Pohled Sterlinga

Kompletní složka Ofélie Vanceové ležela rozprostřená přede mnou.

Tlustý štos zpráv ležel na mém stole, ve vzduchu se slabě mísila vůně starého pergamenu a vlčího pižma. Mé drápy bubnovaly o okraj složky – pomalý, rytmický zvuk se rozléhal slabě osvětlenou kanceláří pevnosti smečky Bloodstone.

Listoval jsem dokumenty a mé bystré oči zachycovaly každý řádek, každou fotografii, každičký kousek skládačky, ze které se skládal život této podivné vlčice.

Její příběh byl rozdělen do tří jasných fází.

Než oslavila šesté narozeniny, byla jedinou dcerou smečky Silvercrest – malou princeznou, kterou všichni zbožňovali, vychovávanou v neustálém teple ochrany Alfy Tiberia a Luny Eleanor. Bystrá. Temperamentní. Hravá. Byla jako světlo, které přitahovalo pohledy, kamkoli přišla.

Všechno se ale změnilo, když dorazila Vivienne Croftová.

Smečka Silvercrest ji adoptovala – dceru Yvette, sestry Luny Eleanor. Od toho okamžiku Oféliino světlo pohaslo. Přestala se objevovat na shromážděních, klopila zrak a stala se z ní tichý stín. Zatímco smečka a celý svět pěly chválu na milovanou dceru Silvercrestu – Vivienne – Ofélie zmizela za zavřenými dveřmi.

V každém záznamu byla poslušná až k hranici sebevymazání. Loutka se zpřetrhanými provázky.

Dokud jí nebylo sedmnáct.

Něco – nikdo neví co – se v ní muselo zlomit. Vzbouřila se. Z tiché, poddajné dívky se stala dravá, podle některých zpráv až krutá bytost. Její konflikty s Vivienne se staly otevřenými a častými. Vzdorovala své rodině, drápala se ven z pozlacené klece, do které ji zavřeli. Po vysoké škole ze Silvercrestu nadobro odešla, přestěhovala se do města a zpřetrhala všechny vazby.

Opřel jsem se, židle pode mnou zavrzala.

Jackson, můj beta a navždy poslušný stín, podal svou zprávu odměřeným tónem, ale neodpustil si dodat: „Sestry ze Silvercrestu mají... docela kontrastní pověst, Alfo. Vivienne Croftová, jemná a brilantní – chlouba smečky. Ofélie Vanceová je však... impulzivní, bezohledná a notoricky komplikovaná.“

Rty se mi zkřivily a koutky mi zacukaly v nepatrném náznaku úšklebku.

„Pošetilé,“ zamumlal jsem.

Jackson moudře mlčel.

Všichni v této zemi věděli, co mé slovo znamená. Jakožto dědic smečky Bloodstone – nejmocnější síly na kontinentu – mohl můj hlas otřást horami, zlomit loajalitu, rozhodnout, kdo bude žít a kdo zemře. Celé smečky se pohnuly, když jsem jen zvedl obočí.

Tak proč jsem tu ze všech věcí zrovna seděl a četl si o vlčici z nějaké nevýznamné smečky?

Ta myšlenka by mě pobavila – kdyby nepůsobila tak nebezpečně.

Ofélie Vanceová.

To jméno mi na jazyku chutnalo zvláštně.

Jackson zřejmě vycítil, jak se mi změnila nálada, protože mlčel, ale zachytil jsem záblesk neklidu v jeho očích. Pravděpodobně si myslel to samé, co všichni ostatní – že každá vlčice, která upoutá mou pozornost, bude prokletá, nikoli požehnaná.

Ignoroval jsem ho a otočil se zpět na stránku popisující její pokrevní linii.

Matka Vivienne Croftové – starší sestra Luny Eleanor, Yvette – byla kdysi zaslíbena Alfovi Tiberiovi. Během jejich námluv se však něco pokazilo. Místo ní zaujala místo Luny v Silvercrestu mladší sestra Eleanor.

Yvette se provdala za jiného muže – gamblera a hrubiána, který používal pěsti víc než rozum. Po letech násilí uprchla se svou novorozenou dcerou Vivienne. Silvercrest se jich ujal.

Pak, v den Oféliiných šestých narozenin, udeřila tragédie. Yvette zemřela při nehodě kočáru, když hledala malou Ofélii, která utekla během své vlastní oslavy.

To byl den, kdy se všechno změnilo.

Smečka Silvercrest, tížená vinou, Vivienne adoptovala. Nechovali se k ní jako k sirotkovi, ale jako k vykoupení. V každém záznamu její život zářil – dary, chvála, nekonečná náklonnost.

Dokonce i Oféliini bratři – Silas a Jasper – postupně začali Vivienne zbožňovat víc než svou vlastní pokrevní sestru.

Zíral jsem na dvě fotografie položené vedle sebe – na jedné bylo baculaté mládě usmívající se se sluncem v očích, na druhé dospívající vlčice s ostražitým, prázdným pohledem.

Můj pohled potemněl.

Natáhl jsem ruku a promnul si nepatrnou stopu, která mě stále pálila na spánku. Přesně v tom místě, kam mě ta malá fúrie včera v noci udeřila hlavou.

Bojovala jako zvíře zahnané do kouta – samé tesáky a zuřivost. Ten druh vzdoru, který si stejnou měrou žádal krev i respekt.

Pořád jsem viděl její tehdejší oči – plápolající zlatem, divoké, nezkrocené. Malá vlčice odvažující se vycenit zuby na predátora stojícího vysoko nad její pozicí.

V krku mi hluboce a mimoděk zlověstně zadunělo zavrčení.

Ano... tahle její verze, s ohněm v krvi a pachem vzpoury, byla mnohem zajímavější než ta loutka, kterou kdysi vychovali.

„Řekni mi,“ pronesl jsem tiše a vzduch mezi námi ochladl, „kdybych ji umístil do naší smečky, rozpoutala by peklo?“

Jackson ztuhl.

Otázka byla z poloviny vtip – nebo by to tak alespoň znělo komukoli jinému. Ale můj beta věděl své. Věděl, že když na něčem – nebo na někom – spočinu zrakem, nikdy to není jen planá zvědavost.

A právě teď už jsem si to dokázal představit: malá vlčice uvržená do samého srdce smečky Bloodstone, obklopená zvířaty dvakrát většími, než je ona sama, a všechna se snaží vyzkoušet její kuráž.

Podvolila by se?

Nebo by kousla zpátky – tak jako včera v noci s očima blýskajícíma vzdorem?

Téměř jsem se usmál.

Poprvé po letech se něčemu – někomu – podařilo rozproudit mi krev.

A nebyl to jen tak někdo. Byla to odvržená dcera Silvercrestu.

Vlčice, která všechno ztratila, ale stále jí zbylo dost odvahy, aby vycenila tesáky.

Dokonalé.