Pohled Genevieve

Náklaďák zastavuje a mé tělo se svalí na někoho vedle mě. Jsem příliš slabá na to, abych se pohnula, a kvůli otoku v obličeji stěží otevřu oči. Když slyším ty hlasy, poznávám, že jsou to královi muži, a hádám, že jsme dorazili do jeho království.

Zadní dveře náklaďáku se otevírají. Slyším křik, načež jsou těla vyvlečena ven, chňapnou po mně něčí ruce, zvednou mé tělo a mrští se mnou o zem. S žuchnutím dopadám na tvrdý beton a koušu se do jazyka, abych ze sebe nevydala ani hlásku.

Cítím, jak mi z jazyka prýští krev, a tak ji před sebe vyplivnu. Po čelisti mi stéká pramínek. Snažím se ušima vnímat své okolí; vím, že nás v náklaďáku bylo asi patnáct, a když jsme sem dorazili, slyšela jsem víc než jeden vůz.

"Postav se na nohy, tulačko!" Zastaví se u mého těla strážný a kopne mě do břicha. Všechen vzduch mě opustí a já si musím v bolestech obemknout paže kolem žaludku. Snažím se otevřít oči, rozhlížím se a koutkem oka vidím úchvatného muže v tmavě šedém obleku, jak k nám kráčí blíž. Mám tušení, že vím, kdo to je!

Po boku má další tři muže a už jen z aury, která ho obklopuje, dokážu uhodnout, kým on i ti po jeho boku jsou.

Snažím se posadit, nakláním se dopředu a skláním hlavu; ať se stane cokoli, má pravá identita nesmí být odhalena.

Muž přichází blíž a já musím krotit své splašené srdce, vím, že pokud neudržím tep v klidu, zaznamenají to.

Vidím jeho nohy, jak kráčejí blíž k místu, kde sedím na zemi, než se kousek před námi zastaví. Zhluboka a pomalu dýchám, soustředím se na to, abych měla hlavu skloněnou, a doufám, že si mě nevšimne.

"To jsou všichni?" slyším ho říct a to mi stačí k tomu, abych věděla, že je to on. Jeho hlas nezapomenu do konce života... Můj druh!

"Ano, můj králi!" ozve se hlas strážného, aby mu odpověděl.

S očima upřenýma na zem čekám, co přijde.

"Odneste je do sklepení a začněte je vyslýchat!" rozkáže a stráže začnou vléct lidi dolů ze schodů.

Chytí mě něčí paže, než mě odtáhnou ke schodům. Nezastaví se a mé tělo naráží na každý schod. Už tak jsem těžce zbitá, a tak se při každém nárazu na schodišti jen snažím potlačit fňukání. Takové uspokojení jim nedopřeji.

Když sjedeme z posledního schodu, strážný mě vtáhne dovnitř a mně nezbývá než se snažit dýchat navzdory odpornému zápachu krve a tělních tekutin, který mě udeří do nosu hned ve chvíli, kdy vejdeme do budovy.

Strážný se zastaví před jednou z cel, otevře dveře, hodí mě dovnitř a já dopadnu na podlahu. Praštím se hlavou o tvrdý beton, cítím, jak mi nárazem praskne lebka a po tváři mi stéká teplá tekutina.

Nezbývá mi žádná energie na pohyb a má vlčice je uspaná ze všeho toho oměje, kterým nás během jízdy nadopovali. Nemohu se léčit ze svých zranění a před očima mi začínají tančit černé mžitky. Právě teď s tím nebojuji! Prostě nechám temnotu, aby mě pohltila a odnesla z tohoto místa.

Vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem před lety spatřila svého druha. Sledovala jsem lahodnou vůni a ta mě dovedla na hřbitov.

Když jsem zašla o kousek dál, byla stále silnější, a já jí nedokázala odolat.

Tehdy jsem ho uviděla! Stál u čerstvého hrobu zády ke mně; nepotřebovala jsem, aby se otočil, abych poznala, že je to můj druh.

Když jsem viděla, u čí hrobky stojí, zastavila jsem se.

V duchu jsem proklínala Měsíční bohyni! Jak jen mohla být tak krutá?

Můj druh je Alfa král... Alaric!

Král všech vlkodlaků, který právě ztratil svou družku; říkalo se, že byla těhotná a příliš slabá, nedokázala těhotenství přežít a zemřela pouhý měsíc po početí. Pohřbil ji včera!

Snažím se pomalu a neslyšně couvat, když vtom vidím, jak nasaje vzduch a pomalu se otočí.

Jeho oči se střetnou s mými a mně se v hrudi zatají dech.

Je tak úchvatný! Vysoký a velmi svalnatý. Má černé vlasy a ve tmě vidím jeho zářící jantarové oči.

Je úchvatně pohledný!

"DRUH," ta slova mi prostě vyklouznou z úst, než je stihnu zastavit.

-NE!! zaryčí na mě a dlouhými kroky vyrazí mým směrem. Postaví se přímo přede mě a já jsem příliš vyděšená na to, abych vůbec dýchala.

Pevně mě chytne za bradu a zvedne mi hlavu, abych se na něj podívala. Zadívá se mi hluboko do očí, zatímco z jeho doteku vyletují jiskry a já nad tím pocitem zalapám po dechu.

"Ty nejsi má družka! A nikdy nebudeš!"

Vyplivne na mě ta slova.

Je tak rozzuřený, že z něj uniká jeho alfa aura a já sotva mohu dýchat.

"Opustíš mou zemi a už nikdy se nevrátíš! Jestli ještě někdy vkročíš na mé území, zabiju tě i celou tvou rodinu! Je to jasné?" řekne s takovou nenávistí v hlase.

Nemohu se pohnout, nemohu se mu podívat do očí; bolest, kterou cítím, mě téměř sráží k zemi. Myslím, že bych padla, kdyby jeho stisk na mé bradě nebyl tak drtivý, ze rtů mi vyklouzne zakňučení.

"Ptal jsem se, jestli je to jasné!" štěkne na mě a po bradě mi sklouzne slza, musím zadržovat vzlyk z bolesti, kterou cítím.

Jeho stisk mé brady zesílí a já mohu jen přikývnout. Kdyby mě jeho pohled mohl zabít, už bych byla mrtvá.

Pustí mě a já padnu na kolena. Snažím se sebrat z veškerého toho žalu, který mi svírá srdce.

"A teď vypadni z mýho území!" zaduní a jeho alfa příkaz mě smete takovou silou, že nemohu dělat nic jiného než poslechnout.

Vyskočím na nohy a rozběhnu se.