Pohled Ofélie

Nikdy jsem se do smečky Silvercrest vrátit nechtěla.

Když si mě ale předvolal samotný Alfa Tiberius s tím, že chce „prodiskutovat vlastnictví babiččiny chalupy“, věděla jsem, že odpor je zbytečný.

Ten malý domek – ukrytý hluboko v lese a vonící bylinkami a slunečním světlem – byl jediným místem, které jsem kdy cítila jako své vlastní.

Když jsem byla štěně dušené těžkým ovzduším viny a lítosti v Silvercrestu, babiččin domov mi byl útočištěm.

Všichni říkali, že jsem zabila svou tetu.

Že jsem na Vivienne Croftovou přivolala tragédii a že jí dlužím svůj život.

Ale babička tomu nikdy neuvěřila.

Vždycky mi říkala, že jsem jen dítě, že žádný vlk nemůže ovládat osud – že nehody nejsou zločiny. Její hlas dříve protínal nekonečné plísnění a chladné ticho sídla Silvercrestů jako paprsek světla prorážející bouři.

Když moji rodiče z pocitu viny začali Vivienne zahrnovat každou kapkou náklonnosti, babička mě milovala o to zuřivěji. Možná už tehdy věděla, že jednoho dne, až se konečně odtrhnu od této prokleté smečky, budu potřebovat bezpečné místo. Dokonce přede všemi prohlásila, že ta chalupa bude patřit mně.

Ale zemřela příliš náhle na to, aby stihla zanechat písemnou závěť.

A nyní, z právního hlediska, měla listinu vlastnictví v rukou Luna Eleanor.

Tvrdili, že mi ji vždy chtěli dát jako součást mého věna – pokud se někdy vdám.

Když jsem to slyšela, zasmála jsem se. Vlci jako já nebyli stvořeni pro šťastné konce.

Když jsem toho večera dorazila k sídlu Silvercrestů, stará vůně domu mě tvrdě zasáhla – cedrový olej, leštěný dub a slabé stopy Viviennina růžového parfému.

Služebná, která mi otevřela dveře, na vteřinu ztuhla. „Slečno Ofélie...“ zamumlala a oči se jí překvapením rozšířily.

Nevyčítala jsem jí to. K smečce se přidala až po mém odchodu, a pro většinu vlků měl Silvercrest pouze jedinou dceru – zářivou Vivienne Croftovou.

Vešla jsem dovnitř a ignorovala její pohled, který na mně utkvěl. Vlci vždycky zírali. Nemohli si pomoct. Vypadala jsem příliš jako Alfa a Luna – stejné zlaté oči, stejné tmavé vlasy, v nichž se na světle rýsovaly jantarové prameny. V každém mém rysu se nesla pokrevní linie Silvercrestu.

Nebýt mé „zlomyslné“ pověsti, moje krása by byla chloubou smečky.

Místo toho jsem se stala jejich odstrašujícím případem.

Když jsem vstoupila do jídelny, Luna Eleanor vstala jako první.

„Ofélie,“ vřele mě přivítala, „pojď, připravili jsme tvé oblíbené – žebírka ve sladké glazurě.“

Pohlédla jsem na stůl a v hrudi se mi zkroutilo chladné pobavení.

„Špatně si to pamatujete. To Vivienne má ráda sladká jídla.“

Vždycky jsem dávala přednost kořeněnému – ohni, který kope. Když jsem byla malá, otec a bratři se mnou testovali pepřové omáčky a smáli se, když jsem kašlala a mezi slzami se dožadovala mléka.

To skončilo, když přišla Vivienne. Narodila se slabá, křehká – předčasně narozené štěně, které potřebovalo péči. Od té doby bylo kvůli ní každé jídlo v Silvercrestu mdlé.

Úsměv Luny Eleanor na okamžik pohasl, ale pak ho znovu vyhladila.

„No, dnes večer je tu spousta pokrmů. Pokud ti něco nebude chutnat, nechám kuchyni, aby ti připravila jiný talíř.“

Posadila jsem se a můj hlas byl bezvýrazný. „To není nutné. Promluvme si prostě o té chalupě.“

Otcovy obočí se srazily k sobě. „Sotva jsi dorazila a už si něco nárokuješ? Nemůžeme se nejdřív najíst?“

Než jsem stihla odpovědět, po schodech seběhl Jasper, páchnoucí vlčím potem a výpary z her. „Hej, sedíš na špatném místě. To je místo sestry Vivienne.“

Jejich zasedací pořádek při jídle byl vždy symbolický – rodiče na jedné straně, tři děti na druhé. Vivienne uprostřed. Na mém starém místě.

Úhledný obrázek dokonalé smečky.

„To jsme v tomhle domě začali štítkovat židle?“ zeptala jsem se tiše a opřela se o opěradlo. „Co když se i tak rozhodnu sedět tady?“

Vivienne si jako vždycky hrála na světici. „To je v pořádku, Jaspere. Nech ji sedět. Je to jen židle.“

Jasper mě probodl pohledem, čelist měl zaťatou. Ale vzpomínka na má nedávná zranění – v kruzích smeček se zprávy šíří rychle – ho přiměla zaváhat. Odfrkl si a zapadl na své vlastní místo.

Viviennin výraz se sotva pohnul, ale v jejích očích jsem zachytila záblesk rozmrzelosti.

Ta maska ale nikdy nespadne nadlouho. Má s ní příliš mnoho praxe.

Silas, věčný mírotvůrce, se pokusil zasáhnout. „Vivienne, tak si vyměňme místa.“

„To není nutné,“ řekla rychle Luna Eleanor a gestem pokynula služebníkovi. „Přineste židli slečny Vivienne vedle mě.“

A tak si Vivienne přitáhli blíž po svém boku, obklopenou teplem a úsměvy.

A já byla z nějakého důvodu ta, která vypadala jako vetřelec.

Ta pokryteckost byla až směšná.

Když mě Jasper obdařil samolibým pohledem, znovu jsem změnila místo a posunula se vedle Silase.

„Tohle místo mi vyhovuje víc,“ řekla jsem.

Jasper se zamračil. „Co máš za problém?“

„Jen si udržuju odstup,“ zamumlala jsem s křivým úsměvem. „Nerada bych chytila tvoji hloupost.“

Vystřelil na nohy a zavrčel: „Ofélie Vanceová!“

„Dost!“ vyštěkla Luna Eleanor, ale v jejím tónu zaznívala ta samá známá směsice – napůl kárání, napůl shovívavé pobavení.

Tento obraz vždycky milovali – pošťuchující se sourozenci, smějící se rodina. Předstírání, že je všechno normální.

Na chvíli jsem se do toho skoro nechala ponořit. Skoro jsem tomu uvěřila.

Pak se na mě Luna Eleanor podívala a její tvář změkla. „Ofélie, jak je na tom tvoje zranění? Mám po večeři zavolat doktora Leeho, aby se na to podíval?“

Následoval otcův hlas, klidný a přemlouvavý. „Měla by ses prostě přestěhovat zpátky domů. Tady je to bezpečnější a my se o tebe postaráme.“

Ostatní tiše, souhlasně přikyvovali s očima plnýma starostí.

Byla to scéna, kterou jsem viděla už stokrát.

Ta stejná sladkost, kterou vždycky používali k otupení bolesti ze zrady.

Facka, po které následuje med.

A když přišla další bouře – a ona vždycky přišla – zase by obrátili, bránili svou drahocennou Vivienne a svalovali vinu na mě.

Vivienne se pak usmála a její pohled do mě zařízl jako sklo. „Ano, Ofélie. Tohle je tvůj domov. Jsme rodina – žádná zášť mezi námi.“

Zastavila se u slova tvůj a já pochopila, jak to myslí.

Že už jsem dávno ztratila právo nazývat Silvercrest svým domovem.

Pevně jsem pohlédla do jejích očí a usmála se. „Je legrační, že zmiňuješ zášť.“

Všichni se na mě podívali.

„Protože si nepamatuji, že by se mi někdo omluvil za to, že se mě snažil označit za vraha.“

Vzduch se ochladil o deset stupňů.

Dál jsem se usmívala, jemně a sladce. „Kdybych sama nešla za Strážci, pořád bych nosila ten titul – ‚vlčice, která zabila svou tetu‘. To se zdá jako něco, co si zaslouží alespoň jednu omluvu, nemyslíte?“

Nikdo nepromluvil.

Dokonce i oheň praskající v krbu jako by ztichl.

Ať se klidně ošívají.

Obětního beránka jsem dělala už příliš dlouho.

A jestli si mysleli, že dnešní večeře skončí odpuštěním, brzy zjistí...

...že už nejsem to poslušné malé štěně, které před lety pohřbili.