Z pohledu Ofélie

Měsíční dvorana se třpytila.

Vlci ze všech pokrevních linií se v úctě klaněli, dech se jim chvěl, zatímco nocí duněly bubny obřadu Luny.

A já stála v samém středu toho všeho – bosá, zahalená v bílém měsíčním hedvábí, a na zápěstí mi slabě zářilo posvátné znamení.

Za několik dalších nádechů vyslovím slova, která navždy spoutají mou duši s Alfou Alistairem, dědicem smečky Thornwood – nejsilnějším Alfou, jakého východní říše za poslední století poznala.

Můj hlas zpečetí naše pouto.

Můj slib mě korunuje na Lunu.

A celá smečka přede mnou poklekne.

Ale osud – ne, má adoptivní sestra Vivienne Croftová – si vždycky našel způsob, jak mě nechat krvácet.

"Ofélie Vanceová," pronesl Velekněz a jeho hlas se rozléhal mramorovými oblouky. "Předstup a slož před Měsíční bohyní svůj slib Alfovi."

Předstoupila jsem.

Hedvábí mých šatů šeptalo o podlahu, když jsem stanula tváří v tvář Alistairovi. Jeho stříbrné oči se střetly s mými, měkčí, než jsem si pamatovala, a přesto vzdálené – jako bych byla něco, co už vlastnil a na co zapomněl.

"Já, Ofélie Vanceová–"

Prásk!

Těžké dubové dveře Měsíční dvorany se rozletěly.

Vklopýtal dovnitř Declan Harrington, dědic smečky Ironcross, a lapal po dechu. "Vivienne je zraněná!" vykřikl.

Ta slova zasáhla místnost jako blesk.

Zpěv ustal.

Měsíční oheň pohasl.

Zdálo se, že i sama bohyně zatajila dech.

Uprostřed oltáře Alistair ztuhl. Obřadní koruna, kterou držel v rukou, s rachotem dopadla na podlahu a dokutálela se mi k nohám.

"Co jsi to říkal?" zeptal se ochraptělým hlasem.

"Paní Vanceová právě volala," vyrazil ze sebe Declan. "Vivienne napadli vyvrhelové. Je na ošetřovně. Je to zlé."

Dvoranou to zahučelo překvapením a šepotem. Starší povstali, válečníci se pohnuli – ale já viděla jen Alistaira, jak už sestupuje z oltáře, jak už zapomíná, že před ním stojí jeho Luna.

Protože Vivienne Croftová – miláček mé smečky, ta křehká, bezchybná adoptivní dcera – byla zraněná.

"Alistaire," hlesla jsem a to jediné slovo mi uvázlo v hrdle.

Ani se na mě nepodíval.

Natáhla jsem se po něm, prsty se mi pod závojem chvěly. "Nechceš ten obřad dokončit?"

Lehce se otočil a jeho oči byly plné něčeho, co jsem si kdysi pletla s něhou. "Ofélie... Vivienne mě potřebuje. Hned se vrátím."

Hned se vrátím.

Jako všechny ty ostatní noci, kdy to řekl, a nikdy nepřišel.

Slabě jsem se usmála. "A co když tě nenechám jít? Víš, že jí opovrhuji."

Jeho pohled ztvrdl. "Ofélie, teď není čas na žárlivost."

Žárlivost.

To bylo vždycky to slovo, kterým mě umlčel.

Když mu Vivienne omdlela v náručí a já čekala sama v našich komnatách.

Když plakala kvůli svým snům a on ji držel až do svítání.

Když říkal: "Ty jsi má budoucnost, Ofélie," a přitom ji očima sledoval přes celou dvoranu.

Teď stál před celou smečkou a říkal totéž – znovu.

"Můj slib," zašeptala jsem třesoucím se hlasem, "zazní jen jednou."

Alistairovou tváří mihl stín viny – ale ne natolik, aby ho to zastavilo. "Nebuď dramatická," řekl tiše, znělo to skoro jako kárání. "Na tohle znamení Luny jsi čekala dvacet let. Můžeš počkat ještě jednu noc."

Okamžitě se ozvalo reptání:

"Ještě ani není Luna a on už běží za jinou vlčicí."

"Možná si to Měsíční bohyně rozmyslela."

"Jak ubohé – být opuštěna uprostřed obřadu."

Ten zvuk se do mě zařezával hlouběji než jakákoli čepel.

Cassandra vystoupila vpřed, v očích jí plál hněv. "Alistaire, jsi její léčitel, nebo její druh? Pokaždé, když Vivienne omdlí, volá tebe! Myslíš, že si ty své ‚záchvaty‘ načasovává jen tak pro nic za nic?"

Dvoranou to sborově zahučelo.

Alistairovi ztmavly oči. "Cassandro, to stačí. Dávej si pozor na jazyk."

"Ne," odsekla. "Ty si dávej pozor na svůj, Alfo. Podívej se na svou Lunu – hroutí se, a ty vidíš jen Vivienne."

Otočil se ke mně se zatnutou čelistí. "Ofélie, zkroť svou kamarádku. Nedělej to ještě horší."

Zkroť.

Další slovo, které rád používal – zkroť svůj hněv, zkroť svůj tón, zkroť svou žárlivost.

A to všechno zatímco on sám ztratil kontrolu pokaždé, když Vivienne třeba jen zašeptala jeho jméno.

Ticho prořízl rozechvělý hlas Velekněze. "Alfo, pokud měsíc zapadne před jejím slibem, pouto nemůže–"

"To je mi jedno!" zařval Alistair. "Nenechám Vivienne zemřít!"

A prostě takhle odešel.

Nechal mě stát v troskách mé vlastní korunovace, obklopenou šepotem a porušenými sliby.

Jeden po druhém ho všichni následovali – kněží, starší, dokonce i vlci, kteří mi přísahali věrnost. Měsíční oheň pohasl, posvátná hudba utichla a vůně rozmačkaných okvětních lístků ve vzduchu zhořkla.

Cassandře se podél těla chvěly pěsti. "Řekni jediné slovo, Ofélie. Postarám se, aby toho litoval."

Ale já nemohla promluvit. Nemohla jsem se ani pohnout.

Protože už léta jsem se dívala, jak odchází.

Pokaždé, když plakala, šel za ní. Pokaždé, když jsem krvácela já, řekl mi, ať to vydržím.

A pokaždé jsem mu odpustila.

Ale tentokrát ne.

Tentokrát jsem se dívala, jak odchází – a něco ve mně se čistě zlomilo napůl.

Komunikační kámen na oltáři zablikal. Na jeho povrchu se zaleskla zpráva, vytesaná do výsměšného stříbrného světla:

"Prohrála jsi."

Vivienne Croftová.

Otřela jsem si slzy a vzhlédla k Měsíčnímu oltáři – místu, kde jsem měla být korunována, a které teď bylo poseté zničenými okvětními lístky a jeho odhozenými sliby.

Možná jsem dnes v noci ztratila svou korunu Luny.

Ale tahle hra ještě neskončila.