„Poslal jsem teď sestřičku dolů pro tvé čisté oblečení a ona řekla, že tam žádné nebylo.“ Odmlčí se a dívá se na mě.

Znovu sklopím zrak ke svým neklidným rukám. Nosím každý den stejné oblečení. Když v odpadcích najdu kousek starého mýdla, vyperu si oblečení i sebe v malém umyvadle vzadu v kobce. Teče tam jen studená voda, ale i to bylo lepší než nic. Aspoň nejsem vyvrhel. Můj otec jím byl, a podívejte, jak dopadl.

Sestřička vejde s plátěnou taškou a položí ji na konec postele. „Sehnali jsme ti pár věcí na sebe. Nic luxusního, ale jsou čisté a měly by ti sedět.“

„Děkuji,“ opětuji jí úsměv.

„Zůstaneš tu ještě dva dny. Zdržuj se v tomto pokoji. Žádné návštěvy, dokud nezjistíme, kdo ti to udělal, nebo dokud nebudeš úplně zdravá, podle toho, co nastane dříve. Diane ti dá vědět, až budeš moct odejít,“ nařídí doktor a odejde.

Podívám se na sestru, která na mě zírá. Když si uvědomí, že jsem ji přistihla, rychle uhne pohledem. Co to mělo znamenat?

Dobře, ženská. Neslušné.

„Teď tě tu nechám,“ řekne. „Můžeš jít do koupelny a umýt se. Jen si s sebou vezmi ten stojan s infuzí. V tašce jsou kraťasy a čisté spodní prádlo. Nemocniční andělíček si musíš nechat na sobě, dokud se ti nezahojí záda. Jasné?“

„Ano, paní. Děkuji vám, Diane.“

Přikývne a opustí pokoj.

Je to poprvé v životě, co ke mně byli lidé laskaví. Teda, myslím, že je to součást jejich práce, ale i tak. Vše, co jsem doteď znala, byly jen urážky, fyzické utrpení a tvrdá práce. Nikdy žádná laskavost, nikdy žádná láska. Myslím, že doktorovi můžu věřit, ale k sestře Diane jsem stále ostražitá. To, jak na mě před chvílí zírala, mě znervózňuje.

Vezmu tašku a jdu do koupelny. Vyhýbám se pohledu do zrcadla. Nejsem si jistá, jestli jsem připravená vidět tu zkázu na své tváři. Všechno v koupelně je svěží a bílé. Je tu sprcha, ale mám strach, že by mě tlak vody bolel na zádech. Rozhodnu se napustit vanu do poloviny a vlezu do ní. Voda je teplá a uklidňující. Je tu žínka a nové mýdlo. Myju se, dokud není voda odporná. Všechna ta zaschlá krev obarví vodu dorůžova. Vypustím vanu, setřu kruh špíny po okrajích a znovu ji napustím. Voda už není zdaleka tak špinavá, když se domyju. Zvednout ruce mě bolí, ale nechci volat sestru, aby mi pomohla. Jemně si umyju vlasy a na spláchnutí použiju kelímek. Osuším se a zabalím si vlasy do měkkého ručníku.

Na poličce u umyvadla leží zubní kartáček a malá tubička pasty. Tady ve smečkové nemocnici si žiju v naprostém luxusu! Vezmu je a začnu si čistit zuby. Už se tomu nemůžu dál vyhýbat, musím se podívat do zrcadla. Seberu odvahu a nakouknu. To, co vidím, mě donutí upustit kartáček.

Můj obličej je pořád posetý modřinami, ale to není to, kvůli čemu jsem upustila kartáček. Duhovka mého levého oka je smaragdová. Ne nějaký odstín modré, který by se ve správném světle mohl zdát zelený. Kdepak. Moje pravá duhovka je stále ta fádní šedá, na kterou jsem zvyklá, ale ta levá vypadá šíleně. Několikrát silně zamrkám. Pořád stejné. Zkusím si oko promnout, ale nic se nezmění. Není pochyb – mé oko je zářivě, prakticky svítivě... smaragdové.

Dva dny se zdají jako věčnost. Nestěžuju si ale. Nikdy v životě jsem tolik nespala a jako bonus dostávám třikrát denně jídlo. Třikrát! Pořád se dívám do zrcadla. Nedokážu se přenést přes to, jak divně moje zelené oko vypadá.

Druhý den na sebe zírám do zrcadla snad po milionté. Moje levé oko je stále smaragdové. A teď to vypadá, že se do smaragdové začíná zbarvovat i moje pravé oko. Nic se s tím nedá dělat, a tak se rozhodnu zkusit se tím netrápit. Protože je Silvercrest docela velká smečka, máme na jejím území i střední školu. Knihovna má opravdu velkou sekci pro studium vlkodlačí mytologie. Během oběda si tam udělám nějaký průzkum.

Když nakloním hlavu na stranu, abych si vyčesala vlasy, všimnu si, že jeden pramen změnil barvu. Místo mé normální myší hnědé je stříbrošedý.

Tak a teď vážně. Co se to děje? Co se to se mnou děje? Je to nějaký trik? Je v tom šamponu nějaký odbarvovač nebo co? Pokud je to vtip, tak není vůbec vtipný. Zvednu lahvičku a přivoním k ní. Voní po jahodách, ne po odbarvovači. Zvláštní. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se vlkovi během dospívání měnila barva očí nebo vlasů, ale přesně to si doktor myslí, že se právě děje.

Diane přijde po obědě s nějakými papíry a letáky pro mě. Podá mi další malou tašku. „Jen taková maličkost, co ti pomůže zůstat inkognito, dokud se úplně neuzdravíš.“

„Děkuji vám za všechno,“ řeknu, když tašku otevírám. Je v ní kšiltovka a tmavé sluneční brýle.

„Jak vypadám?“ ptám se, když jí v nich předvádím modelku.

Zachichotá se nad mými pózami. „Jsi hvězda, zlato.“

Možná nakonec není tak špatná.

Jemně mě obejme, než odejdu. Mám ještě dvě hodiny, než budu muset jít připravovat večeři. Rozhodnu se vzít si své nové oblečení do pokoje a uklidit ten nepořádek, abych tam dneska v noci mohla spát.

Když procházím chodbou kobky, cítím něco jiného... voní to jako čisticí prostředek. Zapnu si lampu a zjistím, že se pokoj úplně proměnil. Moje lampa nestojí na hromadě přepravek od mléka. Je na nočním stolku. Je tu i nová postel. Moje staré lehátko je pryč. Mám opravdovou postel. Kompletně vybavenou novým povlečením a dekami. Je tu také malý stůl a židle se všemi mými učebnicemi srovnanými v košíku vedle nich. Určitě se mi to jen zdá. Nebo jsem omylem vešla do cizího pokoje, jenže tady dole nikdo jiný nebydlí. Skoro byste ani nepoznali, že to kdysi byla stará vězeňská cela. Vypadá to tu přesně tak, jak si představuju, že vypadá pokoj na koleji.

Vyhlédnu ze dveří, abych se ujistila, že jsem na správném místě. Zdá se, že ano. O co tu jde? Přejdu k posteli a opatrně si sednu, jako by měla zmizet, když se pohnu moc rychle. Je jako obláček. Šedé a tyrkysové povlečení je svěží a nové. Jsou tu dokonce dva polštáře. Nikdy předtím jsem neměla pořádný polštář, natož dva.

Pokud vím, Diane je jediná, kdo sem sešel dolů, zatímco jsem byla v nemocnici. Že by tohle všechno nechala udělat ona? Až na to Alfa Alistair přijde, určitě se dostane do průšvihu. Pak si uvědomím, že ona netuší, jak moc mě Alfa nenávidí. Nevím, jak mu to vysvětlím, až na to přijde, ale rozhodně nebudu na nikoho žalovat za to, že se mi snažil pomoct.

Schovám si své nové oblečení do zásuvek nočního stolku. Plátěnou tašku zastrčím pod matraci. Jakmile mi bude sedmnáct, vymyslím způsob, jak se z tohoto místa dostat pryč. Najdu si novou smečku, která přijme slabou vlčici se smaragdovýma očima.

Posadím se ke stolu a napíšu děkovný dopis doktorovi a sestře Diane. Otočím se na židli a rozhlížím se po tom jako novém pokoji. Musela jsem se zasnít, protože jsem neslyšela dveře nahoře nad schody, ale teď už slyším dvoje kroky blížící se chodbou. Okamžitě ztuhnu. Cítím, jak se pach Alfy Alistaira blíží. Nevím, komu patří ten druhý pach.

Instinktivně vyskočím a postavím se doprostřed pokoje přesně ve chvíli, kdy dorazí ke dveřím. Opře se o rám a překříží si ruce na hrudi. Celé tělo se mi třese, když na mě zírá. Oči mám přilepené k zemi. Rozhodně nechci, aby viděl, jak mi září má nová barva očí.

„M-mohu vám s n-něčím pomoci, Alfo Alistaire?“

„Ten tvůj malý kousek mě stál spoustu peněz,“ pronese klidným, chraplavým hlasem. „A když mě stojíš peníze, stojíš peníze celou moji rodinu.“

„Omlouvám se, pane,“ omluvím se. Nemám tušení, o jakém kousku to mluví. Vzhlédnu jen tolik, abych viděla Juliana, Alfova syna, který také stojí ve dveřích.

Julian udělá krok blíž a já cítím, jak mě do koutků očí štípou slzy, zatímco se mi ruce nekontrolovatelně třesou. Jak se mu vůbec ve škole podívám do očí? Pokud vím, neměl nejmenší tušení, že tu dole bydlím. Stoprocentně to všem řekne.

„Operace a pobyt v nemocnici nejsou levné, Esme,“ ušklíbne se Alfa Alistair ze dveří. „A víš, jak nechutné bylo to jídlo v posledních dvou a půl dnech?“

Jenom přikývnu a stále zírám do země. Nesnažím se hádat s šílencem. Není to moje chyba, že jsem musela na operaci. To on rozbil tu láhev a mrštil mnou do střepů! Kdyby to neudělal, byla bych naprosto v pořádku. Druhý den bych se dokázala oklepat a připravit snídani, jak jsem měla, i když bych byla potlučená.

Nastane odmlka a on nakonec zavrčí: „Odkud se vzal všechen ten nábytek? Ukradla jsi ho?“

„N-ne, pane. J-já... už to tu bylo, když jsem se v-vrátila z nemocničního křídla. Nevím, k-kdo to sem přinesl.“

„Dlužíš mi, Esme Laurent. A dlužíš i za kohokoliv, kdo ten tvůj pokoj proměnil v Ritz-Carlton. Budeš pracovat v domě smečky, dokud nesplatíš každičký cent. Pokud to bude nutné, tak i do konce života. Žádná další škola. Nepotřebuješ vzdělání k tomu, abys vařila a uklízela.“

Použije svůj Alfovský tón. Nemohu neposlechnout. S těmito slovy onen malý plamínek naděje v mém srdci zhasne. Nedostávám zaplaceno, takže nevím, jak bych kdy vůbec mohla nějaký dluh splatit. Luna Genevieve mi před lety řekla, že ten pokoj v kobce je dostatečnou platbou za mé služby. Teď jsem něco míň než omega. Jsem otrok.

„Juliane, uděl jí lekci za to, že plýtvá našimi penězi.“

„Ano, Alfo.“

Po tvářích mi stékají slzy, jak mi dochází realita mého osudu. Alfa Alistair předává pochodeň své krutosti dál svému synovi. Ale já vím své. On mi nikdy nepřestane ubližovat.

Julian natáhne ruku a stiskne mě zezadu na krku. Přinutí mě sklonit se a hluboce zavrčí: „Měla bys být vděčná, že tě můj otec nevyhostil. Kdybys byla vyvrhel, kurva bych se postaral o to, aby ses nikdy nedostala ani na hranici našeho území.“

Z hrdla se mi vydere zakvičení. Jsem tak vyděšená, že mám pocit, že omdlím. Cítím temnotu na okrajích zorného pole, jak mi srdce zběsile buší.

Julian se otočí na svého otce. „Nebojte se, Alfo. Tuhle situaci mám pod kontrolou.“