Serafina zasténala, když se odtlačila od postele. Nechápala, jaké vlhké sny se jí právě zdály, a už vůbec nechápala, jak se dostala domů. Normálně, když se snažila utopit v alkoholu, omdlela v baru a probudila se brzy ráno na stejném místě.

Promnula si oči a přemýšlela, proč je pořád mokrá. Otevřela oči a zjistila, že se nachází v neznámém pokoji. Oči se jí vytřeštily a srdce se jí rozbušilo.

Vzpomínky na předchozí noc se jí vřítily do hlavy.

Byla opilá pod obraz, nějaký cizinec jí ukradl drink a zaplatil její útratu, ale protože byla naštvaná, pronásledovala ho a–

Vrátila se zpět do uličky, kde se smál a tyčil se nad ní.

„Nečekal jsem, že se chytíš na návnadu,“ zamumlal a jeho hlas zelektrizoval její nervy.

Přivoněl k jejímu krku a zhluboka, temně zavrčel. Serafina spolkla vzlyk, který jí hrozil uniknout ze rtů.

„Víš, když po mně jdou ženské, přijdou mě svést a poděkovat mi za to, že jsem jim zaplatil účet. Ale ty, ty jsi jiná liga,“ zašeptal.

Serafině přeběhl mráz po zádech. Hlava se jí točila zmatkem a její tělo bylo nasyceno jeho vzrušením. Poznala, že je to mocný vlk, protože z jeho dominance její vlčice vibrovala respektem. Co ale Serafina nechápala, bylo to, proč její tělo reagovalo na jeho hlas. Vždyť se jí ještě ani nedotkl...

Pokud si dobře pamatovala, byla si jistá, že sex nenávidí, zvlášť po tom, jak ji zneužíval Alistair. Vlastně si vůbec nevzpomínala, kdy naposledy byla vzrušená, a přesto tady její tělo reagovalo na úplného cizince. Něco na něm ji k němu přitahovalo jako magnet. Vzrušovalo ji to a zároveň děsilo.

Jeho ruce ji popadly za pas a on jí vtiskl tvrdý polibek na krk, který pak jen jemně pohladil. Ten jediný skutek jí prohnal tělem vlny rozkoše. Nevěděla jak, ale její ruce sjely níž... Najednou ze sebe vydal agresivní zavrčení a zmocnil se jejích rtů.

„Tady to dělat nemůžeme,“ řekl napjatým hlasem.

Jeho polibek byl stejně náročný jako stimulující. Sípavě polibek přerušil, přehodil si ji přes rameno a vyrazil pryč. Odnesl ji do neznámého pokoje, mrštil s ní na postel a zakryl ji...

Serafina byla stále v omámení z toho, co zažila předešlou noc. Znovu ji přemohla potřeba po něm. Nikdo v ní ještě nikdy nevyvolal takový pocit.

„Já vím, mám tendenci v lidech zanechávat tenhle dojem,“ ušklíbl se hlas.

Okamžitě se vrátila do reality. Srdce jí bušilo v hrudi a hlava se otočila jeho směrem. Pohled na něj ji naprosto ohromil. Její záhadný muž se opíral o zeď a na rtech měl lehký úsměv. Hříva špinavých blond vlasů mu spadala přes zádumčivé světle modré oči, které do jejího těla vypalovaly díry. Vypracované svaly měl pokryté větším množstvím tetování, než jaké kdy viděla u kohokoli jiného za celý svůj život.

Zamrkala, byl nádherný. Zaplavila ji k němu vlna vděčnosti.

„Já-“ začala.

„Co tu kurva ještě děláš?“ zavrčel najednou a odlepil se od zdi. V očích mu plál hněv. Serafině těkaly oči a ústa se jí zformovala do tvaru písmene O.

„Šel jsem si ráno zaběhat, abych ti dal příležitost se umýt a vypadnout odsud. Co sis jako myslela, že to je?“ štěkl a udělal krok vpřed.

Serafina prudce vyskočila na nohy. Její srdce i její klidný stav se rozbily na milion kousků. Tenhle scénář byl až příliš povědomý. Zrak jí zamžily slzy.

„Byla to známost na jednu noc, sakra! Proč jsi ještě tady?“ zeptal se, jeho dominance promítla do hlasu hněv a prořízla ji jako meč.

Alfa vlk! Varovaly ji její smysly.

Tělo se jí třáslo, když se snažila obléknout si šaty. Míra studu a pocitu vlastní hlouposti, kterou cítila, hrozila, že ji celou spolkne. Tajemný muž se jí posmíval, z jeho hlasu odkapávalo podráždění a znechucení, jak se překotně pohybovala po pokoji.

„Vypadni!“ řekl, hrubě ji popadl a vyhodil ji z pokoje. Zbytek jejích věcí následoval vzápětí a práskl jí dveřmi před nosem.

Začaly jí téct slzy. Bylo to úplně stejné, jak se k ní zachoval Alistair po jejich první společné noci. Přikrčila se na podlahu za jeho dveřmi a vzlykala. Stejným způsobem ji zneužil její druh.

Bože, byla tak hloupá. Právě proto se ocitala v přítomnosti lidí, kteří její hloupost odhalovali. Alistair měl pravdu, plakala. Byla k ničemu. Byla jen hračka pro vlčí samce a nic víc. Proč by se jinak někdo, koho právě potkala, k ní choval úplně stejně jako Alistair? Nechtěla už takhle žít. Chtěla od Alistaira odejít a být navždy šťastná. Kéž by tak mohla splatit dluh své rodiny a v míru odejít.

Po chvíli si osušila slzy a oblékla si zbytek šatů. Pak se pomalu postavila a odkulhala z motelu.

„Kde jsi byla?“ zavrčel Alistair ve chvíli, kdy vkročila do domu smečky Crimsoncrest. Serafinina ramena byla shrbená a oči upírala k podlaze. Alistair ji popadl za košili a očichal ji.

„Proč z tebe cítím jiného samce? Copak nevíš, že jsi moje?“ zavrčel a plácl ji. Pustil její košili a trhl ji za vlasy.

„Odpověz mi!“ zařval zuřivě.

„V baru,“ zakňourala Serafina. Alistair zafuněl a znovu ji plácl, tentokrát tvrději.

Serafina vykřikla a v hlavě jí explodovala bolest. Bez ohledu na to, kolikrát ji Alistair uhodil, pokaždé to zatraceně bolelo.

„Co dělá Luna lidu zase v baru? Ty huso! Co jsem ti říkal o návštěvách baru?“ zasyčel Alistair a táhl ji, dokud nebyli v kuchyni.

„N-ne, ne, n-ne,“ fňukala Serafina. „Můžu to vysvětlit. Byla jsem opilá a o-omdlela jsem.“

S ďábelským úšklebkem zvedl Alistair stříbrný bič, který pro ni nechal speciálně upravit. Serafina se roztřásla. Zranění způsobená stříbrným bičem bolela tisíckrát víc. Pokaždé, když s ním byla zbičována, připadalo jí, jako by ji někdo zapálil.

„Děvko, co jsem ti říkal o tom baru?“

„Slibuju, že už to nikdy neudělám!“ křičela Serafina a zmítala se v jeho sevření. „Slibuju. Prosím!“

Alistair ji srazil na podlahu a začal do ní kopat. Oči mu svítily vzrušením. Pak zvedl bič a bezpočtukrát ji uhodil.

Serafina vydala pronikavý výkřik. Vzduch prosytil pach pálícího se masa smíšený s její krví. Bič roztrhl její kůži a krev vytryskla proudem. Bolest jí projela jako meč a oslepila ji. Plivala krev a lapala po dechu.

„Huso, varoval jsem tě, ať mě nepokoušíš. Dokud nesplatíš svůj dluh, budeš dělat, co ti řeknu.“

Prásk! Následovala další rána.

Serafina zaječela, když jí tělem projela pronikavá bolest jako blesk. Prudce nasála vzduch, zatínala zuby a snažila se soustředit na cokoli jiného než na bolest. Chystal se uštědřit jí další ránu, když do místnosti vpadl udýchaný Beta smečky.

„Alistaire! Alfo Alistaire! Je tu Alfa smečky Obsidiánového měsíce!“ oznámil.

Alistair ztuhl a dal Serafině malou chvíli na vzpamatování. Odplazila se od Alistaira co nejdál. Krev měla rozmazanou všude kolem. S každým pohybem jí kosti hrozily, že prasknou.

„C-cože?“ polkl Alistair a opatrně sklonil bič.

Alfa Obsidiánového měsíce byl ten nejkrutější tvor známý mezi vlkodlaky. Nebyl jen neuvěřitelně dominantní. Jeho vlk byl jako zvíře. Nedávno se vrátil z války se smečkou, která se mu opovážila postavit; zmasakroval všechny v té smečce.

„Proslýchá se, že dorazil do Crimsoncrestu včera v noci a držel se v ústraní. Bojovníci smečky mi řekli, že on i jeho lidé mají namířeno za tebou,“ informoval ho jeho medvěd.

Serafina nemohla být za takové rozptýlení vděčnější. V duchu velebila Alfu Obsidiánového měsíce, že ji zachránil a zmírnil její trest. Navzdory bolesti, která otřásala jejím tělem, cítila strach, jenž vyzařoval z Alistaira i z jeho Bety. Cítila se díky tomu mnohem lépe.

„Do prdele,“ zavrčel Alistair, „požádej omegu, ať připraví hostinu na oslavu jeho příjezdu a nedávného vítězství. Podepíšeme příměří, abychom dokázali, že k němu ani k jeho smečce nechováme nepřátelství. Nikdo, a tím myslím naprosto nikdo, nesmí rozčílit jeho ani jeho posádku. Jen doufejme, že ho tím večírkem a příměřím uchlácholíme a on nás mine, aniž by nás všechny vyhladil.“

„Ano, Alfo,“ přikývl Beta. „A-ale musíte ho jít přivítat. Míří do domu smečky.“

Alistair frustrovaně zavrčel: „Odneste odsud tuhle děvku a ukliďte ten nepořádek.“

„Ano, Alfo.“ Beta sklonil hlavu, zatímco se Alistair vyřítil z místnosti. Serafina si povzdechla a byla ráda, že Alistair bude velmi rozptýlen, dokud Mocný Alfa neodjede. Možná, jen možná, když bude dostatečně rozptýlený, by konečně mohla vymyslet způsob, jak splatit dluhy a pak utéct na svobodu.