Někdy smutek definuje váš život více způsoby, než byste si přáli. Může to být smutek ze ztráty někoho, kdo je vašemu srdci drahý, pocit, že nejste dost dobří, to, že jste obklopeni odsuzujícími lidmi, nebo hůře, že ztratíte sami sebe.

A navzdory vaší touze po štěstí je to jediné, co vás celým životem provází a co znovu zaklepe na vaše dveře, jen a pouze smutek.

- od Vivienne Sterlingové.

Seraphina zavřela knihu, kterou četla na hřbitově, zatímco jí po tváři stekla malá, neposlušná slza.

"To je pro dnešek všechno, tati. Zase přijdu, abych ti přečetla další příběh," zašeptala, jako by se bála, že naruší otcův věčný spánek.

Bylo to zvláštní. Kdyby to Seraphina opravdu mohla udělat, udělala by to bez váhání, že?

Byl to druhý týden od smrti Seraphinina otce. Jako mučedník padl při útoku odpadlíků na smečku před dvěma týdny. Její otec, Gama smečky, byl jedním z válečníků, kteří přišli o život v brutálním boji.

Útok byl tak surový a smrtící, že svou smečku stihli zachránit jen o vlásek.

Členové smečky se snažili nechat odejít ty, kteří je opustili, aby mohli pokračovat ve svém vlastním životě, ale pro lidi jako Seraphina, která neměla kam jít a na koho se obrátit, to bylo až příliš těžké.

Seraphinina matka zemřela při jejím porodu a teď byl pryč i její otec. Poté, co ztratila oba své opatrovníky a neměla žádného přímého příbuzného, který by se o ni postaral, byla naprosto zdrcená.

Někteří lidé s jejím osudem soucítili, ale byli s ní jen kvůli tomu. Aby jí projevili soucit a lítost nad její situací.

To nejvíc, co mohli udělat, bylo zaplatit jí školné a zachránit ji před odchodem do sirotčince rady.

V této šťastné smečce, kde si myslela, že je v největším bezpečí, se Seraphina cítila sama. A aby sama přežila, musela nosit masku. Masku síly a nezávislosti.

Když ji všichni viděli tak chladnou a odměřenou, jak na většinu lidí vrhá zamračené pohledy, začali si od ní udržovat odstup. Až na dva lidi. Alfova syna Declana, její lásku, a jejího tyrana Rydera.

Declan byl od malička jejím nejlepším přítelem.

Declan a ona tvořili dokonalý, v nebi stvořený pár, nebo si to alespoň Seraphina myslela. Byla do svého nejlepšího přítele zamilovaná už od dětství a věděla, že je to pro ni ten nejlepší kluk. Po smrti jejích rodičů byl její jedinou láskou a nadějí v životě.

Ačkoliv nechtěla zničit jejich přátelství kvůli prchavým fantaziím, věděla, že mezi nimi něco je. Dokonce i její vlčice Nyx s ní souhlasila.

Declan jí naznačil, že se mu líbí, a ona chtěla být tou, kdo bude po jeho boku stát po zbytek života, ale jediné, co je brzdilo, bylo pouto druhů.

Nevěděli, jestli jsou si navzájem souzeni jako druhové.

Pouto druhů bylo v jejich zemi považováno za to nejposvátnější pouto, na rozdíl od jiných, kde byli povoleni vybraní partneři.

Declanovy osmnácté narozeniny už minuly, a jelikož se nezmínil o tom, že by svou družku našel, byla si teď ještě jistější, že jí je ona. Přestože neřekl nic o tom, že by byla jeho družkou, možná to bylo proto, že ji nechtěl zbytečně zatěžovat.

Všimla si, jak na ni Declan i po svých narozeninách žárlí a chová se majetnicky. Ten pohled, který na ni neustále vrhal, si nešlo splést s přátelským. Seraphina se usmála už jen při představě, že by ji Declan miloval.

Čekání mělo trvat už jen rok, než zjistí, že Declan je její druh. Jakmile její vlčice zavyje na souhlas Declanovu vlkovi, věděla, že obřad spojení dokončí ještě týž den, a Declan jí dá to nejlepší, co jí vždy sliboval.

S úsměvem na rtech z myšlenek, které jí zatemňovaly mysl poté, co se postarala o otcův hrob a řekla mu všechno o tom, jak se ze všech sil snaží žít svůj život šťastně, se Seraphina rozhodla zastavit na rodinném statku Declanovy rodiny, aby si odpočinula.

Declan jí dal klíče od tohoto statku, protože jeho rodiče tu nikdy nebyli a on chtěl, aby toto místo využívala, kdykoli bude chtít před lidmi utéct.

A přesně to chtěla udělat právě teď, schovat se před soucitnými pohledy všech, které by musela snášet, až by ji viděli vracet se ze hřbitova.

Kromě Declana tu byl ještě jeden člověk, kterému byla nevědomky vděčná, její největší tyran Ryder. Ačkoli to byl klasický surovec, který ji tu a tam provokoval, byla ráda, že s ní nesoucítí falešně jako všichni ostatní.

Zpočátku si myslela, že je v pořádku, když je lidem líto, že jí zemřel otec a Gama smečky, ale když zaslechla některé dívky, jak ji za zády pomlouvají, že truchlí jen proto, aby na sebe upoutala pozornost, Seraphina pochopila, že jsou to jen prohnané lišky, které se s ní přátelí kvůli Declanově podpoře.

Seraphina se zhluboka nadechla a zabočila za roh, nos se jí svraštil, když se blížila ke statku.

Byl někdo uvnitř? Bylo jasné, že tam bude Declanův pach, protože to bylo jeho, ale proč to vonělo jako Hazel?

"Aahhh, prosím. Rychleji. Ano, přesně tam. Dělej. Dej mi ze sebe všechno, alfo. Ohh, jsi ten nejsilnější muž," zazněla Seraphině v uších Hazelina nestydatá slova a Seraphina se zastavila, uvažujíc, jestli má jít dovnitř.

Otočila se a už už chtěla odejít, když uslyšela hlas, o kterém by si ani v nejdivočejších snech nepomyslela, že ho uslyší.

"Na, ty děvko. Pěkně si to vezmi všechno. Nech mě naplnit tě mým semenem. To si neposlušné děvky jako ty zaslouží," žvatlal Declan slova, která Seraphinu zasáhla jako facka, a cítila, jak jí tělo s každým krokem, který udělala směrem k domu, s každým slovem, které vyřkli, a pachem chtíče, sexu, potu a jejich barvitých hrátek, dřevění.

"Dej mi to všechno, alfo. Naplň mě. Jsem připravená na jakýkoli trest. Jsem malá děvka. Tvoje děvka," pokračovala Hazel, než Seraphina uslyšela Hazelin výkřik a jejími nosními dírkami se zableskla vůně jejích šťáv. Zatočila se jí hlava a ucítila, jak jí podlaha pod nohama uniká.

Padla na kolena, zatímco jejich nemilosrdný akt pokračoval.

"Ještě jsem neskončil," Declanův hlas byl těžký chtíčem a mocí, a Seraphina nevěděla, co má dělat, když viděla tu scénu přímo před sebou.

Zkoušela Hazel zavolat. Hazel na ni byla v době jejího smutku nesmírně hodná, proto chtěla zjistit, jestli by s ní Hazel nechtěla jít ven, ale hovor neprošel, a teď už Seraphina znala důvod.

Na gauči, kde k ní Declan kdysi promlouval o své nekonečné lásce, se Hazel a Declan zmítali v ohnivé vášni. Declan do Hazel prudce vrážel, zatímco ona mu zarývala nehty do hrudi, tvář zkrabatělou v čiré blaženosti, jak pod ním sténala a vzdychala.

Seraphina věděla, že musí utéct, ale její tělo zamrzlo. Bylo to, jako by ji tělo nutilo dívat se na tu scénu před ní.

Jestliže pro ni Hazelina a Clenova předchozí slova byla fackou, tohle bylo, jako by jí někdo vytrhl srdce z hrudi a neustále do něj bodal nožem.

Vlčí čich a sluch patří k těm nejsilnějším, ale oni byli tak pohlceni milostnými hrátkami, že si vůbec nevšimli nového člověka stojícího ve dveřích. Sakra, oni se dokonce ani neobtěžovali zamknout.

Byli tak pohlceni svým chtíčem a vášní, že se zdálo, jako by pro ně v tu chvíli na ničem nezáleželo.

Ryder, který Seraphinu sledoval, aby ji popudil, udělal si z ní legraci a ujistil se, že si zase nevyplakává oči, se podíval, jak omámeně sedí na zemi, a chtěl ji plácnout po zátylku, aby se dobře zasmál, když se mu naskytl pohled na scénu před ní.

Jeho původní plán zahrnoval jen to, že ji trochu poškádlí, ale když viděl horké slzy stékající po jejích tvářích, pocítil vír emocí, směs hněvu, smutku, lítosti, soucitu, frustrace a úzkosti, která se ho zmocnila.

Uznal, že pro ni celý život nebyl tím nejlepším člověkem, ale alespoň byl věrný svým emocím a ukazoval jí přesně to, co cítil.

Ale tenhle Declan, ten byl jako had v úkrytu, který ji uštkl, když to nejméně čekala.

Ryder ji rád šikanoval. Byla to jeho oblíbená zábava, ale právě teď cítil touhu ji obejmout a utěšit.

Jediný důvod, proč ji celou tu dobu šikanoval, byl ten, že ona celý život neviděla nikoho jiného než Declana, a to mu drásalo nervy.

Byla jako Clenova malá loutka, která udělá cokoli, co jí řekne. Byla jeho první kamarádkou, kterou si našel během školky a tréninků. V dětství si byli docela blízcí, ale pak se objevil Declan a jemu připadalo, jako by pro ni nikdy neexistoval.

Cítil se odmítnutý a tohle byl jediný způsob, na který dokázal přijít, aby upoutal její pozornost.

Chtěl být jejím přítelem, ale ona striktně vytyčila hranici, za kterou směl jen alfův syn.

Od samého začátku věděl, že není dívkou, která by šla po penězích a moci, a proto ho skutečnost, že to všechno dělá z lásky, iritovala ještě víc. Declana nikdy neměl rád.

Ryder zavrtěl hlavou, aby dostal ty myšlenky z hlavy a ovládl svůj hněv, a zhluboka se nadechl.

Pevně ji chytil za ruku a s mračením ve tváři ji odtáhl z toho místa. Kdyby to bylo jindy, Seraphina by na něj vyjela už jen za to, že se jí dotkl, natož aby ji takhle držel za ruku, ale teď se ani nenamáhala podívat, kdo ji táhne.

Obraz Declana, jak na tom gauči ojíždí Hazel, se jí točil v hlavě jako nekonečný filmový pás. Až doteď její tělo a mysl ani nechtěly uvěřit tomu, co viděla.

To musí být vtip. Ne. Nebyl to vtip. Byl to sen. A navíc velmi zlý.

Neexistuje způsob, jak by jí tohle mohl její nejlepší přítel udělat. I kdyby chtěl prožít chvíli s Hazel, řekl by jí o tom.

Kdyby Hazel byla jeho družkou, dal by to jasně najevo, místo aby jí dával takové falešné naděje. Už bylo těžké rozeznat, co je skutečné a co falešné. Jestliže tohle byl ten skutečný Declan, kdo byl pak ten kluk, který jí kdysi sliboval věčnou lásku a péči? pomyslela si Seraphina a její bledá tvář vypadala, jako by ztratila veškerý život.