Nedospělí kreténi.

S Asherem letíme po silnicích za hranicemi území naší smečky. Jeho limetkově zelená motorka v temnotě noci září, zatímco moje elegantní černá s ní naprosto splývá. Nechal nám do helem namontovat mikrofony, což pro vlky obvykle není nutné, ale v tom je ten háček – já svého vlka ještě neměla a on mě naučil jezdit mnohem dřív, než to bylo legální, i když samozřejmě jen na území smečky.

"Tady nahoře zahni doleva, ukážu ti, kam máš zítra jet." Následuji ho a s lehkostí projíždíme zatáčkami. Trvá to jen dvacet minut, než se ocitneme před hlavní bránou smečky Šarlatového měsíce.

"Zítra ti bude povolen vjezd. Pojedeš rovnou přes město, jejich smečkový dům nepřehlédneš, je obrovský."

"Cože, větší než náš?"

"Mnohem větší. Alfa Vince má kromě dcery čtyři syny."

"Čtyři? To mi přijde trochu přehnané. Který z nich bude budoucí Alfa?"

"Všichni, jsou to čtyřčata."

S Asherem se jedeme projet ještě zhruba další hodinu a domů se vracíme až pozdě v noci. Podrobně mě seznámí se Šarlatovým měsícem a jejich neblaze proslulými budoucími Alfami, kteří jsou prý pořádní sukničkáři. Je to vlastně smutné. Já byla vždycky pevně rozhodnutá počkat si na svého druha. Ne všichni vlci jsou ale stejní. Jen doufám, že můj druh bude mít stejné morální hodnoty jako já.

Následujícího rána vstávám brzy. Můj malý, ale dostačující pokoj ve smečkovém domě je útulným místem, nicméně ho udržuji bez jakýchkoliv osobních věcí. Ráda se tam vyspím a hned jdu pryč. Příliš dlouhé vysedávání na jednom místě mi nikdy nedělalo dobře. Slunce vyjde asi za hodinu. Tím, že vstávám takhle brzy, mám dost času vzít si po cestě na cvičiště menší snídani. Dám si hodinu tvrdého tréninku pod rouškou tmy, než půjdu na svou hlídku. Užívám si ty chvíle, kdy mě nikdo nesleduje. Kdy se mi nikdo neposmívá. Ačkoliv se spousta tyranů v posledních letech stáhla, jak narůstá počet mých zabití, spoustu lidí ze školy to stále úplně nezastaví. Ty s rodinami, statusem, bohatstvím, ty, kteří mají hlavy zastrčené příliš hluboko do vlastních zadků. Já se zkrátka rozhodla držet se jim z cesty a klopit zrak. Jsem skoro na konci posledního vyklusávacího kola na hřišti, když si to tam napochoduje ten největší kretén ze všech, jako by mu to tam patřilo. A hádám, že vlastně svým způsobem ano, vzhledem k tomu, že je to budoucí Alfa a tak.

"Copak, copak, podívejme se, kdo to tu je." Jace se mi hrubě postaví do cesty. Pokusím se mu vyhnout, ale protože on už svého vlka má, je mnohem rychlejší než já. Na poslední chvíli mi podkopne nohu a já zakopnu; s nechutným žuchnutím dopadnu na ruce a kolena.

"Měla bys dávat pozor, kam šlapeš," uchechtne se nade mnou.

"Jo, díky za radu," procedím skrz zuby a ten parchant se opováží ušklíbnout. Natáhne ruku, jako by mi chtěl pomoct vstát, ale já ji ignoruji.

"Nezabilo by tě projevit trochu vděčnosti. Vzhledem k tomu, že tě moje rodina nechala žít na našem území."

Vždycky se mnou měl problém. Říká, že jsem prakticky odpadlík, nad kterým se jeho rodina slitovala. Jako bych snad mohla za to, že mě jako miminko pohodili na hranici. Opráším si ruce a ušklíbnu se nad svými sedřenými, krvácejícími koleny. Zkontroluji si hodinky a zjistím, že mi do směny zbývá asi patnáct minut; strážcům určitě nebude vadit, když ji převezmu dřív. Začnu odcházet, ale Jace po mně vystřelí ruku a pevně mě chytí za paži. Jo, z toho bude modřina. "Hej, to by sis měla ošetřit, než někam půjdeš. Pomůžu ti."

"Vypadni, Jaci." Vytrhnu mu svou paži. Zamumlá něco, co se ani neobtěžuji poslouchat, sáhnu po tašce a natáhnu si přes kraťasy legíny. Na stehna, pas a záda si připnu pochvy, a když si jsem jistá, že mám zbraně přesně tam, kde mají být, vyrazím na hlídku.

Na dnešní ranní hlídce se nestalo nic zajímavého. Jen mi to dalo šanci udělat pár okruhů navíc pro zchlazení svalů, které jsem před školou potřebovala. Škola byla vždycky zkurvená noční můra. Je nemožné ignorovat tam všechny, ale dělám, co můžu; rozvrhy všech těch kreténů jsem se naučila nazpaměť, abych se na chodbách vyhnula jejich trasám. Naštěstí jsem chodila do tříd pro pokročilé, takže jsem neměla problém vyhýbat se jim i uvnitř učeben. Jsem v předposledním ročníku, ale technicky vzato odmaturuji už letos, protože jsem ve studiu tak napřed. Alfa Damon řekl, že je jen na mně, co budu chtít po tomhle roce dělat. Můžu pokračovat se svými 'přáteli', nebo můžu školu dokončit. Nikdy si nevšímal toho, jak se ke mně chová velká část smečky, ale já mu to nevyčítám; má na starosti důležitější věci. Usiluji o to, abych byla natolik napřed, že mi bude stačit odchodit jen půlrok a pak odejít. Už si podávám přihlášky na medicínu, samozřejmě na dálkové studium, a naše smečková doktorka Sierra mi řekla, že jsem více než vítána, abych svou praxi absolvovala u ní. Mám našetřeno víc než dost, takže i kdybych nedostala stipendium, půjdu do toho.

Otevřu skříňku, abych si vzala věci na první hodinu, a přesně na povel se k vedlejším skříňkám přihrne Zoey a její hejno pipin. Jedno ze setkání, kterému se zkrátka nikdy nedokážu vyhnout.

"Panebože, ona smrdí!"

"To bude tím, že je to sirotek."

"Máš pravdu, nikdo ji nikdy nenaučil se sprchovat, ach, jak smutné."

Protočím oči, prásknu dvířky od skříňky a prorazím si cestu skrz jejich skupinku.

"Panebože, fuj! Zoey má sirotčí bacily!"

Přísahám, že uvízly ve věku pěti let. Ale zjevně vás odbarvené blond vlasy a umělý kozy kvalifikují k tomu, abyste se staly další Lunou, a to rovnou i s obřím egem a úbytkem mozkových buněk.