Luciusův vlk kypěl hněvem, když pozoroval scénu před nimi. Lucius nedokázal pochopit, proč se jeho vlk takhle chová, a to ho jen ještě víc dráždilo. Věděl, že si musí od celé situace udržet odstup, zapomenout na tu ženu, která v něm probudila tak intenzivní emoce, dřív, než udělá něco nerozvážného.

Setkání v šatně bylo vzrušující, byla to hra plná škádlení a touhy. Lucius po ní prahl, ale měl v plánu si počkat, až ji bude mít přesně tam, kde ji chtěl mít, aby se pak vymanil z jejího vlivu. To však neznamenalo, že by nesnil o tom, že roztrhá každého, kdo se jim postaví do cesty, zejména Alistaira, a odstraní každou stopu mužského pachu z ní, dokud sám neuspokojí své vlastní touhy.

„Alfo,“ vložil se do toho Julian, který se objevil po jeho boku, „důkladně jsme pátrali po dívce, kterou jsi popsal, ale nenašli jsme ani stopu.“

Lucius se ušklíbl a v reakci ukázal na to veřejné projevování náklonnosti.

„Ach.“

„Jo.“

„To je Luna Crimsoncrestu, do prdele.“

„Jo.“

„A pořád po ní toužíš?“

„Jo.“

„Do prdele, Luciusi!“

„Jo.“

„No tak, to je jako píchat do spícího tygra nebo tahat za ocas lva,“ Lucius se zasmál. „Vypadá snad jako tygr? Spíš jako štěně.“

Julian si povzdechl a promnul si spánky. „To za to nestojí.“

„Ne po tom, co jsem ji tak hloupě označil,“ odvětil Lucius.

„Páni,“ zvolal Julian a rozšířily se mu oči. „Ale jak se jí... kdy... vy?“ zakoktal.

Lucius se znovu zasmál.

„Přesně tak.“

Julian si těžce povzdechl. „Jak sakra ses vůbec s Lunou potkal? Vyspal ses s ní a dokonce jsi jí vtiskl svou značku?“ zasyčel. „Alfa Alistair drží tu ženu pod zámkem! Je ohledně ní neuvěřitelně ochranářský, nebo jsem to aspoň slyšel. A proč by nebyl? Je to jeho družka a členové její smečky ji milují!“

Lucius na okamžik odtrhl zrak od Alistaira a Serafiny a podíval se na svého hlavního bojovníka.

„Proč zníš jako Balthazar?“

„Protože Balthazar je ten rozumný. Upřímně, kdyby to nebyl tvůj Beta, zajímalo by mě, co by s tebou bylo.“

Lucius pokrčil rameny a jeho chladný postoj byl na pokraji zhroucení. Zaprvé, Alistair ji stále osahával ve jménu projevování náklonnosti, a zadruhé měl Julian pravdu.

Kruciš! Nikdy předtím se takhle necítil. Jeho vlk byl jen okamžiky od toho, aby se utrhl ze řetězu, a pokud k tomu dojde, Alistair zemře. Nebylo jiné cesty.

Lucius zavřel oči, zhluboka se nadechl a pokusil se ovládnout. Silou vůle rozevřel pěsti, položil je rovně na stůl a pomalu vydechoval.

„Musíš si to pořádně promyslet, Luciusi. Nedělej nic hloupého. Nedovol, aby ti ženská všechno zničila.“

Lucius pokrčil rameny a znovu se podíval na ten pár, když se od sebe odtrhli.

„Páni!! Kurva!!!,“ zamumlal Julian a vytřeštil oči, když Serafinu poprvé uviděl zblízka.

Luciusovo srdce zabušilo a pěsti se mu znovu zatnuly.

„Zatraceně! Už to chápu. Je neskutečně přitažlivá.“

Lucius potlačil zavrčení a zaměřil svou pozornost jinam. Byla nepopiratelně krásná, ale zpočátku vůbec nebyla jeho typ. Vinil z toho svého vlka a tu hloupou značku. Tělo se mu vzrušeně napjalo při pohledu na její svůdné rty a zamžený pohled. Spouštělo to vzpomínky na jejich společnou noc.

Náhle jím projela vlna vzteku. Měl chuť ji popadnout, vášnivě ji políbit a odstrčit Alistaira. Všiml si však něčeho, co upoutalo jeho pozornost – nebyla vzrušená. Kdyby si skutečně užívala pobyt v náručí svého druha, její vzrušující pach by ho musel naprosto omámit.

„Dovolte mi představit vám Serafinu, moji Lunu,“ ohlásil Alistair.

Lucius se ušklíbl, vzal její ruku a vtiskl na ni krátký polibek, při kterém zlehka zavadil o její kůži. Zalapala po dechu a na okamžik jí zčervenaly tváře. Její náhlé vzrušení ho naprosto pohltilo.

„Takže ty jsi ta Luna, o které všichni mluví,“ Serafina ucukla rukou a v očích jí plálo podráždění. Luciusův úsměv se rozšířil.

„Ano, přesně tak. Má Luna je nejschopnější,“ chlubil se Alistair, zatímco ji představoval dalším důležitým hostům.

„Tvým dnešním úkolem je odhalit všechna špinavá tajemství o tom parchantovi a přinést mi je,“ přikázal Julianovi, jakmile byl Alistair z doslechu. „Vím, že ten zkurvysyn má nějaké kostlivce ve skříni. Ukaž mi je.“

Julian si povzdechl: „Ano, Alfo. Zadrž, jaký máš plán? Myslel jsem, že se budeš ptát na nějaké bezpečné místo, kde by ses s Lunou setkal a mohl se postarat o své záležitosti dřív, než zítra odjedeme domů?“

Lucius mu věnoval nevěřícný pohled.

„Kristepane, nejsem zase tak strašný, Juliane. Nemůžu o ni usilovat teď, ne po tom, co jsme zjistili. Nebylo by to správné.“

„Tak proč se vůbec zaplétám do tohohle zmatku a vyhrabávám na něj nějakou špínu?“ zeptal se Julian.

„Proč tu vůbec jsme, Juliane? Můžeme Alistairovi věřit?“ zeptal se Lucius a Julian zakroutil hlavou. Z úst mu unikl povzdech.

„Luciusi, znám tě moc dobře. Neustále něco piklíš,“ Lucius se ušklíbl, jeho zářivě modré oči rošťácky zablýskly.

„Co máš proboha v plánu?“

Lucius pokrčil rameny: „Pojede se mnou domů.“

Julian, kterému se podařilo vzít si pití a zrovna usrkával, se začal dusit. Prskal, zrudly mu oči a snažil se uvolnit dýchací cesty.

„Můj milý příteli,“ zasmál se Lucius a plácal ho po zádech.

„Co to sakra! Luciusi! Zbláznil ses úplně?"

Luciusovy oči ztmavly a on na něj zavrčel.

„Fajn, dobře, dobře, fajn! Ty tu velíš. Ty jsi Alfa. Shromáždím ty informace a připravím své muže na válku, protože přesně tam to spěje.“

Lucius si ho přestal všímat a obrátil svou pozornost zpět k Alistairovi. Byli už mezi členy své smečky, z nichž všichni hleděli na Serafinu, jako by byla nějaký anděl. Srdce mu při tom pohledu kleslo. Kéž by nebyl tak sobecký, pomyslel si v duchu.

„Luciusi,“ řekl Julian potichu.

„Jo?“

„Děláš to proto, že ji chceš dostat z hlavy, že jo?“

Lucius pokrčil rameny: „Proč jinak bych to asi dělal?“

„No, popravdě, nechat ji tady je ten nejlepší způsob, jak se přes to přenést. Když od ní budeš daleko, dostaneš se z toho za pár týdnů a to spojení, které si myslíš, že máš, vyprchá.“

„Týdnů?“ zavrčel Lucius, „Potřebuju ji dostat z hlavy a ze svých snů co nejdřív!“

„A-ale-"

„Kromě toho, kdy u mě někdy fungovalo, že jsem od někoho zůstal dál? Prostě udělej, o co jsem tě požádal. O zbytek se postarám já.“

Julian svěsil ramena. „Budete mou smrtí, Alfo.“

„Ne, jsem si docela jistý, že jsem tvůj zachránce.“

Julian zmizel z jeho dohledu a šel udělat, čím byl pověřen.

Luciusovy oči znovu vyhledaly Serafinu. Nyní byla zapředena do čehosi, co se jevilo jako nucená, zdvořilá konverzace s jistou ženou ze smečky Crimsoncrest.

Podrážděně odvrátil zrak a hledal v té dokonalé fasádě nějaké trhliny. Lucius věděl, že to je celé fraška. Alfa jako Alistair v sobě skrýval spoustu věcí. Vzpomněl si, jak se Alistair chytře vyhýbal jeho zvědavým otázkám.

Lucius se ušklíbl, byl odhodlán nenechat Alistaira dnešní noc odejít, aniž by mu odpověděl na jeho otázku.

„Něco mu přimíchejte do pití,“ nařídil prostřednictvím pouta v rámci své smečky.

Člen Obsidiánového měsíce, který byl Luciusovi nejblíže, přikývl a vydal se směrem k Alistairovi. Nyní už stačilo jen počkat, až alkohol oslabí Alistairův důvtip a obranu, než se pustí do své akce.

„Ahoj krasavče,“ zapředla silně navoněná rusovláska a posadila se vedle Luciuse.

Crimsoncrest. Omega. Pach jejich Alfy na ní! Luciusovy smysly byly zburcovány.

„Takže, ty jsi to nechvalně známé nezkrocené zvíře, o kterém se povídá, že?“ řekla a posunula se blíž.

Lucius přimhouřil oči, když si něco uvědomil. Každý člen smečky Crimsoncrest nesl zřetelný pach své smečky a svého postavení, kromě Serafiny.

Když se tehdy v noci potkali poprvé, Lucius by si od ní držel odstup, kdyby měla pach Crimsoncrestu nebo Luny Crimsoncrestu, ale ona ho neměla. Měla svou vlastní, přitažlivou vůni; pach jejího druha na ní ani nebyl znát.

Zajímavé! pomyslel si v duchu.

„Takže slyšela jsem, že se nedáš zkrotit a žádná žena si tě nedokázala ochočit,“ vyzvídala a Lucius se ušklíbl.

Za normálních okolností by ho taková troufalost bavila a nechal by dívku v domnění, že vyhrála, a sledoval by ji, dokud by nezůstali sami. Pak by jí dokázal opak, ukojil její touhy a nechal ji napospas posedlosti po něm a jeho zdatnosti. Nyní se však soustředil pouze na tu dívku s oříškovýma očima, která pronásledovala jeho sny.

Rusovláska ho nepřestávala obtěžovat a prsty mu přejížděla po kůži. Pohled měl stále upřený na ni, když ze sebe vydal tiché zavrčení. Ona se jen ušklíbla a nepřestávala.

Věnoval jí rychlý pohled. Její výstřih hrozil, že se vylije z korzetového topu, který měla na sobě, a minisukně jí stěží něco zakrývala. Ale její silně nalíčená tvář byla přehnaná. Cítil, že její úsudek je zastřený vzrušením. To však nebyl jeho problém.

Co ho štvalo, byla drzost omegy, která si k němu sedla a dotýkala se ho!

Tradičně se omegy držely od těch mocnějších, než byly samy, dál. Popadl její ruku, která překročila hranici, a hrubě ji odstrčil.

Našpulila na něj pusu, překřižovala si nohy a hned je zas uvolňovala. Lucius se zarazil.

Proč byl z ní cítit silnější pach Alfy než z té takzvané Luny?

„Hraješ si na nedobytného, fešáku?“ dobírala si ho.

Luciusova trpělivost s ní dosáhla svých hranic. Jedním plynulým pohybem ji popadl za ruku a odvedl do tmavého kouta. Chichotala se a následovala ho. Přitiskl ji ke zdi a v očích se mu zableskla jiskra rošťáctví. Natáhla se mu po opasku a stále vzrušeně švitořila.

Jeho pravá ruka její ruce rázně odstrčila, zatímco jeho levá ruka se pevně obemkla kolem jejího krku a držela ji v nemilosrdném stisku. Ztěžka popadala dech a její tvář se barvou blížila ohnivému odstínu jejích vlasů. Do očí jí vyhrkly slzy a rázem zrudly a zvodnatěly.

„Dobře poslouchej,“ nařídil jí hlasem plným jedu. „Neopovažuj se už nikdy svýma špinavýma rukama položit na mě nebo na kohokoliv z mé smečky ani prst, ani se k nám přiblížit. Je to jasné?“ zaburácel a rusovláska chabě přikývla, když se její vidění měnilo v černé tečky.

Se zavrčením ji odhodil stranou a odešel. Nechal ji zhroucenou na zemi.

Jak sakra vůbec řídí svou smečku takovým způsobem? Proč omega nezná své místo? Uvažoval a zpochybňoval danou situaci.

Když se vrátil na své místo, Alistair i Serafina už byli pryč. Srdce se mu propadlo a jeho vnitřní vlk ho neustále pobízel, ať je hledá, obzvláště Serafinu.

„Zatraceně, tohle místo je úplně v prdeli,“ pronesl bez dechu Julian, který se k němu znovu připojil. Lucius se ušklíbl, přesně jak tušil.

„Alistair je parchant. Je zapletený do nejrůznějších pochybných kšeftů, jaké si ani nedokážeš představit. To je ten pravý důvod, proč uspořádal tu párty. A hosté, co tu jsou, jsou zástupci z ostatních smeček, se kterými podepsal smlouvy, což jsou náhodou nepřátelé Obsidiánového měsíce, vedle spousty dalších opovrženíhodných věcí, které udělal-

Nelze mu věřit. Ta párty je jen přetvářka, aby svým spojencům ukázal, že mu kryješ záda, zatímco on tě plánuje zradit. Snaží se demonstrovat svou sílu. Proto se chová tak přehnaně přátelsky. Náš tým se naboural do jejich vzdálené sítě a našel na něj spoustu usvědčujících důkazů. Ty složky už jsem ti poslal-

Ale to není všechno. Jeho Luna není jeho osudová družka. Je to lež. Za jeho vztahem s ní se skrývá jakýsi temný příběh, ale nikdo se k podrobnostem nehlásí. Vypadá to, jako by v Crimsoncrestu bylo všechno vykonstruované.“

„Bingo,“ ušklíbl se Lucius a projel jím pocit náhlého odhalení.

Teď už přesně věděl, co si s Alfou Alistairem potřebuje vyříkat.

„Další detaily si prohlédnu později v noci. Teď musím najít našeho laskavého hostitele. Mám jednu palčivou otázku, na kterou se potřebuju zeptat, a chci identifikovat zástupce z ostatních smeček, kteří tu jsou dnes v noci. Shromáždi mi o nich informace. Nikdo z nich tohle místo neopustí živý, ani dnes v noci, ani zítra.“

S těmito slovy vstal, čichal po vzduchu, dokud nezachytil stopu Serafininy vůně, která ho teď vedla na jeho cestě.