si vůbec, jak jsi ošklivá, viď?“ zeptala se jedna.

„Dívej se mi do očí!“ zavrčel její druh.

Serafina zakňourala a modlila se, aby její utrpení už skončilo.

Další omega vpletla ruku do Serafininých popelavě hnědých vlasů a hrubě za ně trhla. Serafina vydala zoufalý výkřik plný bolesti.

Místností se prohnala další vlna smíchu. Serafina prudce nasála vzduch, její vlčice hrozila, že exploduje. Na rozdíl od ní se nezajímala o následky.

„Ty kuse odpadu, tvoje existence nemá žádnou cenu. Možná proto tě nikdo nemiluje,“ posmívala se.

V tu chvíli Serafině praskly nervy. Vydala ze sebe dunivé zavrčení a její oříškové duhovky ztmavly, lemované červenými kruhy. Smích a posměch okamžitě ustaly.

Alistair, její druh a Alfa smečky Crimsoncrest, zavrčel a odstrčil od sebe dámy, které ho obklopovaly. V očích mu zlatě blesklo, když ji popadl.

„Zalez zpátky do jejího podvědomí, vlčice!“ procedil skrz zuby a jeho dominance se jí rozlila po těle.

Téměř okamžitě se jí barva očí vrátila do normálu a ona vydala mučivý výkřik. Alistair se zlomyslně ušklíbl, nechal ji padnout zpět na zem a židle, ke které byla přivázaná, se pod její vahou rozpadla na kusy.

„Myslel jsem, že jsem ti říkal, abys nedovolila své vlčici převzít kontrolu! Zranilo tě to, co říkaly? Mají pravdu. Jsi k ničemu a navždy budeš. Proto tě tvůj otec prodal, aby splatil své dluhy. Věděl, jak velký odpad se z tebe vyklube.“

Ze Serafininých očí vytryskly slzy. Dokázala snést jakoukoli formu bolesti, urážek a zranění, ale nic nebolelo víc než připomínka toho, že je skutečně k ničemu a nikdy z ní nic dobrého nebude. Slova, která Alistair říkal, nebyla nic než pravda, a teď si přála, aby někdo její trápení ukončil.

„Otevři oči,“ přikázal a ona uposlechla.

Věnoval jí znechucený pohled a pak ji srazil k zemi podpatkem.

~

O několik hodin později do sebe Serafina kopla panáka whisky v baru. Venku padl soumrak a do zatuchlého, spoře osvětleného baru se trousili zákazníci.

Tiše vyklouzla ze sídla smečky, zahalená, s nadějí, že si jí nikdo nevšimne. Ačkoli se jí všechny rány zahojily, tělo měla stále citlivé a její mysl byla ještě stále syrová bolestí.

„Luno,“ zavolal starší muž a láskyplně ji poklepal po zádech. Serafina potlačila zakňučení a zaskřípala zuby, když jí nervy projela bolest. Pomalu se otočila a nasadila falešný úsměv.

„Gideone,“ pozdravila.

Věnoval jí křivý úsměv: „Děkuji. Moje družka mi řekla, jak jsi jí včera pomohla. Jsi to nejlepší, co tuhle smečku potkalo,“ řekl. Serafině se do očí nahrnuly slzy a její bolavé srdce se zase o kousek víc zlomilo. Úsměv jí zakolísal a jen s námahou ho udržela.

„To nestojí za řeč, Gideone,“ zachraptěla, „Od toho přece Luna je, ne?“ zeptala se Serafina.

Gideon se usmál a stiskl jí ramena: „Ano, ale ty to děláš s lidskostí. Hřeje to u srdce. Jsi opravdová princezna, děkuji.“ Domluvil a odkulhal pryč. Jakmile byl dostatečně daleko, zabořila hlavu do dlaní a propukla v tichý pláč.

Členové smečky Crimsoncrest neměli tušení, čím si prochází. Jak by mohli vědět, že pod všemi těmi úsměvy a tvrdou prací uvnitř umírá? Věděli, že Alfa Alistair si jí neváží, protože byla použita jako splátka za dluh jejích rodičů, ale nevěděli, do jaké míry.

Věděli to jen vysoce postavení členové smečky a ty špinavé omegy, se kterými Alfa Alistair pořádal orgie. Ostatní členové smečky Crimsoncrest ji vnímali jako ztělesnění dokonalosti a dokonce ji zbožňovali.

Její tělo se otřásalo bolestnými vzlyky. Už dávno se přestala modlit za zázrak, protože zázraky se v Crimsoncrestu neděly. Nečekala na ni žádná radost, jen bolest, utrpení a mučení. Teď si přála jen zapomenout, přestat cítit, být ve stavu mimo své současné utrpení. Byl to jediný způsob, jak mohla uniknout své realitě.

Otřela si slzy, zvedla hlavu, kopla do sebe panáka a pak naznačila barmanovi, ať jí nalije znovu.

Serafina do sebe lila jeden drink za druhým, dokud jí nepřestalo hučet v hlavě. Oči měla skelné a sotva se držela na nohou. Byla jen krůček od toho, aby spadla z vysoké barové stoličky, na které seděla.

Zachihňala se, milovala ten pocit svobody a moci, který jí proudil v žilách. Po dalším hrdlo pálícím panáku sklouzla ze stoličky. V okamžiku, kdy se její nohy dotkly země, svět se zhroutil. Nohy se pod ní podlomily a ona se svalila na podlahu.

Vydala ze sebe salvu vyšinutého smíchu, vrávoravě se postavila a vrátila se na stoličku. Nikdo si toho nevšiml, protože stejně jako ona chtěla většina lidí v baru jen utopit svůj žal.

Serafina si přitiskla ruce na ústa a snažila se potlačit záchvat chichotání. Všechno jí připadalo legrační a vzrušující. Ledabyle mávla na barmana, aby jí přinesl další drink, a opřela si hlavu do dlaní.

„Co je tak vtipné?“ zeptal se pronikavý baryton, až sebou trhla. Prudce zvedla hlavu a vyprskla smíchy, než začala hledat zdroj toho hlasu.

Alkohol a slabé světlo jí rozmazávaly vidění, takže na něj pořádně neviděla, ale její smysly zachytily, že o ni jeví zájem. To ji přimělo znovu se začervenat a zasmát.

„A to si pomyslet, že prý jsem ošklivá,“ zamumlala. Její slova vyzněla jako naprosté blábolení. Znovu se zasmála a plácla se silně do stehna.

Středně urostlý a hustě potetovaný muž stojící vedle ní zvedl obočí a přimhouřil na ni své hluboké oči. Na rtech mu zahrál úšklebek a jeho světle modré oči ztmavly vzrušením a intrikami. Sklouzl na stoličku vedle ní a upřeně se na ni zadíval.

„Co chceš?“ zablekotala Serafina, otočila se k záhadnému cizinci a málem spadla z barové stoličky. Okamžitě ji popadl a narovnal. Tváře jí zrudly a zasmála se ještě víc.

Barman se vrátil s jejím dalším drinkem a s jeho objednávkou a postavil je před ně. Serafina se natáhla pro svůj drink, ale on ji předběhl a kopl ho do sebe. Oči se jí rozšířily a ona na něj zavrčela. Ušklíbl se a ochranářsky držel sklenici.

„Ty,“ zavrčela Serafina.

Záhadný muž mávl rukou na barmana, který byl okamžitě po jeho boku. „Přineste jí láhev vody,“ přikázal a barman přikývl, než udělal, co mu bylo řečeno.

„Zbláznil ses?“ vyhrkla Serafina a píchla ho prstem do hrudi.

On se na ni jen usmíval a ignoroval litanii nadávek, která jí padala z úst. Jakmile se barman vrátil s lahví vody, zaplatil svůj nedotčený drink i ten její a odešel.

Serafina byla rozzuřená. Rozzlobeně do sebe kopla vodu a vrávorala za ním. Narážela do lidí a stolů, protože se jí zdálo, že svět pod jejíma nohama tančí.

‚Kdo to k čertu byl?‘ ptala se sama sebe. Měla už dost lidí, kteří ji šikanovali, a alkohol v žilách jí hodně pomáhal, dodával jí odvahu, která jí normálně chyběla.

Serafina se vypotácela ven, aby se nadýchala sladkého svěžího nočního vzduchu a dovolila mu naplnit její plíce. Zavřela oči, vydechla a pak nasála vzduch, aby zachytila jeho pach. Okamžitě ho našla a slepě šla za ním.

Zavrávorala a zastavila se, když se ocitla v temné uličce. Tou dobou už trochu vystřízlivěla a svých činů litovala. Zasmál se a vystoupil ze stínu.

Serafina zalapala po dechu a udělala pár kroků dozadu. Byl mnohem mohutnější, než si pamatovala. Byla tma, ale protože se jí zrak už vyjasnil, dokázala zahlédnout jeho rysy.

Byl neuvěřitelně přitažlivý!

„Kdo si myslíš, že jsi?“ zavrčela a potlačila strach.

Jeho modré duhovky ztmavly, zableskly se v nich zlaté jiskřičky a jeho pronikavý pohled sjel po jejím těle. Celé její tělo zareagovalo zachvěním.

Serafina těžce polkla, udělala další krok zpět a narazila zády do zdi.

Nepatrné nadechnutí ve vzduchu jí napovědělo, že je stejně vzrušený jako ona. A to bylo to poslední, co si pamatovala.