Malá válečnice.

**Raven**

Krev mi stříkne na tvář, když do vlhké trávy dopadne další hlava odpadlíka. Její teplo na mé kůži je tichým milosrdenstvím v chladném nočním vzduchu. Stáhnu meč zpět a rychle se otočím na patě, než se mi do ramene stihnou zakousnout zuby dalšího útočícího vlka. Můj meč hladce projede od jedné strany jeho čelisti po celé délce jeho tmavě šedé, zplstnatělé srsti. Hlasitě zafňuká, než se s mečem rozpřáhnu přes rameno a setnu hlavu i jemu. Kolem mě leží mrtvá těla sedmi odpadlíků a jejich krev smáčí trávu. Uslyším cupitavý pohyb a zaujmu další postoj, připravená zaútočit, ale vlk se ke mně uprostřed skoku přemění.

"Klídek, malá válečnice, to jsem jen já," řekne Nathaniel, jeden z hlídkujících strážců smečky, a blíží se se zvednutýma rukama. "Tentokrát jsi jim dala vážně co proto," řekne a prohlíží si mé dílo.

"Jo, díky za pomoc a tak," zabručím, na což se jen zasměje a rozcuchá mi vlasy. "Mou pomoc jsi nepotřebovala. Navíc mám tušení, že tohle bude tvůj rok."

Tím myslí rok, kdy mi bude osmnáct a získám svého vlka. Vzhledem k tomu, že mě jako miminko nechali na hranici území smečky, nikdo přesně neví, kdy mám narozeniny, a tudíž ani to, kdy získám svého vlka. Status sirotka také znamenal, že jsem postradatelná. Vychovali mě válečníci smečky. Když jsem byla malá, brali mě s sebou na hlídky, aby mě mohli nakrmit a dávat na mě pozor. Občas si mě brali domů ke svým družkám, ale většinu času jsem vyrůstala v první linii na hranicích naší smečky. Když si mysleli, že je mi asi dvanáct a zabila jsem poprvé, Alfa Brock mi začal dávat plat a zařadil mě do mých vlastních hlídek, které se daly skloubit s vyučováním. Nikdy jsem neměla velkou potřebu utrácet peníze, protože žiju ve smečkovém domě se všemi ostatními členy, kteří ještě nemají vlastní domov. Což znamená i jídlo zdarma. Jediné, co se tam od vás očekává, je uklízet po sobě a občas si vzít směnu v kuchyni. Já si prostě beru skoro každou směnu na večeři, co můžu. Skvěle to zapadá do mého rozvrhu. Vstávám brzy na ranní hlídku, pak jdu do školy, následuje odpolední hlídka, rovnou přecházím na večerní směnu a pak jdu spát, jen abych to všechno mohla dělat znovu.

Kvůli odpadlíkům jsem teď měla na večerní směnu zpoždění, ale jsem si jistá, že Lexi, jedna z omeg, které pracují na večeřích, to za mě v pohodě vezme.

"Můžu se jen modlit, aby to byl můj rok, Nate."

"Neboj se, prcku, i bez svého vlka ses vždycky držela líp než ti, kteří ho mají."

Povzdychnu si, když táhnu jedno z těl odpadlíků k ohništi, kde je na této straně území pálíme.

"Jo, já vím, ale... nevím. Prostě by bylo skvělé cítit s někým spojení."

Nate pustí tělo, které táhne, a překříží si ruce na hrudi, aby se na mě zamračil. "Jsi spojená s námi, s námi všemi. Vždycky budeme tvoje rodina, prcku."

Oči se mu potáhnou mlhou, což je neklamné znamení, že se s někým spojuje myslí, a já trpělivě čekám, až skončí.

"Alfa s tebou chce mluvit. Říkal, ať si s tou večerní směnou neděláš starosti, Lexi to za tebe vzala."

"Zvládneš to s nimi?" ukážu na těla.

"Víš, že jo, běž." Odežene mě.

Asi o deset minut později stojím před Alfinou kanceláří a snažím se setřít si z obličeje krev, ale myslím, že si ji jen víc rozmazávám.

"Pojď dál, Raven." Jeho hlas se nese skrz tlusté dřevěné dveře.

"Alfo Damone," pozdravím s úklonou.

"Nathaniel říkal, že jsi čelila dalšímu útoku odpadlíků." Pokyne mi k pohodlnému křeslu naproti svému stolu. Vytáhnu dva dlouhé meče ze zad a položím je na stůl, než se posadím. Dám si záležet na tom, abych se usadila jen na samý kraj sedadla. Jsem si jistá, že by se Luna Paige zlobila, kdybych jí krví umazala její luxusní nábytek.

"Bylo jich sedm," pronesu s kamennou tváří.

"Vedla sis dobře."

"Děkuji, Alfo."

"Alfa Vince ze smečky Šarlatového měsíce za hranicemi slyšel o tvých schopnostech. Přál by si, abych ti předal nabídku. Velmi dobře placenou nabídku."

"Oh?"

"Hmmm, upřímně řečeno, je to docela čest. Jeho dcera, Brianna, je zhruba ve tvém věku. Její druh je budoucí Beta smečky; proto bude i ona budoucí Betou, až přijde čas, a on by byl rád, aby byla patřičně vycvičena."

"Ona nebyla vycvičena?"

"Byla, ale zřejmě ne na takové úrovni, se kterou by byl spokojený. Byl by rád, abys s ní trénovala. Stáhnu tě z odpoledních hlídek a místo toho budeš po škole jezdit do Šarlatového měsíce, abys s ní trénovala, minimálně dvě hodiny každé odpoledne. Vyhovovalo by ti to?"

"Ano, Alfo, to by byla opravdu čest."

"Skvělé, dám Alfovi Vinceovi vědět, že tam zítra budeš. Běž se setkat s Betou Asherem do garáže; má pro tebe překvapení."

Odcházím z kanceláře se zvláštním pocitem. Vím, že jsem dobrá bojovnice, trénuju už od doby, než jsem se vůbec naučila chodit, ale dočkat se za to uznání? No, to se mnou uvnitř dělá zvláštní věci. Možná takový je to pocit, když vás chválí rodiče. Betu Ashera najdu venku před garáží, prakticky poskakuje nadšením. Je pro mě asi tím nejbližším, co se dá nazvat rodičem; koneckonců je to on, kdo mě našel a přesvědčil Alfu Damona, aby dovolil válečníkům nechat si mě a vychovat mě.

"Ahoj, malá válečnice!"

"Beto Ashere. Čemu vděčím za to potěšení?"

"Víš o té motorce, na které jsme dělali?" Usměje se a otevře spojovací dveře ze smečkového domu do garáže. "Tak, právě jsem ji dokončil."

A tam, v celé své kráse, stojí ten náš milovaný projekt, na kterém jsme s Asherem už přes rok pracovali. Kupovali jsme díl po dílu a postavili ji úplně od nuly, naši vlastní, na míru postavenou CBR1000. Černou jako noc, elegantní jako liška, rychlou jako zpropadený závodní kůň na cracku. "Páni. Je nádherná..." Přejedu rukou po jejím lesklém zevnějšku. Je to už třetí motorka, kterou jsme spolu postavili. Asher mě už odmala učil, jak se vrtat v jeho motorkách, a nakonec jsme začali stavět naše vlastní. První byla CBR600, na které mě naučil jezdit, pak tisícovka, limetkově zelená a sakra sexy, kterou si Asher nechal pro sebe.

"Tuhle sis zasloužila." Zazubí se a hodí mi klíčky.

"To si děláš prdel, vážně?"

"Vážně, opravdu. Běž si pro výstroj a umyj si obličej. Vezmeme tuhle krásku na projížďku!"