Kniha 1: Kapitola 1 - Navždy v minulosti a navždy v budoucnosti

Většina lidí si ani nepamatuje, že dům smečky má kobku. Ale já ano. Mám vzadu malý pokojík, který kdysi sloužil jako samovazba. Smrdí starými chcankami, zvratky a krví. Člověk si zvykne. Mám tu lehátko a starou roztrhanou deku na zahřátí. Dokonce jsem v odpadcích ulovila lampu. Stále funguje, takže mám světlo na psaní domácích úkolů. Všude dobře, doma nejlíp a takové ty kecy, ne? Chci říct, aspoň nejsem vyvrhel.

Ach ano, měla bych se představit. Jmenuji se Esmeralda Laurentová, ale říkají mi Esme. Nikdo mi neříká Esmeraldo, kromě učitelů první den školy. Jsem vlkodlak ve smečce Silvercrest. Protože jsem sirotek, nejsem si úplně jistá, kolik mi je, ale docela jistě mi je šestnáct. Navíc jsem omega, což znamená, že jsem služka. Mojí prací je vařit pro vlkodlaky, kteří žijí v domě smečky. Mezi přípravou snídaní a večeří pro více než stovku vlků, uklízením po nich a doplňováním spíží v bytech vysoce postavených členů ve třetím a čtvrtém patře, dělám normální věci jako ostatní teenageři. Až na to, že ve skutečnosti nemám moc volného času na dělání normálních teenagerských věcí. Takže domácí úkoly, domácí úkoly jsou vrcholem mých normálních teenagerských věcí.

Právě teď je půl dvanácté v noci. Dělám poslední úpravy své eseje do angličtiny, když uslyším, jak se s bouchnutím rozrazí dveře kobky. Skvělé. Co jsem udělala tentokrát? Ono toho moc nepotřebuje. Alfa Alistair Kensington je alkoholik. Pro vlkodlaky je opravdu těžké se opít, což znamená, že musíte pít opravdu hodně, abyste pocítili nějaké účinky. Což znamená, že se pravděpodobně pohádal s Lunou Genevieve kvůli svému pití. Což znamená, že ho zamkla před jejich ložnicí. Což znamená, že sešel dolů, aby si vylil zlost na mně. Prostě takový průměrný úterní večer v domě smečky.

Ostrý pach whiskey mě udeří do nosu dávno předtím, než se objeví před mými dveřmi. Znám tu rutinu. Už stojím na nohou a čekám na něj.

Do prčic, do prčic, do prčic.

„Alfo Alistaire, co pro vás mohu udělat?“ ptám se s očima upřenýma na podlahu. Ruce mám sepjaté před sebou a snažím se vypadat co nejmenší.

Beze slova mi kolem ucha prosviští láhev od whiskey a roztříští se o zeď nad mým lehátkem. Cuknu sebou a nemůžu si pomoct, začnu se třást a objímám se pažemi. Už jsme za bodem ‚do prčic‘, teď už jsme na území ‚do prdele‘. Cokoli se právě stane, bude to horší než obvykle.

Vrhne se vpřed a oběma rukama mě popadne pod krkem. Cítím, jak se mi do očí derou slzy, zatímco nedostatek kyslíku zbarvuje okraje mého zorného pole dočerna. Zoufale mu drásám ruce a snažím se vymanit z jeho sevření, ale je to marné. Zvedne mě za krk tak, abych byla na úrovni jeho tváře. Oči má černočerné, což naznačuje, že jeho vlk Ruckus je na povrchu. Dech mu páchne chlastem a tvář má rudou vzteky.

Začínám lapat po dechu a dusit se nedostatkem kyslíku. Bez varování mnou mrští přes celou místnost, jako bych nic nevážila. Moje tělo narazí do zdi a já dopadnu na záda na lehátko. Střepy z rozbité láhve mi skrz tenké tričko pronikají do kůže na zádech. Whiskey způsobuje, že řezy pálí jako oheň. Snažím se potlačit výkřik, když mnou projede sžíravá bolest. Přejde místnost a hrubě mě vytáhne za vlasy. Cítím, jak se mi skleněné střepy zařezávají hlouběji, když mě zvedá.

Vlepí mi facku největší silou, jakou dokáže, a pak mě hodí na zem. Kopne mě do břicha a znovu a znovu mi dupe po zádech. Kousky skla se mi zavrtávají hlouběji do zad. Cítím, jak krev prosakuje mým rozervaným tričkem. Neodvažuji se pohnout, abych ho ještě víc nerozzuřila. Když mě jeho noha zasáhne, cítím, jak mi praskají žebra. Jeden z jeho kopanců mi přistane na čelisti. Cítím odporné lupnutí, které se mi rozezní až v mozku. Ústa se mi okamžitě naplní kovovou pachutí krve.

Alfa Alistair mě už léta používá jako svůj osobní boxovací pytel, ale tohle bylo mnohem intenzivnější než kdykoli předtím. Většinou mi dá pár facek a pak mě bičuje, dokud nejsem krvácející a do masa rozervaná. V posledních několika letech začal namáčet bič do oměje, kvůli kterému se mi rány hojí pomaleji, takže teď mám přes záda a paže hrůzostrašné jizvy.

„Alfo Alis, pžestaňte. Pšosím,“ podaří se mi ze sebe vypravit.

Můj hlas je tichý a zkomolený zlomenou čelistí a krví valící se mi z úst. Náhle se zastaví a vyjde z místnosti. Za okamžik se vrátí s bičem a začne mě nelítostně švihat přes záda. Z biče odkapává oměj. Ty rány v kombinaci se skleněnými střepy, které mám stále v zádech, a s omějem, jsou prostě moc.

Zrak se mi rozostří a já omdlím.

Obklopuje mě temnota a necitlivost. Takhle nějak vypadá smrt? Je to pokojné, ale trochu nudné. Aspoň nemusím krmit smečku. Sakra, nestihla jsem odevzdat tu esej do angličtiny. A to se mi tak povedla. Neustálé tiché pípání je uklidňující. Nevím, jak dlouho už jsem mrtvá, ale mám pocit, že chci otevřít oči, připravená postavit se posmrtnému životu.

Po něčem, co se zdá jako věčnost, dokážu otevřít oči a zjišťuji, že jsem sama v měkké pohodlné posteli v jasně osvětlené, čisté místnosti. Tohle je ten posmrtný život? Možná je to nějaká čekárna, ale kde je recepce? Mají tu recepční? Moje mysl se pomalu vyjasňuje a já si uvědomuji, že nejsem mrtvá. Jsem ve smečkové nemocnici.

Musím odejít dřív, než mě Alfa najde mimo kobku. Snažím se vstát, ale sotva dokážu pohnout tělem. Každý pohyb mi způsobuje mučivou bolest. Začínám panikařit, což způsobí, že pípání v místnosti zrychlí. Aha, jsem napojená na hromadu přístrojů. Snažím se přijít na to, jak je odpojit, aby nikdo neslyšel ten hluk. Příliš pozdě, slyším, jak se na chodbě blíží lidé. Zkouším se posadit. Musím ignorovat bolest. Musím utéct. Pomalu se sesunu přes okraj postele. Nohy se mi podlamují. Hadičky a dráty, které ze mě trčí, mi brání dostat se příliš daleko.

Dveře se otevřou a vejde smečkový doktor se zdravotní sestrou. Doktor je starší muž. Má černé vlasy, které mu po stranách šediví. Sestřička je mladá, s blonďatými kudrnatými vlasy staženými dozadu do culíku.

„Ach, Esme. Jsi vzhůru. Pojďme tě dostat zpátky do postele, ano?“ řekne doktor jemně. Společně se sestrou ke mně přistoupí z obou stran a natáhnou ruce, aby mě chytili za paže. Z hrudi se mi vydere hluboké zavrčení.

„Nedotýkejte se mě,“ vyštěknu a setřesu je. Můj hlas je skřípavý a drsný a v ústech mám pocit, jako by mě do nich bodalo tisíc jehel.

„Všechno je v pořádku, Esme. Nikdo ti tady neublíží. Snažíme se ti pomoct se uzdravit. Pojďme zpátky do postele a dáme ti napít vody,“ zvedne doktor ruce na znamení kapitulace.

Váhavě se na něj podívám, než přijmu jejich pomoc s návratem do postele. Sestřička mi podá kelímek s vodou a brčkem. Pití mě bolí v celé dolní polovině obličeje, ale voda mému hrdlu dělá dobře.

Doktor se posadí na židli vedle postele, zatímco mi sestra kontroluje životní funkce a začne manipulovat s hadičkami a dráty, které jsou ke mně připojené.

„Esme, podstoupila jsi operaci, při které jsme ti ze zad odstranili stovky skleněných střepů. Také jsme ti museli narovnat několik žeber, čelist a měla jsi v krvi spoustu oměje. Dali jsme ti transfuzi, abychom ho dostali z tvého systému a ty ses mohla uzdravit,“ vysvětluje doktor. „Máš štěstí, že jsi nezemřela.“

Jste si tou poslední částí tak jistý, doktoře? pomyslím si.

„Když si smečka uvědomila, že snídaně nebyla připravená, Beta Tate pro tebe šel a našel tě na zemi ve tvém... ehm... pokoji,“ podívá se na mě se soucitem. „Esme, kdo ti to udělal? Je to zločin, který by mohl být důvodem k vyhoštění ze smečky. S ohledem na tvé jizvy, to není poprvé, co jsi byla napadena.“

Nedokážu mu odpovědět. Tiše zírám na své ruce v klíně. Jak mu mám říct, že tím, kdo to způsobil, je Alfa Alistair? V žádném případě by mi neuvěřil, a i kdyby ano, co by s tím asi tak dělali? Vyhostili by Alfu? To těžko. Rozhodnu se, že mým nejlepším tahem bude prostě zavrtět hlavou na znamení nesouhlasu. Nechci být vykopnuta ze smečky za lhaní. Nemám kam jít. Byla by ze mě vyvrhelkyně.

„Dobrá. Přejděme k další otázce. Kdy ti bude sedmnáct?“ Podívá se do papírů ve své složce.

„J-já přesně nevím, pane,“ řeknu popravdě.

Podívá se na mě se svraštělým obočím. Pohlédne na sestru a požádá ji, aby nám na pár minut dopřála soukromí. Do prčic. Mám průšvih? Vždyť jsem se teprve probudila. Nevím, co jsem mohla provést, zatímco jsem spala. Sestra dokončí, co dělá, a odejde z místnosti.

„Ty neznáš své datum narození, Esme?“ zeptá se zmateně.

„M-můj otec mě sem přinesl, když jsem byla ještě miminko. Byl to vyvrhel. Alfa Alistair, no... on...“ Cítím, jak mi tvář horkne rozpaky. Ruce se mi třesou a do očí se mi derou slzy. Nemyslela jsem si, že budu muset tenhle příběh vyprávět doktorovi. Myslela jsem, že to už všichni vědí.

Můj otec byl vyvrhel. Alfa Alistair ho zavraždil, protože vstoupil na území smečky bez dovolení. Neuvědomili si, že nese dítě, dokud mu nerozepnuli bundu a neuviděli mě zastrčenou uvnitř. Byl to zázrak, že jsem přežila. Protože jsem byla jen miminko, nemohli se mě jen tak zbavit, ale nic o mně nevěděli. Byla jsem zabalená v dece, na které bylo vyšité jméno ‚Esmeralda‘. Takže tak mi začali říkat.

Z toho, co vím, můj otec klidně mohl být únosce. Jediný důvod, proč mi dali příjmení Laurent, je ten, že když mého otce zabili, prohledali jeho peněženku, aby ho identifikovali. Jediným dokladem totožnosti, který měl, byla průkazka do knihovny se jménem Arthur Laurent. Už dřív jsem zkoušela hledat jeho jméno na internetu na počítači ve školní knihovně. Vyhledávač ale nic nenašel.

„Nemusíš to dokončovat, vím, co se stalo tvému otci.“

„No, když se to... stalo... Luna Genevieve se mě ujala, dokud jsem nebyla dost stará, abych začala chodit do školy. Pak mě přestěhovala do kobky. Od té doby jsem tak trochu odkázaná sama na sebe. Nikdy jsem nezjistila, kdy mám vlastně narozeniny. Abych byla upřímná, jste první člověk, který se mě na to kdy zeptal. Myslím tím, asi mi je šestnáct. Moje vlčice se ještě neprobudila.“

Doktor přikývne a s lítostí se na mě podívá. Téměř to vypadá, jako by mu na mně záleželo. Položí mi ještě několik otázek ohledně mé anamnézy, ale vlastně není o čem mluvit. Nepamatuji si, že by mě někdy předtím ošetřoval doktor.

„Chápu.“ Zavře složku a zastrčí si pero do kapsy u košile. „Vím, že jsi ještě neměla možnost podívat se do zrcadla, ale až to uděláš, možná zjistíš, že vypadáš trochu jinak. Nelekej se. Věřím, že je to znamení, že se tvá vlčice začíná probouzet. Udělal jsem tolik testů, kolik mě jen napadlo. Nemá to žádnou lékařskou příčinu.“

Zmateně se na něj podívám: „A-ano, pane.“

Předpokládám, že má na mysli, že se hojím rychleji, ale proč mě před tím musel varovat? Proč mi to prostě neřekne?