Bylo nebylo.

Ještě jsem byl v mámině náručí, když zadní dveře zavrzaly a otevřely se. Z dvorku vešel táta, boty zablácené, rukávy vyhrnuté, s vůní kouře a borovic, která na něm ulpívala. Stačil mu jediný pohled na mě a usmál se – tím hlubokým, dunivým úsměvem, který ze mě vždycky dokázal vykouzlit úsměv, ať už mi bylo sebetíž.

„No ne, podívejme, koho sem stíny dotáhly,“ řekl a poplácal mě pevně po