Pohled Ofélie

Bez dalšího slova jsem vyšla do deště, nechala se promočit a smyla ze sebe váhání, které se mi lepilo na kůži. Smysly se mi zbystřily. Čenich mého vlka mě vedl stejně neomylně jako mé oči a táhl mě k místu, které Anastázie zmínila.

Přes provazce deště se rýsovalo boční křídlo sídla. Rosmerta tam kdysi sedávala u oken v prvním patře se smyčcem v ruce a její hudba plnila zahradu. Pak a