Pohled Ofélie

V krku jsem měla sucho, hlas někde na pomezí člověka a vlka. Pár tepů srdce jsem tam jen stála a nechala bouři zvenčí bušit do svých smyslů, než jsem konečně promluvila.

"Sterlingu... je čas jít domů."

Ten zvuk, nesený deštěm a větrem, k němu dolehl. Ta postava připomínající sochu – tichá, nehybná, jako mrtvola – se pohnula.

Jeho ostře řezané rysy se zvedly, oči černé jako půlnoc, ch