Z pohledu Ofélie

Před třemi nocemi mě Vivienne přišla vyhledat.

"Víš, že Alistair plánuje tvou korunovaci na Lunu, viď?" řekla sladce, ačkoli každá slabika byla nasáklá jedem.

Její oči – ty široké, třpytivé jantarové oči, o kterých všichni říkali, že jsou jemné – skrývaly něco temnějšího, co jsem viděla vždycky jen já: závist, ostrou a hladovou.

"Slyšela jsem, že Starší chtěli obřad úplně přeskočit a rovnou oznámit spoutání," pokračovala a setřásla si z hedvábného rukávu neviditelné smítko. "Ale Alistair trval na tom, že to uděláte pořádně – chtěl slyšet tvoje ‚ano‘ na vlastní uši. Není to romantické?"

Vzhlédla jsem od dokumentů na stole a udržela si vyrovnaný tón. "A co má být?"

Její rty se zvlnily do úsměvu, příliš pomalu, příliš vypočítavě. "Takže, Ofélie, ty – ze všech vlků – si štěstí nezasloužíš."

Naklonila hlavu a světlo svíček se zalesklo v jejích světlých vlasech. "Vsaďme se, sestřenice. Za tři noci se tvoje krásná korunovace vůbec neuskuteční."

A v tu chvíli jsem to pochopila. Už něco uvedla do pohybu.

Vivienne Croftová, dcera mé tety – které se po smrti její matky ujali moji rodiče –, má pokrevní sestřenice a jménem nevlastní sestra, miláček Silvercrestu, má osudová sokyně, nebyla nikdy spokojená, dokud nestála na troskách mé radosti.

Korunovace Luny skončila v chaosu.

Jeden výkřik, jedno jméno – Vivienne – a Alistair se rozběhl.

Jako by ho volal sám měsíc.

Hosté se rozprchli. Zpěvy utichly. Prapory smečky visely těžce, skapával z nich vosk a ticho.

Cassandra trvala na tom, že mě odveze domů – viděla mou tvář, bledou jako kost –, ale od starších od Frostfangu dorazila zpráva. Něco naléhavého. Musela jít.

Tak jsem jí řekla, ať jde. Lhala jsem a usmívala se jako vždycky, protože přesně to mě učili dělat.

Dvorana se vyprázdnila. Zůstala jsem tam a zírala na rozmačkané měsíční růže posetou mramorovou podlahu. Dlouho jsem neřekla ani slovo. Pak jsem se tiše zasmála.

Protože to bylo skoro vtipné, že?

Obřad, sliby, iluze volby.

Dvoranu Silvercrestu jsem opustila po půlnoci a šla podél řeky obklopená slabou vůní kvetoucího rulíku. Měsíční svit na vodě vypadal jako rána, která se snaží zhojit.

Nechtělo se mi jít domů. Ještě ne. Dům by páchl zklamáním a starým zármutkem.

Vtom jsem si jich všimla – kroků za mnou. Příliš blízko. Příliš vyrovnané.

Vyvrhelové, nebo opilí vlci z jiné smečky.

Na tom nezáleželo.

Zvedla jsem telefon, předstírala, že si dělám selfie, a zachytila na displeji jejich odraz – byli tři a blížili se.

Tep se mi místo zrychlení zpomalil. Zvláštní. Strach už mě dávno přestal navštěvovat.

Stiskla jsem na telefonu nouzovou runu. Na displeji zablikalo Alistairovo jméno – loni trval na tom, abych si to nastavila, když na banketu rady propukla rvačka.

"Kdybys někdy byla v nebezpečí," řekl tehdy a držel mě za zápěstí, aby mi tu značku naprogramoval. "Zavolej mi. Už nebuď znovu tak lehkovážná. Slib mi to."

Slíbila jsem mu to.

A dnes v noci jsem ten slib poprvé skutečně dodržela.

Hovor se spojil.

"Ofélie?" Alistairův hlas zněl tiše, unaveně – a dost povědomě na to, aby to bolelo.

Zněl roztěkaně. V pozadí jsem slyšela tiché pípání. Ošetřovna.

"Někdo mě sleduje," řekla jsem.

Nastala odmlka. Příliš dlouhá. Pak:

"Ofélie, na tohle dneska v noci opravdu nemám sílu. Prosím tě, nedělej scény."

Myslel si, že lžu. Zase.

Ze sluchátka se slabě ozval ženský hlas – moje matka... ach, teď už Viviennina matka, Luna Eleanor.

"Alistaire, dej mi to."

A pak její hlas, ostrý a chladný: "Ofélie Vanceová! Tvá sestra právě jen tak tak přežila útok a ty se pořád někde potuluješ jako nějaká divoká toulavá čuba? Přestaň si vymýšlet výmluvy, abys na sebe upoutala pozornost! Nikdo z téhle ošetřovny neodejde, rozumíš mi?"

Cvaknutí. Spojení bylo přerušeno.

Na okamžik jsem tam jen stála a naslouchala tichu.

Kdysi by to bolelo. Ale teď?

Teď z toho čišela jen... prázdnota.

Říční vítr mě štípal do kůže. Bylo jaro, a přesto byl vzduch ostrý jako nože.

Muži za mnou se zasmáli – tiše, posměšně. Jeden z nich hvízdl.

"Snadná kořist."

Mysleli si, že jsem kořist.

A pro jednou jsem nepotřebovala předstírat opak.

Uvnitř mě se pohnula má vlčice – Rhea – a protáhla se mi pod žebry.

Konečně, zašeptala. Přestaňme si hrát na lidi.

V hrudi mi začalo rozkvétat teplo a jako lesní požár se šířilo mými žilami. Můj zrak se vyostřil. Svět se zpomalil. Slyšela jsem tlukot jejich srdcí, cítila štiplavý pach strachu pod jejich arogancí.

Pomalu jsem se otočila a nechala je pohlédnout mi do tváře. Rty se mi zvlnily do jemného, naučeného úsměvu.

"Tak dlouho jsem předstírala, že jsem hodná," řekla jsem tiše a vyhrnula si rukávy. "Nemáte tušení, jak moc mi tohle chybělo."

A pak jsem to vypustila.

Zalila mě Rheina síla – stříbrná a násilná. Zdálo se, že i sám vzduch se klaní. Dominance Alfy třeskla jako hrom a tvrdě do nich narazila, ještě než jsem se vůbec pohnula. Kolena se jim podlomila a oči se jim rozšířily instinktivním děsem.

"C-co jsi zač–" dokázal ze sebe vyrazit jeden. "Ty nejsi Omega..."

Už jsem stála před ním. Má pěst se setkala s jeho čelistí – kost praskla jako suché dřevo. Další se ohnal čepelí; přikrčila jsem se, vyhnula a mrštila jím o dlažbu tak prudce, až praskla.

Rhea se ve mně smála, divoká a hladová. Ano. To je ono. Dýchej.

Minuty se slily do jediného pohybu – hekání, vrčení, kovová pachuť krve a strachu.

Když to skončilo, leželi roztroušení kolem mě se zlomenými údy a slabě naříkali.

Stála jsem nad nimi, ztěžka oddechovala a měsíční svit mi barvil kůži do stříbrna. Z kloubů mi odkapávala červeň.

Dlouhou chvíli jsem neřekla ani slovo. Pak jsem si lehla na záda na chladnou zem, zírala na oblohu a přitiskla si třesoucí se ruku na hruď.

"Jen ty sama," zamumlala jsem. "Vždycky už jen ty sama."

O patnáct minut později jsem zavolala hlídku, aby si vyvrhele vyzvedla, klidným hlasem podala hlášení a ukončila hovor.

Slabé zašustění.

Jeden z nich, napůl v bezvědomí, se ke mně pokusil doplazit, nůž se slabě leskl ve tmě.

Než jsem se stihla pohnout, do žeber vyvrhele narazila bota takovou silou, až zapraštěly kosti, a on se rozplácl v prachu.

Vstoupil mezi nás stín – vysoký, široká ramena, pohyboval se s pomalou, smrtonosnou grácií něčeho, co vládlo temnotě. Samotný vzduch kolem něj jako by zhoustl, jako by noc poznala svého pána.

Měsíční svit klouzal po jeho postavě jako tekuté stříbro po kované oceli. Jeho kabát vlál ve větru a odhaloval vytesané rysy těla stvořeného k dominanci, ne k milosrdenství. Vůně, která ho následovala, byla opojná směs kouře, studeného železa a té nejslabší stopy krve a borovice – nebezpečí maskované za přitažlivost.

Lehce otočil hlavu a svět najednou působil menší. Oči jako bouřlivý oheň si našly ty mé a můj tep mě zradil – v jednu chvíli klidný, v další naprosto rozhozený.

Tohle nebyl jen obyčejný muž.

Byl to predátor, který by mě mohl zničit... nebo zruinovat úplně jinými způsoby.

Můj vlk se neklidně pohnul. Nedokázala jsem vycítit jeho hodnost.

Což znamenalo jen dvě věci.

Buď neměl žádného vlka.

Nebo byla jeho síla natolik nad tou mou, že se ji mé instinkty ani neodvažovaly změřit.

Ztěžka jsem polkla a zvedla pohled, abych se mu podívala do očí.

Střetly se se mnou jantarové oči – prastaré, nečitelné, lesknoucí se něčím mezi zvědavostí a nebezpečím.

Mírně naklonil hlavu a koutek úst se mu zkroutil do pomalého, chápavého úšklebku.

"Zajímavé," protáhl hlasem, který byl hluboký a drsný jako štěrk, a přesto dost hladký na to, aby sváděl k hříchu. "Nečekal jsem, že tady venku najdu takhle zuřivou vlčici."

Udělal jeden neuspěchaný krok blíž a jeho přítomnost mě obalila jako žár a stín.

"Pověz mi, zlato," zamumlal a jeho tón byl sametovou hrozbou. "Kdo tě naučil takhle bojovat?"