SERAPHINA

Za několik minut budu stát před Měsíční bohyní, abych konečně přijala svého vlka. Konečně budu mít někoho, kdo se mnou bude navždy. Už nebudu sama.

Oblékla jsem si ty nejslušnější bílé šaty, jaké jsem ve své skříni dokázala najít. Také se mi podařilo splést jednoduchou květinovou korunu, kterou si mohu nasadit na hlavu, až budu stát před Měsíční bohyní.

"Koruna, vážně? Jsi tak laciná, Seraphino."

Trhla jsem sebou, když Octavia zničehonic vtrhla do mého pokoje.

"Tak co, jak se ti líbí ten malý dárek, co jsem ti včera dala? Otevřelo ti to oči?" zeptala se sarkasticky.

"Ano, děkuji. Je to ten nejcennější dar, jaký jsi mi mohla dát, Octavie. Alespoň jsi mě uchránila před strašlivým osudem." A nebyla to lež. Alespoň nebudu ztrácet čas milováním někoho, kdo by za mě nikdy nebojoval.

Ušklíbla se. "Jsi tak drzá. Odkdy máš páteř, ty nevděčnej spratku?" Přistoupila ke mně blíž a přimhouřila oči, když si prohlížela mou květinovou korunu. "Ani tahle květinová koruna nic nezmůže s tvým ošklivým obličejem."

Už už se chystala mou korunu strhnout, když jsem její ruku bleskově zastavila v půli cesty. "Opovaž se, Octavie," varovala jsem ji skrz zatnuté zuby. Tuhle korunu jsem vyrobila na počest své matky. Chtěla jsem mít něco, co by mi ji připomínalo, až budu stát před Měsíční bohyní a přijímat svého vlka.

"Dotkni se jí a urvu ti ruku vteřinu poté, co svého vlka přijmu," pohrozila jsem jí.

"Jak se opovažuješ mi vyhrožovat?!" zařvala. "Počítej s tím, že tátovi přesně řeknu, co se tu stalo," varovala mě.

Ušklíbla jsem se. "Jen běž, Octavie. Řekni to otci. Co nejhoršího by mi asi tak mohl udělat? Zamkne mě v pokoji? Uhodí mě? Dá mi deset ran bičem. Co dál? Zabije mě?" vysmívala jsem se jí. "Jen běž a řekni mu to, Octavie," provokovala jsem.

Pohrdavě si odfrkla. "To, že dnes v noci získáš svého vlka, ještě neznamená, že jsi nedotknutelná." Nemohla jsem si pomoct a zasmála se její ignoranci. "Co je tu tak vtipného?" zeptala se podrážděně.

"Ty jsi vtipná, Octavie. Opravdu si myslíš, že jsem ti tyhle věci dokázala říct jen proto, že dostanu svého vlka? Nikdy mě nepřestaneš překvapovat."

"Jen se směj, jak chceš, Seraphino. Jakmile o tomhle řeknu otci, budeš litovat všeho, co jsi před chvílí vypustila z úst."

"Věř mi, na tomhle světě už není nic, co by mě dokázalo vyděsit," odsekla jsem. "Ani smrt mě už netrápí, Octavie. Teď už nemám co ztratit. Kdyby se mě tvůj otec rozhodl oddělat přímo tady a teď, brala bych to od něj jako laskavost."

Viděla jsem, jak zatnula čelist a marně hledala slova, která by mi vpálila. "Užij si tu svou nově nabytou odvahu, dokud ti vydrží, Seraphino. Až se setkáš s tím nelítostným lykanským králem, budeš si přát, abychom tě zabili už dávno." Hned poté se otočila a opustila pokoj.

Jakmile byla pryč, konečně jsem vydechla vzduch, který jsem zadržovala od chvíle, kdy sem vtrhla. Neměla jsem tušení, kde jsem v sobě našla tu odvahu Octavii vzdorovat. Možná je to ta síla, kterou získáte pokaždé, když jste tak blízko smrti, protože hned po obřadu budu na cestě k setkání s nelítostným lykanským králem, abych se stala jeho konkubínou.

Naposledy jsem pohlédla na svůj odraz v zrcadle a zhluboka si povzdechla. Polkla jsem, snažila se uklidnit, a pak jsem vyšla ze svého suterénního pokoje. Jakmile jsem překročila práh, už jsem viděla žlutou záři pochodní, které pro obřad připravili.

Všichni už byli na zadním dvoře a tvořili široký kruh. Cestou mě pár lidí pozdravilo, ale většina z nich mě stále viděla jen jako dceru zrádce a ne jako členku jejich smečky. Kromě mě tu bylo ještě několik dalších členů smečky, kteří měli dnes v noci projít svým rituálem dospělosti.

"Hodně štěstí, Seraphino," uslyšela jsem Harper zašeptat, když jsem kolem ní procházela.

"Děkuji," naznačila jsem jí rty, než jsem pokračovala v chůzi, dokud jsem nedošla doprostřed kruhu. Stáli jsme tam teď pod dohledem Měsíční bohyně nejméně čtyři.

"Čas nadešel!" zvolal jeden ze starších. "Pozvedněte své hlavy k Měsíční bohyni a odříkejte svou modlitbu. Kéž Měsíční bohyně sešle své požehnání na vás všechny! Vyslyš naše modlitby!"

V reakci na příkaz staršího jsme všichni pozvedli hlavy a pohlédli na jasný úplněk, který na nás zářil. Netrvalo dlouho a jeden po druhém se začali měnit, jak přijímali své vlky.

"Velká Měsíční bohyně, strážkyně noci, stojím před tebou jako dítě smečky. Zahrň mě svým zářivým světlem, veď mé kroky a požehnej mi svou silou. Učiň mě silnější pod svým bedlivým zrakem a kéž tvá moudrost osvětlí mou cestu," modlila jsem se, zatímco jsem čekala na svůj okamžik.

Zavalila mě vlna paniky, když na mě dolehla krutá realita: stála jsem tam sama, jako jediný účastník, který rituál ještě nedokončil. Navzdory četným pokusům zůstávalo nepolapitelné spojení s mým vlkem v nedohlednu a narůstající pocit zoufalství se mi zarýval do nitra. S každým marným pokusem rostla i má frustrace.

Pevně jsem zavřela oči, držela se jiskřičky naděje a modlila se, aby spící vlk uvnitř mě konečně dal najevo svou přítomnost. Minuty se vlekly a každý uplynulý okamžik zintenzivňoval mé očekávání. K mému zděšení se však očekávané probuzení nedostavilo. Srdce mi kleslo a naplnilo se hořkým zklamáním.

"Dcera zrádce, a teď ještě k tomu sirotek bez vlka. Zdá se, že Měsíční bohyně ti odmítla udělit svou přízeň," prohodila Octavia, zatímco na mě zírala s urážlivým výrazem ve tváři.

"Octavie, přestaň!" okřikl ji Alfa Alistair. "Obřad skončil! Jděte domů a oslavujte se svými rodinami! A očekávám, že všichni zůstanou mlčet o tom, co se dnes v noci stalo, v zájmu naší smečky!" oznámil.

Jakmile se všichni začali rozcházet, Alfa Alistair mě prudce popadl za paži a táhl mě do domu. V okamžiku, kdy zabouchl dveře, jeho ruka mi okamžitě přistála na tváři. "Ty imbecile!" zařval.

"Co budeme teď dělat, Alistaire? Nemůžeme ji poslat do paláce, když nemá svého vlka. Je to jen obyčejný člověk!" řekla Beatrice v panice.

"Uklidni se, zlato."

"Jak se můžu uklidnit, když je moje dcera v ohrožení? Musíš s tím něco udělat!"

"Nic se nemění, zlato. Stejně Seraphinu pošleme, aby se stala konkubínou lykanského krále. Všechno bude v pořádku, pokud tahle ženská udrží jazyk za zuby," řekl a vrhl mým směrem vražedný pohled.

"Jak si můžeš být jistý, že nepromluví?" zeptala se Beatrice.

"Nech to na mně," odvětil, než se otočil ke mně. "Ty, děvko. Poslouchej velmi pozorně. Pokud chceš ještě žít, neřekneš o tomhle králi ani nikomu jinému v paláci vůbec nic. Rozumíš?"

"Myslíš, že mě to zajímá, otče? Jsem už beztak mrtvá. Proč tě nevzít s sebou? Co říkáš na to?"

"Ty nevděčná děvko!" zařval, než mi uštědřil další ránu.

V ústech jsem ucítila chuť krve, hořkou připomínku bolesti, ale v tu chvíli mě to příliš netrápilo. Připravena čelit možnosti smrti, jsem odhodlaně zvedla hlavu. Podívala jsem se na Juliana, který tiše sledoval, jak mě jeho otec dál bije.

Julian vypadal trochu ustaraně, jako by mi chtěl pomoci, ale než stihl cokoliv udělat, Octavia ho rychle zastavila. Rázným gestem se ujistila, že nikdo nezasáhne, a nechala krutou scénu pokračovat.

"Řekneme si to ještě jednou, Seraphino," prohlásil, když mi pevně stiskl tváře. "Neřekneš jediné slovo o tom, že nemáš vlka, vyjádřil jsem se jasně? Tedy, jestli chceš svou nejlepší kamarádku ještě někdy vidět živou," pohrozil.

Náhle se mi do těla vplížil strach. Byla jsem připravena kdykoliv čelit smrti, ale nemyslím si, že bych dokázala žít s vědomím, že jsem zodpovědná za to, co se stane Harper.

"Opovaž se jí dotknout!" zakřičela jsem.

Ušklíbl se. "To jsem si myslel. Zdá se, že už jsem se vyjádřil dost jasně, Seraphino. Mám pravdu?" zeptal se znovu.

Nezbývalo mi nic jiného než odpovědět prostým přikývnutím.

"Hodná holka. Octavie, drahoušku. Dáš ji prosím trochu do kupy, než dorazí lidé z paláce?"

"Samozřejmě, otče. Bude mi potěšením," odpověděla Octavia s ďábelským úšklebkem na rtech.

*************