SERAPHINA

"Měla bys mi poděkovat. Podařilo se mi ten tvůj ošklivý obličej udělat alespoň trochu přijatelným. Možná tak budeš mít šanci přežít svou první noc v paláci," utrousila Octavia, zatímco mi dál nanášela na obličej make-up, aby skryla modřiny, které mi způsobil její otec.

"Překvapuje mě, že opravdu věříš, že ti tohle projde," odfrkla jsem si.

Octavii se můj komentář očividně nelíbil, takže schválně přitlačila štětec na mé pohmožděné rty, až jsem okamžitě bolestí sykla.

"Tentokrát ti to projde a nechám tě být drzou, jak jen chceš. Ber to jako můj dárek na rozloučenou," řekla a nasadila ten svůj nejotravnější úsměv.

Protočila jsem nad sebou v zrcadle oči. Usoudila jsem, že nemá smysl se s ní snažit vyjít, stejně jako předtím. Viděla jsem, jak na mě přimhouřila oči, jako by mě varovala, ale bylo mi to úplně jedno.

Jako jedináček jsem často toužila po společnosti sestry. Když se mě Alfa Alistair rozhodl adoptovat, vyhlídka na to, že získám sestru přibližně v mém věku, mě naplnila nadšením. Netušila jsem, že se sen, který jsem tak dlouho opatrovala, brzy změní v noční můru.

"Hotovo!" prohlásila triumfálně. "Sice to tvůj obličej neproměnilo tak, jak jsem doufala, ale bude to muset stačit."

"Možná za to může tvůj nedostatek zručnosti s líčidly," rýpla jsem si v odpověď.

"Nepokoušej své štěstí, Seraphino. Moje trpělivost má své meze," varovala mě a v jejím tónu zaznívalo chabě skrývané podráždění.

"To má být výzva?" provokovala jsem a nedokázala jsem odolat pokušení ji ještě víc vytočit. Vrhla na mě zdrcující pohled. "Opovaž se, Seraphino. Mám ještě spoustu korektoru, dost na to, abych zakryla další modřinu na tvém obličeji," pohrozila ostře.

"Pochybuji, že na to máš odvahu." Popíchla jsem ji ještě víc, neschopná odolat přilévání oleje do ohně. Naše oči se setkaly v napjatém souboji a vzduch zhoustl nepřátelstvím.

Náhle jí v očích zableskla intenzivní zuřivost a přítomnost jejího vlka vřela těsně pod povrchem. Octavia, která svého vlka získala brzy díky své pokrevní linii jako dcera alfy, byla považována za hlavní kandidátku na pozici Luny v jiné smečce. Takové věci na mě ale neměly žádný vliv. I kdyby v tu chvíli ukončila můj život, bylo by mi to úplně fuk.

Octavia byla na pokraji toho, aby se na mě vrhla, když to napětí jako nůž prořízl autoritativní hlas jejího otce.

"To stačí, Octavie." Rezonující velitelský tón Alfy Alistaira přinesl náhlé ukončení její agresivity. "Má pro nás větší cenu živá než mrtvá, takže se drž na uzdě."

Octavia se neochotně podřídila a její vlčí instinkty byly potlačeny tíhou otcova nařízení. Přestože napětí přetrvávalo, jeho zásah zabránil další eskalaci situace, alespoň pro tuto chvíli.

"Ano, otče," odpověděla Octavia.

"Běž, Seraphino. Tvůj odvoz je tady," řekl Alfa Alistair.

Alfa Alistair se ujal vedení a já jsem pospíchala za ním, dychtivá uniknout bouři stahující se uvnitř domu. Jakmile jsem vyšla ven, můj zrak okamžitě padl na elegantní černé luxusní auto zaparkované poblíž našeho prahu. Když jsme se přiblížili, z vozidla vystoupil nápadně pohledný muž, z jehož urostlé postavy vyzařovala moc a autorita.

Mužův pohled se na nás upřel bez jediného náznaku úsměvu, když zkracoval vzdálenost mezi námi. Jeho přítomnost budila pozornost a já jsem při jeho příjezdu nemohla neucítit směsici intrik a obav.

Je to ten lykanský král? Nemohla jsem se v duchu nezeptat. Ale koho to obelhávám? Jeho Veličenstvo by se nikdy neobtěžovalo kvůli další obyčejné konkubíně.

"Dobrý večer, Alfo Alistaire," řekl svým hlubokým, barytonovým hlasem.

"Dobrý večer, Beto Ronane. Je mi potěšením představit vám svou nejstarší dceru, Seraphinu."

Prohlížel si mě, jako by mě kontroloval coby zboží na trhu. Jakmile skončil, obrátil oči zpět k Alfovi Alistairovi.

"Jste si tím jistý, Alfo Alistaire?" zeptal se, aniž by mrkl okem. Udržoval si kamennou tvář a chladné vystupování.

"Ale samozřejmě, Beto Ronane. Neporušil jsem tu žádné zákony. Seraphina je má zákonná dcera; proto je způsobilá k tomu, aby byla poslána jako tribut," odpověděl Alfa Alistair se sebevědomým úsměvem.

Pak znovu stočil oči ke mně a vyhodnocoval situaci. Po několika minutách ticha se omluvil.

"Omluvte mě na okamžik," řekl, než se vrátil ke svému autu.

Všichni jsme ho bedlivě sledovali, jak kráčí k černému sedanu zaparkovanému přímo před naší verandou. Doufala jsem, že nastoupí do auta a odjede, ale neudělal to. Místo toho vylovil z kapsy telefon a někomu zavolal.

Zatajila jsem dech, když jsem sledovala Betu Ronana mluvit do telefonu. Dalo se bezpečně předpokládat, že v této záležitosti volá Jeho Veličenstvu. Srdce mi bušilo. Stále jsem doufala, že to nepůjde podle plánu Alfy Alistaira. Byla jsem si jistá, že lykanský král na tenhle trik neskočí.

Po dlouhých, trýznivých minutách čekání jsem si vzrušením kousla do rtu, když jsem sledovala, jak po ukončení hovoru kráčí Beta Ronan zpět k nám. Srdce mi v očekávání závodilo. Jakmile mě lykanský král jako tribut odmítne, okamžitě z tohoto domu odejdu.

Ale všechny mé naděje se roztříštily v okamžiku, kdy Beta Ronan otevřel ústa.

"Jeho Veličenstvo chtělo vyjádřit svou vděčnost smečce Shadowfall Crest za dodržení smlouvy a udržení míru a harmonie v celém království," pronesl Beta Ronan.

Octavia a Beatrice zajásaly, jakmile uslyšely, že mě lykanský král přijal jako tribut.

"Ne, to se nemůže dít..." zamumlala jsem si pro sebe.

"Teď už půjdeme, Alfo Alistaire," řekl. "Prosím, doprovoďte Její Ladyship do auta," nařídil svým mužům.

"Je mi potěšením s vámi obchodovat, Beto Ronane."

Oči Bety Ronana potemněly, jako by se mu vůbec nelíbilo, co Alfa Alistair právě řekl. Zpražil ho pohledem a ignoroval ruku, kterou mu nabízel.

Alfa Alistair si odkašlal, což byl nenápadný projev ústupu, a stáhl ruku zpět, snad aby zachránil zbytky své důstojnosti. Vrhla jsem na něj poslední prosebný pohled a doufala i přes beznaděj ve změnu jeho srdce. Přesto vše, čeho se mi dostalo jako odpovědi, byl samolibý úšklebek, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

"Má paní," oslovil mě jeden z mužů Bety Ronana a prolomil tak napjaté ticho.

S těžkým povzdechem jsem se smířila s nevyhnutelným a následovala je. S pokleslými rameny jsem se plahočila k čekajícímu autu, zatímco na mě těžce doléhal pocit porážky. Beta Ronan mi pokynul, abych si sedla na místo spolujezdce, a já jsem uposlechla a zapadla do neznámého auta. On zaujal místo řidiče, zatímco ostatní muži nastoupili do aut za námi a s každými zabouchnutými dveřmi zpečetili můj osud.

Celou cestu jsem mlčela. Nevěděla jsem, co očekávat. Čekala jsem, že Alfovi Alistairovi to, co provedli, neprojde, ale mýlila jsem se. Měla bych prostě začít přijímat svůj osud?

Každý ví, kde palác leží, takže jsem byla trochu zmatená, když jsem si všimla, že jedeme jinou cestou. Celé mé tělo zachvátil strach, když jsem zaznamenala, že něco nehraje. Věděla jsem to. Neexistuje způsob, jak by to lykanský král nechal jen tak být.

Chystají se mě zabít za to, že jsme se pokusili krále oklamat?

"Kam jedeme?" zeptala jsem se nervózně.

Beta Ronan však mlčel. Jeho oči zůstaly upřené na silnici před námi, jako by nic neslyšel. Můj strach se stupňoval, zatímco jsme dál pokračovali po neznámé cestě.

Bude to můj konec?