Z pohledu Ofélie

Vysokými okny Síně vymahačů Silvercrestu proudilo denní světlo, drsné a chladné jako samotný soud.

Na směně teď byly jiné stráže – vlci, které jsem nepoznávala.

Když uslyšeli, že ten, kdo zavolal Vymahače, je zároveň hlavním podezřelým, na chvíli ztuhli, obočí se jim stáhlo a jejich pach se smísil s nedůvěrou.

Obvykle byl vlk, který se odvážil vejít do Síně vymahačů z vlastní vůle a dožadovat se prokázání své neviny, buď blázen... nebo byl skutečně čistý.

Jediný pohled na mě – na krvavé skvrny stále ještě slabě patrné na mém rukávu, na mou klidnou tvář – a jejich instinkty se přiklonily k tomu druhému.

Ale společníci oběti byli hluční, dramatičtí a přísahali na samotnou Měsíční bohyni. A tak strážníci udělali, co museli – protokol měl přednost před instinktem.

Pak přišla ta část, která způsobila, že se atmosféra změnila:

„Oběť“ a já jsme patřily do stejné smečky.

Vivienne Croftová – drahocenná adoptivní dcera Silvercrestu, vždycky zaplavovaná náklonností Luny Eleanor.

A já – ta skutečná dcera, stojící úplně sama na druhé straně místnosti a dožadující se vyšetřování.

Vymahačka, která prováděla záznam, dlouhou minutu nechápavě mžourala na rodokmen, než si pod vousy zamumlala: "Měsíci, pomoz mi."

Nevyčítala jsem jí to.

Dokonce i z pohledu zvenčí to byl ten druh zvráceného smečkového dramatu, o kterém si vlci povídají ještě roky.

Ještě před několika hodinami mě Alfa Tiberius přede všemi do krve zfackoval.

Silas mě propaloval pohledem, jako bych mu zabila družku.

Jasper moje jméno prakticky vrčel, jako by to byla nadávka.

A Alistair, můj domnělý snoubenec – svíral v náručí Vivienne, zatímco ona tiše kašlala, bledá a křehká, jako dokonalá Luna v zácviku.

Když Vymahačka sledovala, jak se nad ní vznáší, oči jí ztmavly odporem.

Její vůně zhořkla opovržením.

"Očekáváte, že uvěřím, že tahle dívka se pokusila zabít tamtu? Jasně."

Kdyby vlci dokázali koulet očima nahlas, právě to udělala.

Způsob, jakým Alistair odhrnoval Vivienne vlasy, jak její třesoucí se prsty svíraly jeho rukáv – bylo to obscénní. Ten typ věci, u které mě každý instinkt nutil vycenit tesáky.

Ale neudělala jsem to.

Prostě jsem tam jen seděla, klidná jako led, odpovídala na otázky a můj hlas byl pevný.

Vymahačka – mladá, bystrá a pravděpodobně jediná osoba v místnosti s fungujícím mozkem – mě chvíli pozorovala a pak přede mě tiše položila šálek horkého čaje.

A malou tabulku čokolády.

Skoro jsem se usmála. Musela si všimnout, že mi služebnictvo Silvercrestu nepřineslo ani snídani. Jejich loajalita začínala a končila u toho, koho favorizovala Luna.

Případ samotný nebyl nijak složitý.

Řidič se přiznal.

Byl najat – ale ne mnou.

Jméno, které z něj vypadlo, ohromilo všechny.

Aine Rooková.

Tanečnice ze smečky Azure. Viviennina sokyně v jejich společném souboru.

Přiznala všechno – řekla, že měla v úmyslu Vivienne jen lehce zranit, zhatit jí šanci vystupovat jako sólistce. Ale jako zástěrku využila probíhající rodinný spor. Zaslechla zvěsti, že "nenávidím svou sestru", a rozhodla se to hodit na mě, protože věděla, že to moje rodina spolkne i s navijákem.

Chytrá děvka.

Kdybych se sama od sebe nepřišla k ničemu nepřiznat, prošlo by jí to.

Vivienne si samozřejmě vybrala cestu odpuštění. Protože to umí nejlíp – proměnit hříchy cizích vlků v jeviště pro své vlastní svatouškovství.

Taneční kariéra Aine byla u konce, ale zdálo se, že je jí to jedno.

Její vůně byla chladná, výraz nečitelný, když kolem mě procházela při odchodu.

Zastavila se jen na tak dlouho, aby mi pošeptala: "Možná jsi dokázala, že jsi čistá, Ofélie Vanceová, ale stejně jsi prohrála. A vždycky prohraješ."

Neodpověděla jsem.

Její slova bodala méně než kdysi. Možná jsem už byla jen otupělá.

Zpátky v sále zavládlo ticho.

Tvář Alfy Tiberia se zkřivila něčím, co připomínalo lítost – dokud neotevřel ústa.

"Kdybys nebyla tak arogantní," řekl, "tví spolužáci by se proti tobě neobrátili. Můžeš si za to sama."

Skoro jsem se rozesmála. "Jasně. A jestli jí někdy vypadne jediný vlas, bude to moje chyba, protože jsem dýchala moc blízko? Měli byste ji prostě zavřít do skleněné vitríny a třikrát denně jí pálit kadidlo."

Praštil pěstí do stolu a z hloubi hrudi se mu vydralo zavrčení. "Dávej si pozor na pusu!"

Mladá Vymahačka ho okřikla: "Žádná fyzická agrese tady v Síni, Alfo."

Velitelský tón strážkyně prořízl dokonce i autoritu Alfy, a Tiberius ztuhl, chlupy na zádech stále napůl naježené.

Vivienne slabě zakašlala a ještě víc se opřela o Alistaira. Z hlasu Luny Eleanor odkapávala výčitka.

"Ofélie, podívej se, co jsi způsobila. Zdraví tvé sestry je už tak dost křehké – musíš ji tímhle ještě vláčet?"

Silas si s temným výrazem založil ruce na hrudi. "Věděla jsi, že jsi nevinná. Mohla jsi to vyřešit v tichosti, místo abys dělala smečce ostudu."

Jasper si odfrkl. "Možná, že o to právě šlo. Někteří vlci prostě prahnou po pozornosti, i kdyby to znamenalo jít do cely."

Zírala jsem na ně na všechny – na svou krev, na svou smečku, na rodinu, o které jsem kdysi věřila, že by za mě položila život – a necítila jsem nic než chlad.

"Přesně tak," řekla jsem. "Jsem dramatická, jsem žárlivá, jsem zákeřná. Ale aspoň jsem pořád vlk, a ne nějaká stvůra, která se schovává ve stínu svatého a říká tomu láska."

Místnost utichla.

Pak jsem naklonila hlavu a rty se mi zvlnily do unaveného úsměvu. "Je vtipné, jak vy všichni dokážete vyčenichat lži, ale ty její nikdy. Možná máte čenichy jen na ozdobu."

Jeden z Vymahačů se zakuckal, jak se snažil nesmát. Mladé strážkyni pobaveně cuklo oháňkou.

Luně Eleanor se zaťala čelist.

Vymahačka se ke mně otočila a jasně pronesla: "Ofélie Vanceová, případ je oficiálně uzavřen. Jste volná a můžete jít. Co se týče Vivienne Croftové, jako poškozená strana můžete být kontaktována k dalšímu postupu."

Konečně.

Tiše jsem jí poděkovala a otočila se k odchodu. Alistair udělal pohyb, jako by mě chtěl následovat – ale Vivienne zavrávorala, chytila se jeho rukávu, a on strnul.

Typické.

Neohlédla jsem se, dokud mě ven nevyprovodil hlas Luny Eleanor. "Ofélie, počkej. Tvůj včerejší obřad spoutání s Alistairem musel být kvůli Vivienninu zranění přerušen, ale Velekněz už vyvěštil datum dalšího – je to za necelý měsíc ode dneška. Do té doby bys měla zůstat na panství."

Ta slova mě zasáhla, jako by to byl vtip od samotných bohů.

Pomalu jsem se otočila a můj pohled padl na Alistaira – na jeho paži, která se stále ovíjela kolem mé sestry.

"Luno Eleanor," řekla jsem tiše, "podívej se pořádně. On už svou Lunu drží. Opravdu si myslíš, že je to pořád můj obřad?"