SERAPHINA

"Všechno nejlepší k narozeninám, Seraphino," zašeptala jsem pro sebe, hned jak jsem otevřela oči.

Dnes ráno jsem měla výjimečně lehkou náladu. Dnešek je pro mě velmi výjimečný den. Kromě toho, že slavím své osmnácté narozeniny, je to také den, kdy předstoupím před měsíční bohyni a přijmu svého vlka.

Můj život je těžký od chvíle, kdy mi zemřel otec. Býval alfou, ale byl odsouzen k smrti, když ho obvinili z vlastizrady. Alfa Alistair, alfa smečky Shadowfall Crest, byl natolik štědrý, že mě ušetřil a vzal si mě pod svá ochranná křídla, aby mě uchránil před stejným osudem.

Vstanu a ustelu si postel, než zamířím do koupelny. Ve sprše jsem se neubránila úsměvu. Opravdu jsem se na dnešek těšila. Kromě toho, že získám svého vlka, mi Julian řekl, že si pro mě k mým narozeninám něco připravil.

Julian byl to jediné dobré, co mě potkalo od doby, kdy si mě alfa Alistair vzal k sobě. Nikdy se ke mně nechovali jako k součásti své rodiny. Jsem spíš něco jako jejich služka, která žije jen proto, aby jim sloužila. Julian byl jediný, kdo se ke mně choval jako k přítelkyni, a ne jako k otrokyni. Myslela jsem si, že se mě alfa Alistair ujal z dobré vůle a že skutečně věří, že jsem nevinná a nenesu vinu za hříchy svého otce. Ale všechno se vyjasnilo v okamžiku, kdy jsem vstoupila do jejich domu. Nechali mě bydlet v podzemním bunkru a mými neustálými společníky jsou švábi a krysy. Smím jíst jen jejich zbytky.

Ale Julian byl jiný. Neustále mi potají nosí čerstvě uvařené jídlo, kdykoli jeho rodiče nejsou nablízku. Nikdy na mě nekřičel ani mě neuhodil jako ostatní členové jeho rodiny.

"Až se stanu alfou, udělám z tebe svou lunu, Seraphino. To ti slibuju. Už ti nikdo nikdy neublíží."

To byly sliby, které mi dal, když se mi vyznal ze své lásky. Byla jsem štěstím bez sebe, když mi to řekl. O svých citech k němu jsem věděla už předtím, než se mi vyznal on. Je to ten jediný světlý bod v mém současném strašlivém osudu. Je to jediný důvod, proč snáším to mučení ze strany alfy Alistaira a jeho rodiny.

Rozhodla jsem se obléknout si to jediné kvalitní oblečení, které jsem vlastnila. Julian mi loni k sedmnáctým narozeninám dal růžové květované šaty. Tvoříme pár už dva roky. Ačkoli jsme se prozatím rozhodli to před jeho rodinou tajit, upínám se k Julianově slibu, že mě brzy smečce představí jako svou přítelkyni.

Naposledy jsem se na sebe podívala do velkého zrcadla, než jsem zamířila nahoru připravit rodině snídani. Je to moje každodenní rutina už pět let, co jsem do tohoto domu dorazila. Nezáleží na tom, jestli mám narozeniny nebo ne; musím je obsloužit jako obvykle.

Překvapilo mě, když jsem všechny našla v jídelně. Stůl už byl prostřený a jídlo naservírované.

"Ach, tady je! Žena, na kterou jsme všichni čekali," oznámil alfa Alistair a široce se na mě usmál, když ke mně přistoupil. "Dobré ráno, Seraphino!" pozdravil mě, než mi vtiskl polibek na tvář.

Cítila jsem se trochu rozpačitě z jeho náhlé laskavosti vůči mně. Zaskočilo mě to, protože jsem neviděla, že by se na mě usmál od chvíle, co jsem sem přišla.

"Pojď, Seraphino. Připoj se k nám. Tohle jídlo jsme připravili speciálně pro tebe," řekla Beatrice, manželka alfy Alistaira.

Okamžitě jsem k té jejich projevené laskavosti pocítila nedůvěru. Své narozeniny tu slavím už pět let a ani jednou mi k nim nic nepřipravili, dokonce ani kousek dortu. Takže je naprosto mimo jejich povahu, když udělají něco takového.

Mám z toho špatný pocit. Plánují mě otrávit?

Hledala jsem kolem stolu Juliana v naději, že by mi mohl poskytnout nějaké odpovědi. Ale když na něm spočinuly mé oči, rychle odvrátil pohled. Vypadal omluvně a provinile. Ale kvůli čemu by se cítil tak provinile?

"Pojď, posaď se sem," řekl alfa Alistair a odsunul prázdnou židli umístěnou na druhém konci stolu. Jakmile jsem usedla, rychle se vrátil na své místo na opačné straně stolu.

"Všechno nejlepší, Seraphino," pozdravila mě Octavia s úšklebkem a zvedla obočí. Vypadá to, jako by věděla něco, co já ne.

Ta záhada už mě ubíjela. Měla jsem nutkání se zeptat, co se děje.

"Co se to tu děje?"

"Máš narozeniny, Seraphino. Připravili jsme pro tebe něco výjimečného teď, když jsi dosáhla plnoletosti. Kromě toho, dnešní noc bude tou, kdy předstoupíš před měsíční bohyni a přijmeš svého vlka, že ano?" odpověděla Beatrice.

"Nikdo z vás ke mně nebyl laskavý od chvíle, co jsem sem přišla. Všichni jste se ke mně chovali jako k otrokyni. Tak mě prosím omluvte, jestli je pro mě těžké uvěřit, že jste si všichni dali tu práci jen proto, abyste mi připravili něco k narozeninám," řekla jsem.

Místnost najednou zaplnil smích alfy Alistaira. Pak zvedl svůj šálek kávy a upil z něj. "Vždycky ti rychle došlo, co se děje," řekl a odhalil ten ďábelský úsměv, který nosil od chvíle, co jsem ho poznala. "Máš pravdu. Není to jen o tvých narozeninách a dosažení plnoletosti. Myslím, že je načase, abys nám oplatila všechnu tu laskavost, kterou jsme ti projevili od doby, kdy jsi zradila naši smečku."

"Jak to myslíte?" zeptala jsem se zmateně.

"Jsi si vědoma mírové smlouvy mezi lykanským králem a všemi smečkami na tomto území, že?" začal.

Samozřejmě, že jsem si toho byla dokonale vědoma. Všichni alfové na tomto kontinentu souhlasili, že pošlou své dcery jako konkubíny lykanského krále, aby mohl kontrolovat smečky a předešel tak jejich vzpouře proti království.

"A-ano," vykoktala jsem. Už tuším, kam tím míří, ale stále doufám, že se mýlím.

"No, měla bys být nadšená, že budeš reprezentovat naši smečku a ctít smlouvu, kterou naše smečka podepsala," pokračoval.

"Ale ta smlouva stanovila, že máte poslat svou nejstarší dceru." Zarazila jsem se, když mi něco došlo.

"Co myslíš, že je důvod, proč jsem tě adoptoval, Seraphino? Bylo to čistě pro tento účel," řekl a potvrdil tak to, co se mi honilo hlavou od chvíle, kdy to zmínil. "Nejsem tak hloupý, abych poslal svou skutečnou dceru k tomu divokému a nemilosrdnému králi."

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč mě adoptoval. Teď vyšlo všechno najevo. Podívala jsem se na Juliana a doufala, že v této strašlivé zprávě najdu nějaké světlo. Ale on se na mě odmítl podívat.

"Zítra odjíždíš do paláce. Nepokaz to naší smečce, Seraphino. Zkus být aspoň jednou užitečná," utrousila Beatrice.

Zůstala jsem zticha. Nedokázala jsem ani polknout jídlo. Jediné, na co teď dokážu myslet, je Julian. Co s námi teď bude?

Alfa Alistair a Beatrice odešli hned po snídani. Potřebovali zařídit nějaké věci na zítřejší zásnuby. Využila jsem té příležitosti a promluvila si s Julianem. Možná má nějaký plán.

Octavia byla ve svém pokoji a Julian se zrovna chystal k odchodu, když jsem ho zastavila, abych ho konfrontovala.

"Jaký máš plán, Juliane?" zeptala jsem se ho. "Můžeme spolu utéct. Nechme to všechno za sebou, Juliane. Miluju tě a ty miluješ mě. Myslím, že to je víc než dostatečný důvod k tomu, abychom odešli."

Než odpověděl, hlasitě si povzdechl. "Udělej, co říká můj otec, Seraphino. Nemáme na výběr."

Jeho odpověď mě překvapila. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se se zmatkem v hlase.

"Když nebudeš souhlasit, mému otci nezbude nic jiného, než k tomu monstru poslat moji sestru. To nemůžu dovolit. Je to moje sestra," řekl.

Okamžitě jsem ucouvla, když jsem si uvědomila, že si mě nevybere. "Takže jsem to raději já, kdo bude poslán k tomu, jak říkáš monstru, než tvoje sestra, že?"

Rychle mě chytil za obě paže. "Mrzí mě, že to takhle dopadlo, Seraphino. Ale slibuju ti, že až se stanu alfou, získám tě zpět. Mám teď svázané ruce, Seraphino. Nemůžu s tebou utéct. Nemůžeš po mně chtít, abych to všechno zahodil jen proto, abych mohl být s tebou. Musíš to pochopit."

Zhluboka jsem se nadechla. "Máš pravdu. Omlouvám se. Neměla jsem po tobě žádat, abys to udělal."

Usmál se, než mi vzal tvář do dlaní. "Věděl jsem, že to pochopíš. Prostě udělej to, oč tě otec žádá, dobře? Jestli tě lykanský král odvrhne, vezmu si tě zpátky. Slibuju." Pak přitiskl své rty na mé čelo a odešel.

Nebyl to ani okamžik, co Julian odešel, když jsem za sebou uslyšela hlas.

"Jak odvážné od tebe, žádat mého bratra, aby opustil svou rodinu a svou zodpovědnost jako budoucí alfa této smečky. Zřejmě blouzníš." Octavia se ušklíbla, když se opírala o rám dveří.

"Ty nevíš, co mezi sebou s Julianem máme. Milujeme se a já mu věřím."

"Opravdu? A řekl ti, kam teď zrovna jde?" Ušklíbla se.

"To nepotřebuji vědět. Vím, že to je něco důležitého. Ale já Julianovi důvěřuji."

"Je to tak?" Pomalu ke mně přistoupila a podala mi kus papíru. "To je adresa Rosalie," řekla.

"Kdo je Rosalie?" zeptala jsem se zmateně.

"Je to Julianova snoubenka a jeho budoucí luna."

Byla jsem zaskočena. Snažila jsem se ze všech sil skrýt před Octavií své překvapení. "To by neudělal. Slíbil, že si nevezme jinou lunu než mě," odpověděla jsem sebevědomě.

"Když jsi si tak jistá, proč je nenavštívíš? Přesvědč se sama," vyzvala mě.

"Nemusím. Věřím Julianovi."

Odfrkla si: "Tvoje naivita tě bude stát život, Seraphino." Pokrčila rameny. "No, každopádně je to tvoje volba. Snažím se jen být milá, když teď zaujmeš moje místo jako nová konkubína lykanského krále. Řekněme, že je to moje odplata za tvou oběť," řekla, než mě nechala ohromenou stát v obývacím pokoji.

Zírala jsem na ten papír před sebou ještě několik minut. "Julian by mi to neudělal. Věřím mu," zamumlala jsem.

***************