"Uvědomuješ si, že jsme před spoustou lidí?" zeptala se Seraphina prostořeké omegy před sebou.

Byla vyčerpaná. Jediné, co chtěla, bylo vytratit se, najít si tiché místo a skrývat se, dokud večírek neskončí, aby se mohla stáhnout do své postele a spát. Cítila Alistairovy pátravé oči, které pozorovaly každý její krok. To ale nebyla ta nejhorší část; cítila na sobě také pronikavý pohled Alfy Lucia.

"Hele, je mi všechno jedno. Chci jen, abys věděla, že jsem slyšela o tom, co jsi dneska udělala v šatně, a chci, abys věděla, že se tě nebojím. Nemůžeš mě zastrašovat tak, jak to děláš všem ostatním holkám. Ta jedna holka, zapomněla jsem její jméno, vyšla ven s pláčem a třásla se jako osika. Ostatní holky měly potom podobné reakce. Máš štěstí, že jsem s nimi nebyla; udělala bych těm tvým nesmyslům přítrž."

Dívka, která to říkala, se nad Seraphinou tyčila, jak výškou, tak mohutností. Ačkoli se obvykle neúčastnila Alistairových pletek s ostatními dívkami, patřila do jejich skupiny. Na rozdíl od ostatních omeg se chovala, jako by se Seraphininy vnitřní vlčice Luny nebála.

Seraphina se přinutila k úsměvu se sevřenými rty a vzhledem k okolnostem se ze všech sil snažila zůstat diplomatická. Doufala, že se Alistair pro jednou v životě pochlapí a postaví se na její obranu, protože balancovala na samém okraji a zoufale se snažila nevyvolat scénu. Seraphinině vlčici to naopak bylo jedno. Toužila tu dívku uškrtit.

"Víš, kdo měl být Lunou předtím, než jsi dorazila? Byla to jedna z nás, jedna z těch takzvaných podřadných omeg, které tu vidíš. Věděly jsme, že vlčice Luny je mezi námi, a tak jsme měly v plánu dostat se k Alfovi Alistairovi blíž. Ale pak ses objevila ty a všechno zničila, a teď se divíš, proč tě tak moc nenávidíme. Tvé dny v této smečce jsou sečteny, takže si kryj záda a dávej pozor na každý svůj krok," zakončila, pohodila vlasy a odešla.

Seraphina byla pohlcena vírem emocí, nevěděla, jak se má cítit, jak se chovat nebo reagovat. Stála tam jako přimrazená, což jí připadalo jako celá věčnost, a byla naprosto v šoku ze stupňujících se výhrůžek těch dívek. Její takzvaný druh nejevil sebemenší ochotu jí pomoci, nebo dokonce vzít na vědomí její existenci.

Přežití se zdálo být její jedinou útěchou, když si vzpomněla na krevní přísahu, kterou Alfa Alistair složil s jejími rodiči, když se jí ujal a vyrovnal tak jejich dluh. Byla to jediná věc, díky níž v této nebezpečné šlamastice zůstávala naživu.

Pomyšlení na její rodiče v ní zanechalo hořkou pachuť. V porovnání s nimi zjistila, že dává přednost Alistairovi; nedokázala si představit žádnou krutost nebo zradu horší, než jaké se dopustili její rodiče.

Co to bylo za rodiče, kteří dali své dítě jako platbu netvorovi, přestože moc dobře věděli, že je zlý?

Náhle se jí v mysli rozlehl Alistairův hlas, který přerušil její stav podobný transu. "Seraphino, už víc než pět minut stojíš v jedné poloze. Proč?" dožadoval se odpovědi přes jejich telepatické spojení.

Seraphina se polekaně probrala ze snění a instinktivně se pokusila stáhnout do jednoho z temných koutů.

"Stůj tam, kde jsi," přikázal Alistair a z jeho hlasu vyzařovala moc, která jí projela jako elektřina a přimrazila ji na místě.

"Ještě jsi neskončila s hosty. Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se přísně.

Seraphina se rozhlédla kolem sebe a hledala ho v místnosti. "Ale vždyť už jsem mluvila se všemi důležitými, přesně jak jsi mi nařídil. Nikdo už tu nezbyl," odpověděla mu přes jejich spojení.

"Ty se opovažuješ mě zpochybňovat? To s tebou vyřeším později," odsekl Alistair s výhružným podtónem.

Seraphininým tělem projel záchvěv, když naprázdno polkla; věděla, že "vyřešit později" znamená vytrpět si krutý trest, možná větší, než jaký by zvládla snést, aniž by omdlela.

"Teď jdi zpátky," přikázal Alistair. "Mám mezi členy smečky ukrytých pár speciálních hostů, z nichž každý musí být uznán, musí se s ním jednat s maximálním respektem a musí se mu věnovat plná pozornost.

Mělo by být docela snadné je identifikovat, jakmile budeš mezi členy smečky, protože nemají stejný pach jako členové Crimsoncrestu. Tak si pohni, večírek už skoro končí a oni už jsou naštvaní. Rozhodně nechceme mít v Crimsoncrestu válku a chaos, že ne?"

Seraphinu znovu zalila vlna strachu. Nenáviděla, když ji nutil usmívat se a zdravit jeho kumpány. Ze všeho nejvíc nenáviděla jejich chlípné pohledy, nevhodné poznámky a nevyžádaný fyzický kontakt.

Zhluboka se nadechla, otočila se a uposlechla Alistairův rozkaz.

"Ahoj Luno, jak se máš? Chtěla jsem jen říct, že se mi tvůj dnešní projev a vystoupení na pódiu naprosto líbilo. Jsi opravdu úžasná a jsi majákem světla, který je pro Crimsoncrest požehnáním. Bez tebe bychom se neobešli, že ne?

Co bychom dělali, kdybys tu nebyla? Všimla jsem si, jak jsi starostlivá, vždycky se na každého ptáš. Výborně, Luno," řekla starší žena, které mohlo být necelých padesát, když procházela kolem.

Za normálních okolností by se Seraphina vlídně usmála, ale tentokrát byla příliš frustrovaná, než aby ji vůbec vzala na vědomí. Byla vyčerpaná ze všech těch nesmyslů, unavená z toho, jak předstírá, že je někým, kým není. Nikdo se k ní nechoval jako k Luně, a přesto od ní všichni očekávali, že bude plnit její povinnosti.

"Děkuji," odpověděla Seraphina odměřeně a odešla.

Žena a lidé v okolí tím byli docela zaskočeni.

"Co to sakra mělo znamenat, Seraphino? Zbláznila ses? Přišla jsi o rozum? Okamžitě se otoč, usměj se a tu ženu slušně pozdrav," zařval Alistair.

Seraphina se prudce zastavila, těžce oddechovala a kousala se do rtu, aby se uklidnila. Nehty se jí zaryly do dlaní a tělo se jí třáslo.

Po chvíli pokračovala v chůzi směrem k hostovi, aniž by se ohlédla.

Alistairův řev se jí rozléhal v mysli. Cítila, jak jí projíždí jeho dominance, jako elektrické vlny pulzující pod její kůží, hrozící, že ji pohltí. Bolelo to.

Její vlčice šílela, její primitivní instinkt na ni naléhal, aby alfu za každou cenu poslechla. Požadovala, aby se vrátila a vyhověla Alistairovým pokynům. Ale ona nemohla. Soustředila se na cokoli jiného než na spalující bolest a tlačila se vpřed.

"Dnes v noci jsi mrtvá!" odrazil se Alistairův řev.

Seraphina se zhluboka nadechla a odpojila své pouto se smečkou, čímž Alistairův hlas ve své hlavě účinně umlčela.

Věděla, že má vážný problém. Její tělo a mysl dnes v noci nepochybně ponesou následky jejího vzdoru, ale odmítala se vrátit a omlouvat se náhodným členům smečky. Opovrhovala jimi. Zavírali oči před jejím utrpením.

Mohli upřímně tvrdit, že většinu nocí neslyšeli její křik? Nebo že přimhouřili oko nad jejími monokly, oteklým obličejem a smutkem v jejích očích?

V tuto chvíli nenáviděla všechny ve smečce Crimsoncrest a chtěla mít jen svatý klid.

Když se blížila k sekci pro hosty, spoléhala se na své instinkty, které ji měly zavést k prvnímu speciálnímu hostovi. Byla to elegantní blondýnka v nápadných šatech, připomínající hosta na módní přehlídce nebo galavečeru.

S nuceným úsměvem se Seraphina posadila vedle ní.

"Dobrý den, jak se máte? Užíváte si události?" zeptala se zdvořile.

Dáma se ušklíbla, překřížila své dlouhé nohy a prohlížela si své upravené nehty.

"Vidím, že si tě tu pořád drží," poznamenala, sotva brala Seraphinu na vědomí. "No, události nabraly docela zajímavý spád. Vyřiď svému alfovi, že moje smečka to vzala na vědomí. Jsme o tom informováni, ale nepodpoříme to, dokud neuvidíme, jak se to vyvine.

Měl by si pamatovat, že Alfa Obsidiánového měsíce je tou nejlstivější bytostí na Zemi. Pro nás to není ukázka moci, ale nebezpečný risk. Každopádně, pokud se mu to podaří dotáhnout do konce a Lucia Blackwooda zabije, pak budeme souhlasit a může mít veškerou moc, po které touží."

Seraphině vynechalo srdce. Myslela si, že tohle je uvítací večírek pro Alfu Obsidiánového měsíce, který je zároveň nejnebezpečnějším vlkem. Neuvědomila si ale, že přitom zároveň plánují jeho atentát.

"Čím dřív, tím líp. Má smečka bude souhlasit jen tehdy, pokud o něj bude postaráno co nejdříve. Mělo by to být vyřízeno, dokud Lucius nic netuší a je rozptylován svým vítězstvím. Jakmile Crimsoncrest opustí, stane se nedotknutelným a Alistair ztratí naši podporu."

Seraphina ztěžka polkla, sebrala své síly a přešla k dalšímu hostovi.

Jejich názory se opakovaly. Každý z nich chtěl Alfu Lucia mrtvého dřív, než opustí Crimsoncrest. Byla to jako rozsudek smrti.

Tuto informaci rychle předala Alistairovi a nenápadně se vytratila z dohledu. Nedokázala si vysvětlit, proč měla pocit, že Lucia zradila, i když k ní byl krutý a možná byl ještě horší než její druh.

Zatímco odcházela ze Smečkové haly a mířila ke svému pokoji v Sídle smečky, Lucius jí znovu zkřížil cestu.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se Lucius a po zádech jí přeběhl mráz, když se jí v mysli mihl záblesk vzpomínek na jejich společnou vášnivou noc.

"Co chceš?" zeptala se ho.

Zasmál se a odhalil své dokonalé zuby. Zprudka se nadechla a vzpomněla si na pocit jeho úst na svých bradavkách.

"Večírek ještě zdaleka neskončil, Seraphino," řekl jí a sledoval, jak jí při vyslovení jejího jména tělem projela vlna rozkoše.

"Pokud si zrovna nejdeš sbalit věci a nenásleduješ mě domů, nevidím důvod, proč bys měla odcházet."

K vlastnímu překvapení si Seraphina odfrkla a překřížila ruce na hrudi.

"To je všechno, co mi chceš říct? Jak originální... Podívej, pro dnešní večer už toho mám dost. Ani nevíš jistě, jestli odtud vůbec odejdeš živý-"

Seraphininy oči se rozšířily a rychle si přikryla ústa rukama, když si uvědomila své přeřeknutí.

"Cože?" zavrčel Lucius a jeho dominance zcela přehlušila tu Alistairovu. Ta naprostá síla, která z něj vycházela, ji donutila zapotácet se dozadu.

Jeho ruce vyletěly vpřed a zachytily ji, a ačkoliv byla vyděšená, jeho dotek jí poslal přímo do jejího středu vlnu rozkoše.

"Co. Jsi. To. Právě. Řekla?"

Seraphinino tělo se chvělo. Kousala se do rtu a bojovala s nutkáním prozradit vše, co slyšela. On není tvůj Alfa, připomněla sama sobě. V očích mu plál hněv, který zintenzivnil její strach na tisícinásobek. Přesto nemohla zradit svého Alfu a druha.

Po chvíli se ušklíbl, oči se mu zaleskly, jako by přesně věděl, o čem celou dobu mluvila. Seraphina zamrkala a naprázdno polkla, když na svém pase ucítila teplo jeho rukou a jeho prsty, které se jí zabořily do hebké kůže.

Najednou si ji přitáhl na svou tvrdou hruď, jemně ji držel za pas a začichal k jejímu krku.

"Donutím tě promluvit, Seraphino. Je to jen otázka času. Brzy pro mě budeš zpívat, přesně tak, jak jsi to dělala před dvěma nocemi. Ale to už bude v mém sídle."

Seraphina se v jeho náručí otřásla a musela si připomenout, že má dýchat. Jeho jazyk našel u kořene jejího krku místo, o jehož existenci neměla tušení, a olízl ho. Nohy se jí okamžitě podlomily a její tělo v jeho sevření roztálo. Když to udělal znovu, z jejích rtů uniklo tiché zasténání.

Ruce se jí instinktivně ovinuly kolem jeho krku.

Temně se zasmál.

"Já se vrátím," řekl, odtáhl se od ní a vzdálil se tak rychle, že začala přemýšlet, jestli to, co právě zažila, nebylo jen v její hlavě.