Karmínová krev tryskala a stříkala po pokroucené dřevěné podlaze, kovový pach zaplnil místnost jako bouře, jež by dokázala utopit všechny smysly. Corneliovo tělo se prudce zmítalo v křečích, oči mu z důlků lezly strachem, zorničky rozšířené čirou hrůzou. Strach je obaloval, hustý a černý jako dehet, a utápěl poslední zbytky jeho vzdoru.

"Ne... prosím," vyrazil ze sebe rozechvělým hlasem, ruce kluz